Neexistuje nic nudnějšího než člověk, který s planoucíma očima nutí druhým příběhy o dětských lumpačinách nebo se slzami v očích vypráví o událostech z dětství, jež mu zkazily život a bolí ho ještě dnes.
Ti, co nedokážou nahrát v Jen počkej! aspoň tři sta bodů, jsou totální chudáci.
Lotyš Gundars Ignats je o sedm let mladší než já. U jeho povídky o digitální hře Jen počkej! jsem slzel smíchy. Protože souvisí s jednou městskou legendou, kterou jsem zřejmě sdílel se svými vrstevníky, rád ji tu připomenu.
Nejdříve tedy oprášení pravidel hry slovy Gundarse Ignatse.
Vlk… chytá vajíčka snášená střídavě čtyřmi slípkami, tady snese vajíčko jedna, tady druhá, tu zas třetí – a v obtížnější úrovni hry snáší i ta čtvrtá. Vajíčka se s pípáním kutálejí z hřadů a hráč musí řídit vlka a chytat vajíčka do košíku tak, aby nespadla na zem a nerozbila se. S přibývajícím počtem bodů se vajíčka kutálejí čím dál rychleji. Spadlá vajíčka představují trestné body, které se zobrazují v levém horním rohu. Po třetím trestném hodu hra končí… Pokud vajíčko spadne v okamžiku , kdy se na kraji obrazovky objeví seriálový zajíc, elektronický algoritmus započítá pouze půlchybu a trestný bod v rohu bliká. Ale platí zákon schválnosti a vajíčka padají zrovna ve chvíli, kdy zajíc zmizí. Jo, a při dosažení dvou set a pěti set bodů se chyby smažou a hráč si může vydechnout úlevou a hrát dál.
Hrdinova dětsky hráčská vášeň nezná mezí. Dává si hru za odměnu po každém domácím úkolu, před spaním dá dobrou noc i vlkovi a zajícovi a taky slípkám.
Občas vezmu tu věcičku vonící po chemickém roztoku, přitlačím si ji ke tváři, spustím hru a dám si ji k uchu – plik, plik, plik, plik – kutálejí se vajíčka – pliiik, rozbijou se při pádu na zem. Plik, plik, plik, pliiik.
Městská legenda se týká situace, kdy hráč nahraje 999 bodů.
… jako nejlepší hráč ve třídě jsem vyzkoumal, že na displeji je místo jen pro tři elektronické číslice, což znamená, že maximální počet bodů je 999.
Co nastane, když je uhrajete?
Tato otázka nedává spát žádnému z hráčů. Kdosi říkal, že na konci se promítne kreslený film. Bratránek z Rigy prý hru dohrál a vyprávěl, že pak si člověk může vybrat, jaký film chce vidět, jestli Toma a Jerryho nebo Jen počkej! nebo ještě nějaký jiný. Bedlivě prostudovávám krabičku a návod ke hře, ale o žádném kresleném filmu se tu nic nepíše, jsou tu jen nějaké technické parametry, údaje o tabulkách, razítko obchodu a adresy opraven ve všech svazových republikách.
Aby se dětský hrdina nenudil, když hraje hru vždy od pomalého začátku, naučí se prvních padesát vajíček pochytat jednou rukou a organizuje ve hře mezinárodní turnaje, přičemž za členy všech týmů hraje on sám. Když jde na záchod, probíhá antidopingová zkouška. Nakonec těch 999 bodů uhraje. Ví někdo z vás, co se stane?
Co se stane v příběhu o pár odstavců dále, připomíná Sofoklovy tragedie.
Vyskočím na nohy a v setině vteřiny cítím, jak digihra vyklouzává z mé náprsní kapsy, vidím ji, při pádu se pomalu otáčí, jako ve filmu, zoufale se ji snažím zachytit, ale marně – má věrná přítelkyně se odráží od mé dlaně a padá na zem.
Přičapnu a s bušícím srdcem digihru zvedám – šedý displej přetnuly tři tmavé čáry, hrdinové ze hry zmizeli a vystřídala je temná, černá skvrna. Jako ubohý siroteček tisknu umírajícího přítele.
„Ty brečíš?“ ptá se Ilze. Neodpovím jí, chytí mě za ruku, snaží se mě uklidnit. Mlčím. Posbírám vypadlé baterky a se slzami v očích běžím domů, do svého pokojíčku, kde se vyvalí slané potoky slz a tečou mi po tvářích do pusy a krku, přerývaný vzlykot cloumá mým tělem, můžu křičet, ale mého nejbližšího druha už mi nic nedokáže vrátit, roztřesenými konečky prstů se dotýkám neživé obrazovky, zlehka na ni zatlačím, ukážou se obrysy hlavních hrdinů, ale všemocná černá skvrna jako mozol na displeji krade jejich obrazy; lehce hrou zatřepu, bohužel se už nic nedá zachránit; stisknu tlačítko start , na displeji se neobjeví mí oblíbení hrdinové, je slyšet jen slabounké: klik, klik, klik, klik, pííp; kdesi za šedou mlhou snášejí slepice vajíčka, ale já můžu hrát leda poslepu; jsem ten nejnešťastnější člověk na světě… v kaleidoskopu útrap se mi před očima míhá stolní hokej, červený angličák a kolo a filmy se Stallonem a Schwarzenegerem, už mi nikdy nikdo nepůjčí žádnou hračku, nikdo už ke mně nebude chtít přijít na návštěvu a já budu stejný jako ten šprtoun Ulvis.
Vzpomínám si, že jsem zažil to samé, jen mi prostě došly baterky. Jestli mě Julinka nenechá spát jako dneska v noci (předešlé dvě noci, po kterých jsem nemusel do práce, vůbec nebrečela, to zase prrr, za to zaslouží odměnu), tak se těšte na příběhy o mých dětských lumpačinách a traumatech. Děsná zábava!
Ti, co nedokážou nahrát v Jen počkej! aspoň tři sta bodů, jsou totální chudáci.
Lotyš Gundars Ignats je o sedm let mladší než já. U jeho povídky o digitální hře Jen počkej! jsem slzel smíchy. Protože souvisí s jednou městskou legendou, kterou jsem zřejmě sdílel se svými vrstevníky, rád ji tu připomenu.
Nejdříve tedy oprášení pravidel hry slovy Gundarse Ignatse.
Hrdinova dětsky hráčská vášeň nezná mezí. Dává si hru za odměnu po každém domácím úkolu, před spaním dá dobrou noc i vlkovi a zajícovi a taky slípkám.
Občas vezmu tu věcičku vonící po chemickém roztoku, přitlačím si ji ke tváři, spustím hru a dám si ji k uchu – plik, plik, plik, plik – kutálejí se vajíčka – pliiik, rozbijou se při pádu na zem. Plik, plik, plik, pliiik.
Městská legenda se týká situace, kdy hráč nahraje 999 bodů.
… jako nejlepší hráč ve třídě jsem vyzkoumal, že na displeji je místo jen pro tři elektronické číslice, což znamená, že maximální počet bodů je 999.
Co nastane, když je uhrajete?
Tato otázka nedává spát žádnému z hráčů. Kdosi říkal, že na konci se promítne kreslený film. Bratránek z Rigy prý hru dohrál a vyprávěl, že pak si člověk může vybrat, jaký film chce vidět, jestli Toma a Jerryho nebo Jen počkej! nebo ještě nějaký jiný. Bedlivě prostudovávám krabičku a návod ke hře, ale o žádném kresleném filmu se tu nic nepíše, jsou tu jen nějaké technické parametry, údaje o tabulkách, razítko obchodu a adresy opraven ve všech svazových republikách.
Aby se dětský hrdina nenudil, když hraje hru vždy od pomalého začátku, naučí se prvních padesát vajíček pochytat jednou rukou a organizuje ve hře mezinárodní turnaje, přičemž za členy všech týmů hraje on sám. Když jde na záchod, probíhá antidopingová zkouška. Nakonec těch 999 bodů uhraje. Ví někdo z vás, co se stane?
Co se stane v příběhu o pár odstavců dále, připomíná Sofoklovy tragedie.
Vyskočím na nohy a v setině vteřiny cítím, jak digihra vyklouzává z mé náprsní kapsy, vidím ji, při pádu se pomalu otáčí, jako ve filmu, zoufale se ji snažím zachytit, ale marně – má věrná přítelkyně se odráží od mé dlaně a padá na zem.
Přičapnu a s bušícím srdcem digihru zvedám – šedý displej přetnuly tři tmavé čáry, hrdinové ze hry zmizeli a vystřídala je temná, černá skvrna. Jako ubohý siroteček tisknu umírajícího přítele.
„Ty brečíš?“ ptá se Ilze. Neodpovím jí, chytí mě za ruku, snaží se mě uklidnit. Mlčím. Posbírám vypadlé baterky a se slzami v očích běžím domů, do svého pokojíčku, kde se vyvalí slané potoky slz a tečou mi po tvářích do pusy a krku, přerývaný vzlykot cloumá mým tělem, můžu křičet, ale mého nejbližšího druha už mi nic nedokáže vrátit, roztřesenými konečky prstů se dotýkám neživé obrazovky, zlehka na ni zatlačím, ukážou se obrysy hlavních hrdinů, ale všemocná černá skvrna jako mozol na displeji krade jejich obrazy; lehce hrou zatřepu, bohužel se už nic nedá zachránit; stisknu tlačítko start , na displeji se neobjeví mí oblíbení hrdinové, je slyšet jen slabounké: klik, klik, klik, klik, pííp; kdesi za šedou mlhou snášejí slepice vajíčka, ale já můžu hrát leda poslepu; jsem ten nejnešťastnější člověk na světě… v kaleidoskopu útrap se mi před očima míhá stolní hokej, červený angličák a kolo a filmy se Stallonem a Schwarzenegerem, už mi nikdy nikdo nepůjčí žádnou hračku, nikdo už ke mně nebude chtít přijít na návštěvu a já budu stejný jako ten šprtoun Ulvis.
Vzpomínám si, že jsem zažil to samé, jen mi prostě došly baterky. Jestli mě Julinka nenechá spát jako dneska v noci (předešlé dvě noci, po kterých jsem nemusel do práce, vůbec nebrečela, to zase prrr, za to zaslouží odměnu), tak se těšte na příběhy o mých dětských lumpačinách a traumatech. Děsná zábava!
Žádné komentáře:
Okomentovat