Dnes je to 150 let ode dne, kdy se v rodině chudého jimramovského ševce narodil nejstarší synek. Jmenoval se Alois Mrštík. Vystudoval učitelský ústav a taky celý život učil po moravských vesnicích. Z pozorování sousedského života sepsal devět svazků Roku na vsi. Asi se nikdy nedokopu tohle dílo přečíst, ale jsem rád, že jsem před lety slyšel rozhlasovou adaptaci. Dnes jsme si ji pustili při černé hodince (a půl). Julinka vydržela docela dlouho, zdálo se, že vnímá moravský dialekt. Věruška prokázala cit pro barvy hlasu, protože poznala nejen Donutila a Mrkvičku, ale i Valerii Zawadskou, Barboru Hrzánovou a Pavla Kříže. Vladimíra Ráže, Ilju Racka ani Gabrielu Vránovou jsme ale nepoznali. Příběh je hodně podobný včerejšímu filmu, jen ten Pagnolův příběh z Province zdá se být černobílejší, zatímco Mrštíkův příběh z Moravy pestřejší. Kdyby byl Mrštík Francouz, hrál by Rybáře Gérard Depardieu a Rybářku Simone Signoretová.
Jak směsnat devět svazků do hodiny a půl? To byl asi oříšek, který řešil i režisér Miroslav Krobot, když hru uvedl na prknech Národního divadla. Tehdy řekl zajímavou věc:
Je tady kostel, do kterého všichni chodí, je tady příroda, která určuje životní rytmus, je tu společné zpívání a společný humor. Je tu stále ještě kompaktní svět s vnitřním řádem. Připadá mi důležité hrát dnes o velikosti „všedních“ osudů těchto lidiček, o důslednosti, s jakou propadají svým vášním a utkvělostem. Pro mě je podstatný způsob, jak to činí: bez fňukání, věcně a tiše. Trpí jako zvířata. Nepředvádějí svou tragiku, ani jí neskrývají. V tom je mám rád a obdivuji je. To je pro mě Morava. Ticho. Zpěv a pak dlouhé ticho. Věčný koloběh. Všechno plyne, čas běží, nic nezačíná a nic nekončí…
Dnes už není místo, kam by všichni chodili, příroda určuje tak možná cenu jahod a mandarinek v supermarketech, nezpívá se, skanduje se, snad jen trocha toho společného humoru nám zůstala. Pan farář při jedom kázání v knize praví:
Za sto dvě stě let bude svět jeden velký blázinec...
Kniha byla vydaná v roce 1903.
Žádné komentáře:
Okomentovat