Učení Dona Juana

Včera jsem se uvelebil k poslechu Moliérova Dona Juana s odhodláním neusnout. A opravdu jsem celé ty dvě hodiny vydržel nespat, mám na to ověřenou metodu, kterou ale mohu použít jen někdy. Musím totiž vlastnit text hry, kterou dávají, pak poslouchám a čtu zároveň, někdy stíhám rychle přelouskat i škrty, které rozhlasový režisér provedl. Překlad je od Karla Krause z r. 1954 a rozhlasové ztvárnění z r. 1963. Don Juan (zde v podání Otomara Krejčy) je od začátku představen jako člověk faustovsky upsaný pozemské rozkoši. Ale zároveň mluví o lásce. "Cítím, že mohu svým srdcem milostně pojmout celičkou zem, a jen jak Alexandr bych si přál: ať existuje světů víc, ať mám kde šířit vítězné výboje své lásky." Těch lidí, kteří se vystřídají v jedné scéně, aby mu jeho neřesti připomněli (jeho sluha Sganarelle, dona Elvíra, její bratři, Juanův otec ad. ad.)! Když už si myslíte, že dál ve své prostopášnosti zajít nemůže, přijde závěrečný akt.

Když hra skončila a socha mrtvého komtura si Dona Juana odnesla do pekla, hlasatelka to zazdila tím, že bychom si měli ze hry odnést to, že zlo se nevyplácí a že kdo se nechová, jak má, skončí špatně. A tak, abych oprášil pravý význam hry, nezbývá mi, než ocitovat slova Dona Juana, která myslím sednou jako zadnice na hrnec pokrytectví. Nicméně upozorňuji na nebezpečí mravní újmy.

„Dneska už se za to nikdo nestydí: přetvářka je neřest podle módy, a jak se některá neřest stane módou, každý v ní hned vidí vlastnost ušlechtilou. Sehrát za našich dnů poctivce, to je nejvděčnější role, a takový řemeslný pokrytec má úžasně výhodné postavení. Podvod jako umění svého druhu, se vždycky těší vážnosti a úctě. Co na tom, když ho někdo prohlédne? Stejně se neodváží ani ceknout. Všechny ostatní lidské chyby jsou vydány na pospas mravokárcům a kdokoli má právo si na ně pěkně svrchu vyjet. Jen pokrytectví je neřest privilegovaná, která má tvrdou pěst, vždy pohotovou zacpat ústa - no jak by si pak nehověla v závětří, naprosto bez obav, že někdy bude potrestána? Vytrvalá přetvářka je pevným poutem všech příslušníků toho cechu. Stačí jen zavadit o některého z nich a sesypou se na tebe do jednoho. Já vím, že někteří to dělají z přesvědčení, o jejich upřímné zbožnosti taky nikdo nepochybuje, ale zrovna takoví nakonec vždycky naletí. Důvěřivě sedají těm šelmám zakukleným na vějičku a svým počínáním je ještě podporují. Nevěřil bys, co lidí znám, kteří touhle taktikou šikovně zastřeli kdejaký neřád svého mládí, kteří se schovali pod pláštík náboženství, mají v něm záštitu a mohou si dovolit, pod tím úctyhodným kabátem, být ze všech lidí na světě nejvíce zlí. Nakrásně můžeš znát jejich intriky, vědět, s kým máš tu čest, jejich vážností mezi lidmi to neotřese. Jim stačí tu a tam svěsit hlavu, zkroušeně povzdychnout, párkrát zakoulet očima - a reputace je zachráněna, i kdyby natropili bůhví co. Proto i já se chci uchýlit do tak příhodného útočiště a v bezpečí rozvíjet své záležitosti. Nikterak se nehodlám odříkat svých příjemných návyků, postarám se jen, abych zůstal v úkrytu a obveselovat se budu pěkně potichoučku. Kdyby se mi přesto dostali na kůži, nehnu ani brvou, svěřím svůj případ tomu vykutálenému tovaryšstvu a ti už mne obhájí přede všemi a proti všem. Tohle je zkrátka jediný správný způsob, jak si beztrestně dělat, co se mi zlíbí. Povýšeně budu dozírat na skutky svých bližních, nikdo přede mnou neobstojí a dobré mínění si zachovám jen o sobě. Běda, jestli se někdo na mne jen křivě podívá, jakživ mu to neodpustím a docela bez řečí zůstane ve mně nesmiřitelná nenávist. Stanu se mstitelem božích zájmů a pod touhle lacinou záminkou proženu své nepřátele, obviním je z bezbožnosti a poštvu proti nim zuřivé obránce víry, kteří sice nevědí, oč jde, ale zato do všeho strkají nos. Ti je pak budou veřejně ostouzet, zasypou je urážkami a svou mravní autoritou je řízně zatratí. Takhle se musí využívat lidských slabostí, jenom tak se moudrý duch může vyrovnat s neřestmi své doby.“