Jak jsem tu onehdy psal, půjčil jsem si kvůli vinobraní knihu od Thomase Manna Doktor Faustus. Když jsem zjistil, že má 550 stránek, rozhodl jsem se ji jen prolistovat a vyhledat pasáže věnované obřadům při sklizni vína. Po prvních stech stránkách jsem zatím neuspěl, ale stala se mi jiná věc. Začetl jsem se. Knížka patří mezi vyzrálá díla autora, který byl v době sepsání už přes 15 let držitelem Nobelovy ceny a než knihu po pěti letech vydal, četl ji přátelům, aby zjistil, jak bude na čtenáře působit. Jsem tedy teď na studiích filosofie a teologie na univerzitě v Halle, seznamuji se se studenty a profesory a začínám chápat mnohé, co tyto zapeklité obory v sobě skrývají. Popis profesora Kumpfa, který při hodinách teologie říkal „Tisíc kulí!“, „Mordsec hadry!“ a „Do frasa!“, mě uchvátil. Když ho někdo naštval, hřímal: „Ať ho čerchmant lejnem oblaží, amen!“. Čerchmant byl ďábel, jindy taky „Starý Chlupáč“, „Mistr Oháňka“ nebo „Černý Kašpárek“. Profesor Kumpf měl to, co musí profesor mít, aby zaujal. Svérázný styl.
V předchozí kapitole XI. je naprosto trefně popsána situace, v níž se vědy jako teologie nacházejí.
Nebylo by bývalo lépe onu „skutečnost“ lidského smyslu pro nekonečno ponechat zbožnému citu, krásným uměnám, volné kontemplaci, ano i exaktnímu bádání, jež v podobě kosmologie, astronomie, teoretické fyziky je zmíněnému smyslu schopno sloužit s veskrze zbožnou oddaností tajemstvím stvoření – namísto toho, vyčleňovat ji jako zvláštní duchovědu ze všech ostatních a budovat z ní soustavu dogmat, jejíž vyznavači se kvůli třeba jediné tečce nad i potírají pak do hrdel a statků? … Existuje snad jiná disciplína, při jejímž pouhém pojmenování bychom měli stejně silný pocit, že jsme se ocitli znovu někde v minulosti, v šestnáctém, ba až ve dvanáctém století?
Hlavní postava románu se dostává do situace, do níž se já dostávám ve všech svých diskuzích s humanitními vědci, s kterými mám občas příležitost se bavit. Mají zalíbení v tom, že se baví o otázkách svého vědního oboru, ovšem vyhýbají se jakékoliv debatě, která by šla ke kořeni věci a dotkla se samotného postavení těchto oborů mezi ostatními vědami.
Podobné radikální dotazování bylo by bývalo na místě a nadějné u myslí, jež alkohol zbavil ostychu, někde v krčmě za nějaké pitky. Leč je pochopitelné, že členové takového sdružení, jakým byl "Winfried", měli tu výhodu, že mohli opovrhovat jak "menzurou", tak i "trestným pitím z korbele", a byli tedy neustále střízliví, to jest kriticky opovážlivým otázkám, dobírajícím se samé podstaty, zhola nepřístupní. Věděli, že stát i církev potřebují duchovní do rozličných úřadů, a tedy se připravovali na takovou dráhu. Teologie byla jim čímsi daným – a ona pohříchu i je čímsi historicky daným.
Nebylo lze se nezačíst. Dnes je podobných úřadů pro trochu odlišné obory než teologie taky celá řada. Ten uprskanej brach nás stále oblažuje stejným lejnem. A já budu asi muset to vinobraní hledat v Josefovi a jeho bratrech.
V předchozí kapitole XI. je naprosto trefně popsána situace, v níž se vědy jako teologie nacházejí.
Nebylo by bývalo lépe onu „skutečnost“ lidského smyslu pro nekonečno ponechat zbožnému citu, krásným uměnám, volné kontemplaci, ano i exaktnímu bádání, jež v podobě kosmologie, astronomie, teoretické fyziky je zmíněnému smyslu schopno sloužit s veskrze zbožnou oddaností tajemstvím stvoření – namísto toho, vyčleňovat ji jako zvláštní duchovědu ze všech ostatních a budovat z ní soustavu dogmat, jejíž vyznavači se kvůli třeba jediné tečce nad i potírají pak do hrdel a statků? … Existuje snad jiná disciplína, při jejímž pouhém pojmenování bychom měli stejně silný pocit, že jsme se ocitli znovu někde v minulosti, v šestnáctém, ba až ve dvanáctém století?
Hlavní postava románu se dostává do situace, do níž se já dostávám ve všech svých diskuzích s humanitními vědci, s kterými mám občas příležitost se bavit. Mají zalíbení v tom, že se baví o otázkách svého vědního oboru, ovšem vyhýbají se jakékoliv debatě, která by šla ke kořeni věci a dotkla se samotného postavení těchto oborů mezi ostatními vědami.
Podobné radikální dotazování bylo by bývalo na místě a nadějné u myslí, jež alkohol zbavil ostychu, někde v krčmě za nějaké pitky. Leč je pochopitelné, že členové takového sdružení, jakým byl "Winfried", měli tu výhodu, že mohli opovrhovat jak "menzurou", tak i "trestným pitím z korbele", a byli tedy neustále střízliví, to jest kriticky opovážlivým otázkám, dobírajícím se samé podstaty, zhola nepřístupní. Věděli, že stát i církev potřebují duchovní do rozličných úřadů, a tedy se připravovali na takovou dráhu. Teologie byla jim čímsi daným – a ona pohříchu i je čímsi historicky daným.
Nebylo lze se nezačíst. Dnes je podobných úřadů pro trochu odlišné obory než teologie taky celá řada. Ten uprskanej brach nás stále oblažuje stejným lejnem. A já budu asi muset to vinobraní hledat v Josefovi a jeho bratrech.
Žádné komentáře:
Okomentovat