Soběslav

Soběslav, Soběslav, překrásné město a Okolo Soběslavi louky se zelenají, to byly dvě tatínkem zkomolené písničky, které nám vždycky zpíval, když jsme jeli do jižních Čech za dědou. Babičku už jsme nepoznali. Na půdě jsem dneska našel její výkresy z měšťanky z let 1937/38. Byl mezi nimi i jeden s nedodělaným znakem Soběslavi.


Babička hrála na akordeón a to se od ní naučil i táta. Vím o ní jinak tak málo, že se za to stydím. Děda býval majorem u kriminálky, táta s tetou mu proto vždycky říkali majoránek.


Asi před deseti lety jsem našel tátovy dopisy z vojny a drze jsem si je přečetl. Ty pro babičku byly jiný než ty pro dědu. Jednou jsem se ho na babičku zeptal, ale nechtěl o tom mluvit. Umřela mu, když byl v Brně na škole. Teď ho chápu. Když jsme ukládali jeho popel k tomu babiččinýmu, nebylo mi do zpěvu. Už proto, že nezpívám tak dobře jako on.

-->

†††

Byl to ale hezkej víkend, tátovi by se líbil. A měl jsem tam Věrušku a kolem sebe děti, takže se to celý nakonec odehrálo v radostném duchu. Chodili jsme na procházky...


... koupali jsme se...


... a Bibinka pózovala na houpačce...


Na 83 let je děda i dneska čipera, i když mu po mrtvičce půlka těla ochrnula. Dali jsme si šachy a pěkně mě potrápil, přestože už asi dvacet let nehrál.


Přivezl jsem si domů pár knížek, mezi nima Ruský národní pohádky. Jedna z nich se jmenuje Sestřička Alenuška a bratříček Ivanuška, sice šílená, ale hezká. Já mám dvě sestřičky Alenušku a Ivanušku, taky šílený a taky hezký, a jsem na ně hrdej.


Ještě si vezu cédéčko, který tátovi vypálil jeho starej kamarád a ozdobil ho jejich fotkou z mládí. Nevěděl, že si ho táta nemá na čem pustit. Ale já ho teď zrovna poslouchám, je na něm výběr z Beatles.


A taky si vezu Nerudovy Balady a romance. Táta uměl Romanci o Karlu IV. nazpaměť, dozajista se ji naučil z tohohle výtisku. A já se naučím aspoň část pro vypravěče taky z něj, protože jsem zlanařil Jiříka N. a pana Skotka, že romanci zdramatizujeme na letošní Vinobraní.


Před odjezdem jsme ještě zašli do muzea na výstavu mořských potvor.


Měli tam i menší exemplář velekraba japonského, který žije v hloubce 30 - 100 metrů a váží až 19kg. Japonci mu říkají takaashigani neboli dlouhé nohy a není divu - dosahuje totiž rozpětí až 370cm. Ten o něco větší exemplář je Ivančin manžel.


Soběslav patří mezi ty places i'll remember all my life though some have changed, jak teď zrovna zpívají Beatles v In my life. Moc se sice nezměnila, ale pro mě dost podstatně. Díky tátovi to ale vždycky bude Soběslav a ne Boleslav, to překrásné město, kolem nějž se louky zelenají.