V pátek jsem odjel na další z řady víkendových výletů, tentokrát do svého rodného města, které mě pojí s Vrchlickým, Julišem a Milanem Brďou Sedláčkem. A právě s posledně jmenovaným jsem se měl sejít na mezipásmovém turnaji v šachu, který se konal v nádražní restauraci Žatec západ s pokračováním v Lounech u Jíchů. V Žatci mě přivítala prázdná nádražní hala a zamčená toaleta.
Hospoda byla ale plná postaviček, kterými vždy oplývala a které se jen těžko dají popsat a ještě hůř zahrát ve filmu.
První nesmrtelnou partii jsem bohužel prohrál, za což zřejmě může to, že jsem se rozhodl tahy zapisovat do partiáře, a proto jsem vypadával z tempa. Původně jsem ji zde publikovat nechtěl, abych se neztrapnil, ale on si ji stejně nikdo nepřehraje, tedy tady je:
1.e4 e5 2. Jf3 Jc6 3. Sb5 Jf6 4. d3 Sc5 5. 0-0 0-0 6. Sg5 d5 7. Jd2 Sg4 8. c4 Sd4 9. Db3 Sxf3 10. Jxf3 dxe4 11. dxe4 Ja5 12. Db4 c4 13. Sf6 cxb4 14. Sxd8 Vxd8
15. Vb1 a6 16. Sa4 Jxc4 17. b3 Jb6 18. Vc1 Vc8 19. h4 h6 20. Vd1 Vc2 21. Vf1 Vxa2 22. Vd1 Jxa4 23. bxa4 Vxa4 24. Jxe5 b3 25. Jd3 Va1 26. bílý se vzdal.
A bílý jsem byl já. Dopil jsem, vstal jsem a zabil jsem člověka. Tedy snad ne úplně, ale následky nevím. Prostě jsem se oblékal a jemně drknul do jednoho opilce, který si před tím na záchodech nebyl s to už ani zapnout poklopec. Zřítil se jako poraženej strom, rovnej jak pravítko a bohužel se mu v závěru pádu dostala do cesty stěna. Vypadal na místě mrtvej, z temena hlavy mu šla krev, ale naštěstí poté, co jsme ho položili do stabilizovaný polohy a lokálmajstr zavolal záchranku, začal mrkat a bylo vidět, že dýchá, tak jsme uposlechli amplión, a urychleně nastoupili do osobního vlaku číslo 6514 směrem do Mostu. Vzpomněl jsem si na film Ještě žiju…, kde v týhle hospodě umře něco jako hlavní hrdina, leží tam na stole a než přijede záchranka, před očima štamgastů jim umře kolega. Celý se mi to odehrálo v hlavě jako jedno velký dejá vu. Ještě, že měl Brďa v placatici whisku.
U Jíchů jsem vyrovnal stav, tuto perlu šachové tvorby jsem ovšem a bohužel nezapsal. Přišel Pišos a bylo po mezipásmovém turnaji. Vykecali jsme si trochu srdíčka a domluvili se na sobotu, kdy a kde se sejdeme na „bahně“ čili ve Stromovce na koncertu asi šesti lounských kapel (i když mi bylo trošku líto, že mi tak utečou UJD, kteří měli koncert v nedalekých Libochovicích).
Turnaj pokračoval na Soudku a prohrál jsem celkově 2:3, což ti, Brďo nedaruju, i když uznávám, že je třeba naučit mě prohrávat. A tenhle mat mi dal opravdu za vyučenou.
Hlouběji po půlnoci jsme šli ještě do Shreka, což je klub v krásnym baráku, kterej jsem si na druhý den nafotil.
Při popíjení (bohužel ne náležitě suchého) martini s vodkou jsem sice v bleskovkách vyhrál 3:1, ale bleskovky se prostě tolik nepočítaj, takže jsem cestou na kutě v půl šesté před sebou tlačil tíhu porážky.
Na druhý den jsem měl rodinný program a viděl jsem se tak s maminkou, tatínkem, babičkou, dědečkem, sestřičkou a neteřinkou, z nichž posledně jmenovaná, Rebeka, na sebe logicky soustředila nejvíce pozornosti, je to hrozně usměvavý tvoreček.
Večer měl být tedy hudební, ale vlna piv a ostatního alkoholu z minulého dne se překulila do ostrého bolehlavu, a tak jsem většinu koncertů strávil ve Stromovce pod rozkvetlými jírovci maďaly. Nicméně s večeří jsem si vychutnal kapelu Napapíře, kde hrají moji bývalí žáci (oba přijati na konzervu) a na housle preluduje hvězda našeho lounského divadla FRAK - Karlos. Potkal jsem i mnoho dalších známých, mezi nimi i Vadasku z kapely Beruška. Na rozloučenou jsme ještě s Brďou sedli k Somolům, zhodnotili akci a došli k závěru, že byla výjimečně povedená.
© Skupina Napapíře 
1 komentář:
Bahno je bláto? :-)
Okomentovat