Věruška nakonec nespala v Maubeuge, ale nedaleko ve Valenciennes, rodišti Jindřicha VII. (dědečka našeho Karla IV.) a velkého blondýna s černou botou Pierra Richarda. V tomhle městečku se taky narodil Antoine Watteau, francouzskej malíř doby Ludvíka XIV. V Triumfu zla od Arthura Breiskyho je jen sedm novel – jedna z nich se jmenuje Watteau, rozčarovaný. Tohle je taková předmluva k mému slibu, že sem napíšu něco o Breskyho životě.
Imaginární zpověď života, jak podnazval Breisky svou novelu, začíná malířovým příjezdem za umírající matkou, scéna se tedy nejspíš odehrává v jeho rodných Valenciennes. Watteau se matce zpovídá ze svého nešťastného života, v němž maloval šlechtické radovánky, ale za modely používal opilce a kurvy. Pořád ho to táhlo do vyšší společnosti, jenže vždycky si uříznul jen pořádnou ostudu, protože jako šlechtic neuměl žít. „Můj prodavač zbohatl a já zůstal žebrákem.“ (Na dobrém bydle uměleckých manažerů se dodnes nic nezměnilo.) Matka mu na smrtelné posteli sdělí, že jeho otcem je opravdu jakýsi hrabě, její manžel mu byl tedy celý život jen otčímem a vychovatelem. Watteau se rozhodne pravého otce vyhledat, ale ten odvětí: „Kdyby se hlásili ke mně všichni synové mých bývalých lásek! Kdyby to neznamenalo katastrofu v mé rodině, hrdě bych prohlásil, že Watteau je můj syn. Jsem však vázán mnohými zřeteli. Kolik potřebujete?“ Zoufalý malíř si s další životní ostudou už neporadí a stane se denním návštěvníkem bordelů a šíleným malířem. Breisky píše o obrazu Ukřižování, který maloval v Nogentu na Marně. Nikde jsem ho nenašel, a tak jsem se na něj už chtěl zeptat prof. Royta, ale pak jsem na jedné stránce objevil, že toto dernier tableau je aujourd'hui disparu. Dávám sem tedy pár jiných, které ukazují náznak druhé tváře tohoto rokokového mistra. Hrozně hezká je na těch skicách práce se třemi barvami křídy, což jim dodává na dynamice.
Imaginární zpověď života, jak podnazval Breisky svou novelu, začíná malířovým příjezdem za umírající matkou, scéna se tedy nejspíš odehrává v jeho rodných Valenciennes. Watteau se matce zpovídá ze svého nešťastného života, v němž maloval šlechtické radovánky, ale za modely používal opilce a kurvy. Pořád ho to táhlo do vyšší společnosti, jenže vždycky si uříznul jen pořádnou ostudu, protože jako šlechtic neuměl žít. „Můj prodavač zbohatl a já zůstal žebrákem.“ (Na dobrém bydle uměleckých manažerů se dodnes nic nezměnilo.) Matka mu na smrtelné posteli sdělí, že jeho otcem je opravdu jakýsi hrabě, její manžel mu byl tedy celý život jen otčímem a vychovatelem. Watteau se rozhodne pravého otce vyhledat, ale ten odvětí: „Kdyby se hlásili ke mně všichni synové mých bývalých lásek! Kdyby to neznamenalo katastrofu v mé rodině, hrdě bych prohlásil, že Watteau je můj syn. Jsem však vázán mnohými zřeteli. Kolik potřebujete?“ Zoufalý malíř si s další životní ostudou už neporadí a stane se denním návštěvníkem bordelů a šíleným malířem. Breisky píše o obrazu Ukřižování, který maloval v Nogentu na Marně. Nikde jsem ho nenašel, a tak jsem se na něj už chtěl zeptat prof. Royta, ale pak jsem na jedné stránce objevil, že toto dernier tableau je aujourd'hui disparu. Dávám sem tedy pár jiných, které ukazují náznak druhé tváře tohoto rokokového mistra. Hrozně hezká je na těch skicách práce se třemi barvami křídy, což jim dodává na dynamice.
1 komentář:
asi jsem měl nohy špatně, mně to nic nedělalo ...
Okomentovat