Ontogeneze Julinčiny psychiky

Četl jsem si po dlouhé době v Ontogenezi lidské psychiky, abych se ujistil, že se naše dítě vyvíjí v souladu s výzkumem strýčka Příhody. Co se týče zoubků, jedeme podle plánu sestaveného Jiřím Brdlíkem, jen horní zevní řezáky předběhly ty vnitřní, ale už se to srovnává a můžeme pomalu čekat na první horní stoličku.

Řečově se řídíme tabulkami Karla Ohnesorga, které se dají jednoduše shrnout do souhlásko-samohláskového schématu ab, ba, bab, a pak složitější fáze aaba, abba a baa, kde jsou uvedeny příklady eawa, ajťa nebo he´e. Je to neuvěřitelné, ale Julinka se do dvou z nich téměř trefila. Také už jsme ve stadiu fyziologické echolálie (podle Krasnogorského), což je zdvojování slabik, které dítě dělá v rámci experimentace bez ohledu na to, jestli na něj rodiče pořád pokřikují máma, táta, bába. Jakýsi pan Šanda zřetelně opakoval svému Luďovi pá – pá, a pak popsal, co se stalo… a to samé pozorujeme ve své laboratoři i my: „Dívá se na mně upřeně, sugestivně ústa sestrojuje a slyším šeptati: „pá“, potom nahlas „pá“. Co se týče zvířat, tak první u nás byla kráva (pěkné bú) a kočička (ovšem k mňau to má daleko, přestože naši kocouři celkem obstojně lidsky vyslovují), nyní je v kurzu slepice (zřetelné ko-ko) a neartikulovaný pejsek.

Porozumění máme někde na škále mezi společně vychovávaným chlapcem Donaldem a šimpanzím mládětem Guou manželů Kellogových, výrazivo má podobné Donaldovi, mimiku spíš malé šimpanzici. Šplhací reflex funguje a pomalu se mění v chodicí, dnes jsem viděl Julinku poprvé chvíli stát bez podpory.

Co se týče experimentace, začal jsem ji vědecky zkoumat až dnes po obědě. Přečetl jsem si totiž, že dítě B uhodilo v pěti měsících na klávesy piana za 3 minuty 49x, dítě A v sedmi a půl měsících 100x za sebou. Dítě B bylo přikryto pokrývkou jako na schovávanou a opět ji rukama odhodilo stokrát 182. den. Bühlerová podává zprávu o jiném zkoumání, v němž dítě ve věku tří měsíců sevřelo rukou předmět 36x za sebou, jiné pak se zdvihlo v půl roce z polohy na bříšku 84x. Dr. Příhoda konstatuje, že takové opakování téže činnosti má vysokou biologickou hodnotu, neboť napomáhá vytvářet pohybové koordinace. Výzkumy ukázaly, že dítěti je úplně jedno, jaký předmět drží – je to prostě předmět, který se dá chytit, vléct, s kterým a do kterého se dá mlátit a který vydává zvuky. Experimentace je předchůdkyní hry.

Piano doma nemáme, a tak jsem pro měření musel najít jinou alternativu. Julinka po obědě experimentovala s lecčíms, ale abych mohl spočítat nějakou frekvenci, musel jsem přinést předmět, s nímž si obvykle hrajeme (totiž experimentujeme) večer pod kontrolou, neboť již zažil několik ataků, které ho stály tři stránky. Tím předmětem není nic jiného než encyklopedie – ta Říhova. Julinka ještě nerada tráví čas čtením jednotlivých článků, zato si ráda v encyklopedii listuje, resp. si na rozevřenou knihu sedne tak, že nelze otočit na žádnou jinou stránku, a pak projíždí její jednu část, jakoby si chtěla přehrát nějakou skrytou animační sekvenci. To udělala 49x – tedy jako dítě B ve třech měsících s pianem – načež se mi doplazila k hrudníku a v okamžiku, v němž si na něj lehla, usnula a spala jako špalek. Její slabší výkon byl  tedy jistě ovlivněn únavou. Dojel jsem to tedy za ní do stovky, aby se neřeklo, a věřím, že jsme se tak dostali do tabulkového standardu. Slibuju, že příště už podvádět nebudeme.