Máchovské variace

Včera jsem si podal ruku s paní Dagmar Tomanovou, neteří básníka Josefa Hory. Ukázala mi také podpis Jaroslava Seiferta z roku 1947, jímž otevíral Horovu pamětní světničku v Dobříni, kde se její strýček narodil. Na začátku 80. let byla za Seifertem U Ladronky, kde bylo tenkrát všechno rozházené od StB, kterou do jeho domu přivedl ten samý Jan Pilař, jenž mu v roce 1984 do nemocnice v Motole přišel oznámit, že dostal Nobelovu cenu. A tak jsem si tedy přes paní Tomanovou podal ruku se Seifertem, s Horou a skrze tyto básníky jistě až s Máchou. Bylo to podruhé, poprvé jsem si s naším prvním básníkem podal ruku v Blansku skrze pravici Ludvíka Kundery. Ale ta včerejší ruka byla bezprostřednější (nebylať jenom prostředníkem), neboť mi k ničemu neblahopřála, ale prostě mě jen pozdravila.

Večer jsem otevřel Jana houslistu a některé věty jako bych už někdy slyšel:

Nefilosofuj, Jene, Jene
dost veliký už byl tvůj žal
...
Cizinko, cizí mi snem svým,
snad jenom dým vše bylo, dým,
podoba ničeho, tmou sňatá...
...
A vítr, jenž vál přes aleje!
Oh býti zase dítětem
s očima hvězd, z nichž na svět věje
radostným úžasem, že jsem.
...
Ach závrať býti! Závrať zníti!
A slyšeti, když nejhloubš zníš,
jak z echa srdcí rozumí ti
i jejich smích i jejich kříž -
a s oběma si rozumíš
jak noc, jež noci odpovídá,
jak bídu líbající bída,
jak oči dvou žen v naději,
jež v příštích dětech mizejí,
a berouce je do náručí,
v duchu se znova s nimi učí
svým prvním krůčkům alejí.
...

jt´m