26. ledna 2010

Je nás moc


Včera jsme si řekli, že proti depresi se dobře bojuje pohodovým filmem. Ze čtyř v užším výběru jsem vybral Neblahého Judu. Naposledy jsem o tomto románu Thomase Hardyho slyšel, když jsem se učil na státnice, říkal jsem mu tehdy obskurní jouda. Zvolil jsem ho, protože viktoriánská Anglie v díle kritických realistů slibuje vítězství lásky nad manželskou smlouvou, víry nad náboženstvím a naděje nad prachama. Román jsem nečetl, a tak jsem se těšil i na nějaké překvapení.

K tomu jsem si udělal čaj na nervy od firmy Teekanne. Jenže než se film rozjel, čaj vystydl a vypil mi ho kocour. Co nevypil, rozlil. Říkal jsem si, odkdy kočky pijou čaj? Ale pochopil jsem podle pachu rozlité tekutiny. Vždyť to smrdí jako kořen kozlíku lékařského, který mi darovali manželé Boříkovi, a na kterém Kajdík ujíždí jako Spud z Trainspottingu na heráku. Juknu na dno krabičky: 33,6% kořene kozlíku lékařského, zbytek heřmánek, meduňka, máta a levandule. Tak proto. Ale zpátky k filmu.

Juda sní o studiu na univerzitě, ale přivede holku ze své vesnice do jiného stavu. Vezmou se, ale po pěti měsících vyjde najevo, že těhotenství byl podvod. Arabella odchází (podle svých slov do Austrálie) a Juda se může vydat do Christminsteru na studia. Jenže, aby ho vzali s jeho původem, to vyžaduje samostudium. Ve filmu šrotí hlavně latinu a přivydělává si jako kameník. Poznává také sestřenku Sue, do níž se zamiluje. Pomáhá jí najít místo a tak ji seznamuje se svým bývalým učitelem – no, kdyby se zeptal mě, tak to nedělá. Samozřejmě, po pár týdnech si učitele bere za manžela. Juda ji, sirotka, vede k oltáři jako otec. Jak by to ohodnotil pan Skotek, je vidět, že si tito přes koleno příbuzní nejsou lhostejní.

Tady jsem si šel udělat nový čaj.

Po čase Sue dojde k závěru, že manžela nemiluje, ba že se jí fyzicky hnusí a že už ani nechce sex jako takový. Protože Juda je jouda, pořád ji vyhledává a čas od času navštěvuje. Dosáhne svého. Manžel Sue povoluje, aby s Judou odešla a byla s ním šťastnější. Arabella ovšem přichází a hází Judovi na krk jejich syna, který se narodil osm měsíců poté, co ho opustila. Sue přijme malého Judu za svého a brzy k němu přidává dvě krásné dcerky.

Čaj začíná působit a oči se místy klíží.

Rodina je ovšem trnem v oku viktoriánským puritánům, když zjistí, že jsou Juda a Sue oba sezdaní za někoho jiného a mají spolu děti. Odevšud je vyštípou, a tak musí pár s dětmi neustále putovat za prací a měnit přístřeší. Když se jednou malý Juda přijde zeptat, proč se zítra zase musí stěhovat, řekne mu Sue: „Protože je nás moc.“

Začínám zavírat oči, ale občas je ještě otevřu, film už musí co chvíli končit.

Juda a Sue přicházejí domů, šťastní, že Juda něco našel, ale doma je ticho. V pokoji nikdo. V koupelně visí malý Juda na provaze a obě malinké blonďaté dívenky jsou mrtvé. Na dveřích je křídou napsáno: „Protože je nás moc“.

Na depresi to nebyl dobrý film. Dokoukali jsme ho, ale tak trochu se slzami v očích. Nečekali jsme to, ten děj byl do té doby klidný, bylo vidět, že se snaží jet podle knížky a že když nešokoval půl druhé hodiny, dojde v klidu do nějakého poklidného konce.

Čaj byl ale nakonec silnější a i Kajetán tentokrát spal celou noc.

2 komentáře:

Pavlik řekl(a)...

Ten film jsem viděl a ten závěr mě taky dostal. Mimochodem Kate Winslet mě v tom filmu přesvědčila že umí zahrát opravdu cokoliv.

Amara řekl(a)...

Ano, taky jsem to viděla, ale až od doby, kdy jsi začal Ty srkat svůj nový čaj. Takže Ti děkuju, žes mi to povyprávěl od začátku :o)
Na filmu mě zaujalo, v jakých strašných podmínkách žili (dovedeme si to my vůbec představit?) a samozřejmě smrt těch dětí. A když Sue říká Judovi: Jak bych s tebou mohla zůstat, když tvoje dítě zabilo moje děti?