Tak u srdce mi...
Tak u srdce mi jako vězni chladno,
jenž v květnu jat a puštěn v prosincový mráz.
Kdy nové žití není snadno
a umřít ještě nezavolal čas.
Dnes lhostejno mi, zcizeno vše v městě,
jak z dob je nejtvrdšího srdce znám.
Smím v osamělé zachránit se cestě?
Již šťasten tím, že kráčím sám?
Sám ocitám se. Přítomnost co nese?
Sny minulosti pohřbi intimní.
Jak vyšlapával bych si cestu v lese.
Tou dálkou přímo k cíli jde se,
a hrob tam někde najdu v ní.
Od člověka k člověku
Od duše k duši stezka
zarostlá, daleká.
Do trnů nohy bílé
zavléká.
Ale v čas křižovatky
průvodce čeká sladký.
V mlčení dlouhém s tebou
osaměl.
Rány s trny již srostly,
i ta, již v boku měl.
S tebou-li bude se bráti,
láskou se cesta zkrátí.
Daleko od duše k duši
plání krvavou.
Všecko je hrůzy a smrti
záplavou.
Rci kdo jej zabil znovu
za zradu Jidášovu?
m<3t
Žádné komentáře:
Okomentovat