A nouze naučila operní sólisty Národního divadla zhušťovat opery do pásem ztravitelných laickým venkovským divákem i mimo jevištní prostor s náležitou výpravou. Zpočátku mi představení Dalibora v kostelíku Stětí sv. Jana přišlo nechtěně komické, jelikož průvodce krom cimrmanovsky působících komentářů Smetanova díla četl za doprovodu klavíru hlas sboru. Když přišel Vladislav, nálada zoperněla, a když se dostavila Milada (vynikající Ivana Šaková z Plzně), pochopil jsem, proč je opera označovaná za wagnerovsky řvavou. S příchodem Dalibora v podání Jana Markvarta opera dále houstla, až jsem se nakonec nechal unést a prožil jsem si v kostelíku něco, co bych nazval operou v obývacím pokoji, neboť tak bezprostřední vzdálenost od opernách pěvců vám v žádné kamenné opeře nenabídnou. Přiznám se, že jsem ale mnohdy nerozuměl slovům, ale to už tak u opery bývá. Zkuste si rozluštit něco ze slov árie Ó Zdeňku v podání slavného českého světového pěvce Karla Buriana. V jednu chvíli jsem se však od srdce rozesmál. Když pak Dalibor odcházel do své vězeňské kobky, praštil mě do očí nápis na výrazné bezpečnostní tabulce u dveří, jimiž odcházel:
POZOR, STRMÉ SCHODY!
m<3t
Žádné komentáře:
Okomentovat