Že byl v Chicagu českej starosta a v Brazílii prezident českýho původu, vím, i těch pár dalších světoběžnejch Čechů včetně Ingriše a Cimrmana znám, ale včera jsme koukali na dokument o Thomasu Messerovi, o němž jsem do tý doby nevěděl nic… Byl dvacet let ředitelem Guggenheimova muzea v New Yorku a za doby jeho ředitelování se z tohoto muzea stalo opravdu světové centrum moderního umění.
1. září 1939 vyrazila jeho loď směrem do Ameriky a protože zrovna začala válka, tak byla cestou torpédovaná a Messer se jen tak tak zachránil, načež ho převezli do Irska a musel absolvovat celou plavbu ještě jednou. Přestože tedy žije v Americe už skoro sedmdesát let, česky umí líp než leckterej Čech, s nímž se bavím na ulici, umí nazpaměť Fausta v němčině, hraje na piano Beethovena a asi i to zdraví bych mu mohl závidět.
Dokument natočila Jana Chytilová, která jde ve šlépějích své jmenovkyně Věry z doby, kdy to ještě nepřeháněla s dokumentátorskými vrtochy. Mám ambivalentní vztah k modernímu umění, což selsky řečeno znamená, že se mi mnohá díla líbí a mnohá ve mně způsobují zrychlenou tvorbu slin, stahy bránice a to buď od smíchu nebo jako předehra k zvrácení obsahu uměleckého žaludku. Po tom včerejším filmu se ten vztah trochu posunul, resp. bránice se uklidnila. S moderním uměním je to tak trochu jako s olivami, na prázdnej žaludek v surovém stavu chutnají nejdřív jako hovno, ale když si člověk zvykne nebo má vedle sebe někoho, kdo mu umí olivy připravit v chutném salátu, pak se do nich může i zamilovat.
Kdybych neměl tolik práce, určitě bych mu udělal heslo na wikipedii, tak možná až se na novém místě trochu usadím… A protože byl Messer taky ředitel jako jsem teď já a rozdíl mezi Central Parkem a Smetanovými sady a mezi Pátou avenue a kadaňskou Švermovkou není až zas tak zásadní, byl příběh jeho dvacetiletého ředitelování plného přesvědčování o správnosti svých činů do značné míry i pro tu moji práci inspirativní…
Dám na Pavlovu radu a jako ilustrativní foto sem dám tenhle vynikající salát z pekingského zelí, různých druhů paprik, s olivami, to vše ve vynikající jogurtovo-bylinkové zálivce. Prý se mi tak zvýší návštěvnost stránek, tak uvidíme. Je fakt, že mi ty olivy začaly vážně chutnat.
3 komentáře:
Jak na to tak koukám, tak ten salát je to poslední na co bych měl chuť.
Jo; s tím salátem to ale byl dobrý nápad, doufám, že bude pokračování.
mně se líbí ta polička na knihy...
Okomentovat