Texasky Dana Browna

Tenhle článek je psán tak trochu z hecu. O Šifře Mistra Leonarda bych asi nepsal, kdyby mě někdo nenakopl jako da Vinci svýho kluzáka. A přestože si jako da Vinci nakonec s jistotou namelu hubu, budu si tak jako on malovat ty své ptačí perspektivy bez ohledu na dílčí neúspěchy – však ona mě budoucnost docení.

Tedy, o románu jsem poprvé slyšel v hospodě od jedné nadšené obdivovatelky téhle knihy, která tvrdila, že díky ní se jí otevřely obzory a div ne oči. Po pár týdnech se začalo o dílku Dana Browna psát a hloupí papeženci mu zase udělali gratis reklamu. A tak jsem si ji zakoupil minulé jaro v British Museu a hned v autobuse cestou domů přelouskal asi 130 stránek. Sotva jsem se s Robertem a Sophií vymanil z Louvru, už jsem vystupoval v Kadani u gymplu. Pak už jsem se k četbě nevrátil. Kryptologie je zaručená past na čtenáře a Brownovi se celkem povedla smíchat s akčním thrillerem. Náladou mi připomínala začátek Foucaltova kyvadla, jehož autor by si ale na prkýnko po Brownovi nesedl, ani kdyby ostatní kabinky byly obsazené. Další děj znám jen reprodukovaný, ale celkem dobře mě vzal za ruku do knihkupectví a půjčil mi pár stovek na zakoupení Apokryfních evangelií. Ne, nejsem tak naivní, že bych věřil, že většina čtenářů tohoto románu četla alespoň jedno ze čtyř kánonických, a tedy např. věděla aspoň to málo o Máří Magdaléně, co Nový Zákon je ochoten vypovědět. Ostatně tito čtenáři jsou na tento čtenářský výpadek hrdí, neboť jsou to jistě sektářské pověry. Čistá pravda je totiž změť západoevropských legend a gnostických svitků z Nag Hammadi v hlavě autora thrillerů, ve kterých dešifrování řady čísel 128-10-93-85-10-128-98-112-6-6-25-126-39-1-68-78 na větu „Sledujeme tě!“ vypadá víc než logicky… Myslím, že většina čtenářů se začne o věc zajímat a proto se mi její poselství nepříčí. Mně se třeba líbí Magdaléna jako prostitutka se slzami v očích (moje nejoblíbenější je ta v Alšově jihočeské galerie, má něco svůdného v očích; ta od El Greca je ale taky moc krásná), nicméně chce-li v ní někdo vidět šlechtičnu, která zná tajemství světa, proč ne, taky hezký… A taky pravda! Že je svatý Grál božské baby je v podobné rovině jako Život Ježíše pod vlivem tetrahydrocannabinolu v podání Gerharda Haderera velmi vtipné a rád jsem se zasmál, i když Životu Briana se ani jedno z těchto dílek nevyšplhá nad kotníky. Jinak mi Leonardo da Vinci Dana Browna přijde mnohem mýtotvornější než Kolumbus Washingtona Irvinga a hlavně (nevím jak to česky správně pojmenovat) "přešifrovaný" a román tedy jaksi "předešifrovaný".


A tak ze svého vlastního hlediska jsem pouze strašně rád, že jsem si přečetl pár moudrých vět v apokryfech a že jsem se začal zajímat o Leonardův život a dílo. Nejvíce mě zaujala Freudova Vzpomínka z dětství Leonarda da Vinci. Ta vlastní vzpomínka má asi čtyři řádky, ale její psychoanalytický rozbor 80 stránek!!! Nejhezčí pasáž je o felaci. „Prosím, aby se nyní čtenář zdržel a neodpíral dále psychoanalýze pozornost v prudké rozhořčenosti proto, že hned při prvních pokusech o použití dochází k neodpustitelnému hanobení památky tohoto velikého a čistého muže… Tato náklonnost, dávat mužský úd do úst a sáti jej, která patří v měšťanské společnosti k nejhnusnějším sexuálním perverzím, vyskytuje se i u některých žen v naší době – a jak o tom svědčí staré obrazové památky, i v dřívějších dobách – velmi často a zdá se, že v době zamilovanosti docela ztrácí svůj odpuzující charakter…“ Konec citátu.


Dle mého názoru byly mužské postavy na mistrových obrazech zženštělé prostě pro autorovu homosexuální náklonnost. Jeden můj kamarád mě navedl na tento obrázek archanděla Gabriela, který mnohé vysvětluje.


Freud zase poměrně sugestivně zasvěcuje do úsměvu Leonardových postav - Leonardo v něm prý vystihl úsměv své matky, kterou musel v dětství opustit, a kterou zřejmě viděl ještě před její smrtí, a tak jej vyloudil nejen u Mony Lisy, ale třeba i u sv. Jana Křtitele a sv. Anny Samotřetí. U posledně jmenovaného obrazu se Freud pozastavuje nad stejným věkem Anny a její dcery Marie, což vysvětluje tím, že v nich Leonardo zobrazil svou vlastní a nevlastní matku (ovšem na malování stařeckých vrásků byl tento všeuměl vůbec skoupý ).


Ve mně to vyvolalo vzpomínku na letos znovuspatřenou Pietu od Michelangela, kde je Marie překrásná mladá žena s přibližně stejně starým mrtvým synem v náručí. Mé nejoblíbenější sousoší.


Abych mou úvahu na závěr odlehčil, zde je jedna hezká reklama na texasky. A Dan Brown by pro nás jistě dešifroval výskyt jediné postavy na billboardu v džínách - ach né, chlap! Svobodným zednářům zdar a čest jejich záslužné práci.

...