Ostrovskij a Schiller

Z Lesa jsem se vrátil skoro s prázdným košíkem. Usnul jsem ještě za zvuků skladeb Georga Friedricha Händela, které Ostrovského komedii předcházely. Pak mě několikrát probudil zvučný hlas Luďka Munzara a Josefa Beka, ale zcela vnímat jsem začal až na konci hry, kdy je herec Gennadij Šťastlivec prokouknut, a tak si zajde za tetičkou pro peníze a odstupné na cestu – s pistolí. Dostane tisíc rublů a slib, že se tetička se synovcem slavnostně rozloučí na své svatbě s mladinkým Petrem Vosmibratovem. A právě na té svatbě pak Gennadij přesvědčuje tetičku, aby dala tisícovku i své vzdálené neteři Axiniji, protože věno je podmínkou sňatku s jejím vyvoleným. A tetička odmítá. Tehdy chudý herec překvapí svatební hosty a diváky (i mě coby posluchače), když dá Axiniji „svou“ tisícovku a nařkne obyvatele vesnice z pokrytectví. Je označen za „komedianta“ a nechá se strhnout k dramatickému monologu, kdy za komedianty označí všechny přítomné a pustí se do ekvilibristického urážení elitních vrstev. Chtějí ho pohnat na policii a k soudu, a tak Gennadij vyjme z kapsy knížečku podobnou té, co mi včera přišla poštou, a ukazuje: „Vidíte, Schiller, Loupežníci, a čtěte tady: cenzurováno, povoleno!“