Je to přesně sto padesát let, co se na policích pařížských knihkupectví objevila sbírka s názvem Květy zla tehdy šestatřicetiletého Charlese Baudelaira. Jedenáct set výtisků a 20 na lepším papíře se brzy stalo hitem, zvláště když soud nařídil vyřazení šesti básní z dalších edic. Jak mě znáte, určitě byste si řekli, že se pustím do překladu jedné z těch šesti. A já vás zklamu, protože mě oslovila jedna z té zbývající necelé stovky nezcenzurovaných.
(originál zde, Nezvalův překlad zde)
Země je dnes tak pohostinná!
Nuže osedlejme klisny vína
bez třmenů, bez ostruh, bez udidla
– bůh nám dá pohádková křídla!
Jako dva andělé pak poletíme
mučeni nelítostným splínem
křišťálem rána se zakaleným zrakem,
do dáli poletíme, za přízrakem.
Tak rovnovážně nadnášení
snad moudrou turbulencí
a oba stejně omámení,
sestřičko, po mém boku jdoucí,
utečme bez prodlení
do ráje mého snění!
...
3 komentáře:
Presne to jsem si rekla ;o) Ale zklamani zadny, nedivim se, ze oslovila...pekna.
Děkuju Danielle, dnes jsem si na tebe vzpomněl (no, logicky, byl "váš" maturitní večírek...) a přiznám se, že jsi mě překvapila... mile;)
Jo, o vecirku jsem neco zaslechla. Prekvapena jsem hlavne ja, jak jste me poznal? Myslela jsem, ze ta prezdivka neni tak znama, tak ze by kamarad Google :) Ale hledat neco ve dve rano po vecirku, to jste tam pili caj, ne?! Ten mela Bara taky jedinej povolenej :))
Okomentovat