Jules Amédée Barbey d'Aurevilly se narodil přesně před dvěma sty lety, na dušičky léta Páně 1808. Kromě románů a povídek, kterými ovlivnil spoustu známých prozaiků, napsal i dvě básnické sbírky, které vyšly až po jeho smrti. Z té první, která by se dala přeložit jako Prach, jsem oprášil jednu o lásce, která jako by znala ten o dvěstě let mladší příběh, který se udál a udává mezi mnou a Věruškou. Barbey d'Aurevilly báseň věnoval neznámé ženě, já toto přebásnění věnuji Věrušce.
Chybělo mi srdce a tobě chyběl plamen,
byli jsme nedokonalí, ale připravení.
Ty citem mým, a já duší tvojí zmámen
rozkvetli jsme si jak z jara lomikámen
a ještě teď jsme z toho rozechvění.
Tys dala víc! Patří ti dík, má svatá ženo,
za to, že v hrudi mi zas srdce láskou buší…
Já jsem ti rozsvítil, když bylo zataženo,
tys ale rozehnala oblaka v mé duši!
Klesal jsem hloub a hloub… Mí strážní andělé
ponechali mě v té hloubi prázdnotě na pospas…
cítil jsem závan jejich křídel za noci probdělé,
v níž Bůh mi otevřel tvou náruč a v ní tisíce tvých krás!
Miluju tvoje ruce… Jsou potupou všech křídel;
protože křídla, běda, jen k odletu se mají:
Anděl mě opustil, i Bůh se za něj styděl,
ale ruce, tvé ruce tu se mnou zůstávají…
Žádné komentáře:
Okomentovat