15. února 2006

Balada dentistická

Zítra jdu k zubaři, vlastně k mé milé paní zubařce, a tak se s Vámi podělím o jednu svou veršovánku:

V čekárně u zubaře je to,
jako když metaři ti smetou
tvůj vlastní popel na hromádku
a zavolají tvoji matku
k identifikaci pozůstatků.

Všichni si teskně tisknou tváře,
když odcházejí od zubaře
přes čekárnu až někam tam,
kam dorazí i zubař sám,
až sbohem dá svým vrtačkám.

V čekárně všichni bolest větří,
tak počkejte mi ještě, sestři,
než nasaju tu náladu
a načerpám pár nápadů
pro tuhle svoji baladu.

Sestřičko, počkejte mi chvilku,
přeříkám si jen násobilku
svých zubů zprava doleva
a shora dolů. Tahle prodleva
Vás přece sotva rozhněvá.

Slibuju dnes touto básní,
že pro radost a zdraví dásní
mi od nynejška stačí
k večeři mléko s kaší –
tak nevolejte: „Další!“



Ještě před chvilkou se nesla
píseň vrtačky z křesla
a už opouštím ordinaci
a do života se zas vracím,
kde slyšet jsou jen zpěvní ptáci.

2 komentáře:

amna řekl(a)...

jů, to je výborný :)

Anonymní řekl(a)...

začínám si matně vzpomínat na veršovaný dějepis.... :) ten jednou vydražím za těžký prachy:D zuzna