Když jsem se včera koupal, Věruška mi četla jednu z Devíti veselých povídek z Rakouska i Republiky od Ivana Olbrachta. Jmenovala se O lásce k vlasti, jménech představených a jiných vratkých pojmech a byla napsána v roce 1910, tedy přesně před sto lety. Odehrává se v českém mužstvu 3. kumpanie 74. c. a k. pěšího pluku v Liberci a dělá si legraci jak z rakouských oficírů tak z českých vojáků-vlastenců. Konec povídky jsem si už v posteli dočetl sám a na poslední stránce jsem objevil promluvu starého mazáka Pekárka, kterou považuju za výstižný odhad české nátury a Olbrachtovu předzvěst chování národa po celé 20. století:
„Nebrečte! Copak si myslíte, že tahleta lumpárna potrvá věčně? A že nás tihle idioti budou věčně fackovat? Jde jenom o to, až to s nimi začne praskat, abychom při tom taky byli. Jděte spat, ušouni!“
Podušky na vojenských kavalcích jsou tvrdé a škrábou, a nováčkům, než si na to zvyknou, naběhnou a zmodrají uši. Proto se také říká rekrutům ucha neboli ušouni.
„Nebrečte! Copak si myslíte, že tahleta lumpárna potrvá věčně? A že nás tihle idioti budou věčně fackovat? Jde jenom o to, až to s nimi začne praskat, abychom při tom taky byli. Jděte spat, ušouni!“
Podušky na vojenských kavalcích jsou tvrdé a škrábou, a nováčkům, než si na to zvyknou, naběhnou a zmodrají uši. Proto se také říká rekrutům ucha neboli ušouni.
Žádné komentáře:
Okomentovat