Osud české literatury v kostce

Když jsem si včera pustil báseň Leden 1940 od Roye Fullera, v níž se tento před sto lety narozený básník vtipně povznesl nad dějiny anglické poesie, hned mi začaly naskakovat verše pro jakousi českou verzi. Nedalo mi to a ráno po probuzení jsem je hodil na papír a poslepoval dohromady.

Komenskému v Lešně vzplály spisy,
Hanka našel staré rukopisy,
abbé Dobrovský si vsadil na němčinu,
Jungmann pak občerstvil naši mateřštinu
tak, že v ní začali svá díla páchat
Puchmajer, Kollár, Čelakovský i Mácha.
Palacký odkázal národu dějiny,
Havlíček satiru, vtip a noviny,
Němcová Babičku, Erben Kytici;
pak přišel Neruda a parta tvořící
v Máchově odkazu – Hálek, Heyduk, Světlá
do temného vlastenčení vnesli trochu světla.
Vrchlický navršil z básniček pyramidu,
z níž popsal svět, jeho bohatství i bídu.
Máloco pak vyrašilo v jejím stínu,
snad až na Čecha, Zeyera a na Březinu.
Svůj vlastní poetický zámek
ze vzduchu postavil si Šrámek.
Císař stejně jako král nutně potřebuje šaška,
tak tedy c.k. armáda naverbovala Haška.
Po válce přišel mír a blahodárné roky
s Čapkovou Dášeňkou a s jeho Válkou s mloky.
Deml, Durych, Florian, moderní věrozvěsti
zaštítili svoje dílo tvrdou katolickou pěstí.
Nejen hospodářská krize první republiky
udělala z literátů vesměs bolševiky,
každého jinak, každého v jinou chvíli,
mnozí se pak vzbouřili a mnozí nevzbouřili.
Každý měl jiný talent a jinou náturu,
vzpomeňme třeba Horu, Olbrachta, Vančuru,
z básníků Holana, Seiferta, Biebla, Halase,
po světě mnoho jejich žáku dodnes toulá se.
Nezávidím těm všem jen jejich nadání
a nedostatek klidu, jenž k tvorbě pohání
– ze všeho nejvíc závidím jim krásu
v tom jejich jinak smutně osudovém hlasu.