Včera jsem byl s muzejníky u jedné paní pár kilometrů za Kadaní, abychom si tam prohlédli jeden obraz od Jana Víška. Chce ho dát do muzea (dát jako mezi prodat a darovat). A tak abych se o malíři, jehož jeden obraz snad znám ze zasedací síně na radnici, něco dozvěděl, dnes jsem si od paní Dvořákový půjčil knížku Kadaňsko výtvarné 1900 – 2000 od nebožka Vladimíra Valeše.
Jaké překvapení jsem zažil, když se hned na 17. stránce píše o Richardu Müllerovi, i když panu Valešovi mnoho z toho, co jsem se dočetl já, uniklo a na konci je krásný matematicko-kunsthistorický paradox: Datum úmrtí není zcela jasné: podle Tomanova Slovníku měl zemřít v Drážďanech 18. 11. 1930, podle časopisu Kaadner Heimatbrief o téměř 14 let později, 7. 5. 1954. Je to tak, že těch Richardů Müllerů je přece jen o něco víc, a tak ten zemřevší v listopadu 1930 byl rovněž rektor v Drážďanech, ovšem na technice (jako architekt) ne na výtvarné akademii.
Jan Víšek: Kadaňská radnice, kvaš, 1956O Janu Víškovi jsem se dozvěděl věci, kvůli kterým mi je lidsky nesympatický. Vstoupil do KSČ v roce, kdy slušní komunisté vystupovali, protože se kormidla chytil Gottwald; pak válčil jako partyzán, buď mu čest, ovšem po válce byl typickým supím dobrodruhem, který po mnoha zastávkách zakotvil v Kadani. „Chci tady zůstat, řekl jsem. – Co bys dělal? – Třeba osvětového referenta,“ stojí v jeho vzpomínkách. Kariéra politruka ho vynesla hodně vysoko i v uměleckých kruzích, v roce 1949 se té kariéry vzdal a pak už jen maloval a cestoval a zase maloval. Chtělo by se mi věřit, že byl v tom poúnorovém roce znechucen komoušskými praktikami, ale se svou válečně-údernickou minulostí pak v klidu proplul režimem až k Sametové revoluci, z níž zřejmě moc radosti neměl. Budiž mu trestem, že se jí dožil. Ne, nechci soudit lidi, chraň Bůh. Ale bez názoru být taky nechci (budu rád, jestli někdo bude mít jinej či nějakou svou vzpomínku na tohoto malíře, když nechá vzkaz třeba v komentářích).
Rok před revolucí byla za klášterem zbudována Víškova vyhlídka – v tom roce jsem na ní určitě někdy stál. Pak jsem se odstěhoval, pan Víšek v klidu dožil ve své vile, vyhlídka zarostla a dnes je tam pro ostudu. Zajímavá symbolika. Ten obraz do muzea nicméně koupíme, jako malíř měl své kvality a rukopis a bude dobré jej mít v depozitu (obrázek nahoře je ovšem jen ilustrační). A co Richard Müller? Přemýšlím, že bych koupil alespoň nějakou heliogravuru.
5 komentářů:
Na slavnostním otevření Vyhlídky Jana Víška byla celá naše třída místo odpoledního vyučování, byl tam i sám mistr. Myslím, žes tam měl být taky, pokud tě zrovna neschválila chřipka nebo že bys byl za školou ;)? Jarmila.
To že neznáte pana Víška a jeho dílo alespoň z doslechu a musíte si jej hledat v další literatuře, abyste zjistil o koho se jedná, svědčí o vašem rozhledu. Na vašem místě bych se s tím rozhodně nechlubil.
Posuzovat osobnost člověka pouze podle životopisných dat (hlavně tedy podle politické příslušnosti) svědčí zároveň o jisté osobní nemoudrosti a zaslepenosti.
A těmito útoky navíc ještě kopat do mrtvého, který se nemůže bránit, to chce určitě dost dobrý žaludek. Ondra
Konstatování faktů není útok. Pana Víška jsem neznal a nikdo mi o něm nic jiného, než jsem vyčetl, bohužel neřekl, dokonce ani Vy ne. Svou neznalost rád přiznávám, nesnědl jsem Šalamounovo lejno a nechci se tvářit, že vím víc, než vím. To přenechám jiným. Jo, a díky za názor a budu rád za trochu konkrétnější, byť třeba ne životopisná, fakta, která mi pomohou změnit ten můj (nikoli o kumštu, ten jsem nezpochybnil, jak vysvítá z posledního odstavce). Znal jsem a znám i pár slušných komunistů, kteří nebyli ve straně ze zištných důvodů a s totalitní politikou nesouhlasili. A hlavně lidé mají různé tváře a různé sociální role. Můj dědeček byl komunista, ale pro mě to byl dědeček. Mám právo ho tak vidět, ale musím snést, když mi ho někdo pohaní už třeba jen pro ten fakt, protože bude mít pravdu.
Pokud by to, co konstatujete, byla fakta, tak by to skutečně útok nebyl. Ale řekl byste např. o vedoucí odboru školství, kultury a sportu paní Boháčkové, že je politruk? To je totiž přesně ta funkce, kterou kdysi zastával v Kadani Jan Víšek. Jen se tomu tehdy říkalo "osvětový referent".Politruk byla, jak si jistě můžete ověřit, funkce vojenská a se zcela jinou náplní. Ta "vila" o které píšete, je ve skutečnosti půl domku o rozsahu jednoho bytu - druhá polovina patří komusi, kdo s Víškem nijak nesouvisí. Současný majitel Víškovy poloviny nebydlí v Kadani, tudíž se nemůže denně věnovat domu, či zahradě, plánuje, že se sem vrátí až na důchod.
Ve funkci osvětového referenta Jan Víšek objížděl okres Kadaň a jeho zásluhou byla z chaotických poválečných poměrů na zdejších obcích zachráněna celá řada památek (například slavný Želinský oltář) i historicky cenných písemností - prostě typický "supí dobrodruh", jak jste jej potituloval. Dík Janu Víška a zejména jeho paní (paní Víšková v 60.letech zastávala funkci ředitelky knihovny, za své aktivity v r. 1968 byla za normalizace vyhozena) získala kadaňská městská knihovna velice dobré renomé a rozhodně nebyla jen půjčovnou knih, na besedy sem jezdila řada spisovatelů, namátkou manželé Emma a Václav Řezáčovi, Miroslav Ivanov a další a další. Ti byli zároveň i osobními přáteli manželů Víškových, takže u Víšků byla jakási centrála těchto aktivit.
Taková jsou tedy fakta - škoda, že vám k tak tvrdému odsudku Jana Víška stačila skutečnost, že někdy kolem dvacátého roku svého věku vstoupil do KSČ. To ostatní, co píšete, jsou spíš silná slova: "politruk", "supí dobrodruh", "Válečně-údernická minulost" - jako učitel a historik nepochybně nepochybně víte, co dokáže napáchat vhodně či "vhodně" zvolený termín. Ten článek ve vašem blogu bohužel nepsal historik, ale politik - a u politiků není kopání do mrtvých tak neobvyklé. K.M.
Děkuji Vám, paní K.M., to jsou pro mě nové informace, a máte pravdu, že jsem se nechal unést a použil jsem pár pejorativních slovíček, kterými jsem možná soudil víc, než by bylo na místě. Nedávno jsme vedli podobnou debatu o Josefu Lieslerovi, který režimem také proplul poměrně v klidu a rozhodně nebyl žádným hrdinou - v tomto pomyslném pelotonu jelo 95% obyvatel a jelikož bych v něm možná jel také, dovedu celkem pochopit, že se máme tendenci omlouvat a obhajovat, když jsme přece nikomu vědomě neublížili a dokonce jsme něco i "zachránili" před těmi horšími z vlastního stáda. Nevidím svět černobíle, snažím se hanit hřích a milovat hříšníky, sám si jako katolicky pokřtěný křesťan občas vyslechnu, že mohu za upalování čarodějnic, inkvizici a miliony padlých ve všech náboženských válkách historie. Takže děkuju za rozšíření obzorů, určitě odteď nebudu chválit vstup do gottwaldovské strany a přátelství s Řezáčovými, ale taky mi to nezabrání vidět za jménem člověka. Jste srdečně zvána na reprízu Absolutního zákazu 27. 5. od 19,00 v Orfeu, je tam myslím dobře vystihnuto pár přístupů k totalitní myšlence, které se vždy ukážou, až když jsme s ní konfrontováni. Buďme rádi, že už nejsme. Zdravím Vás. J-Lo
Okomentovat