Je na čase se z Itálie vrátit zpátky. Z předměstí Udine nás vyvezla k dálnici Italka jménem Patrizia, která jela sice někam jinam, ale potěšilo ji, že veze novomanžele. Napsala nám do stopařníčku:
Felice matrimonio con tanto amore e poche difficoltà.
Tak se tím řídíme. Nicméně z nájezdu na dálnici nás vzal Stefano na první pumpu až po půldruhé hodině a na Věrušku přišlo čůrání, tak musela do svahu a zahrála pár řidičům pěkné divadlo. Ještě horší difficoltà nás čekala na pumpě. Legitimovali nás tu policajti a zakázali nám stopovat. Začal jsem se hádat, že nejsem na dálnici, že tam můžu stát a držet něco v ruce, že na to se žádný zákon nemůže vztahovat, ale nějak mojí angličtině nerozuměli a pořád ukazovali, že můžeme jít stopovat na okresku, která vedla z pumpy zpátky do Udine. Šli jsme se najíst a napít do obchodu a pak jsme šli zase v klidu za pumpu stopovat. Nicméně cítili jsme se v nouzi, a tak jsme i oslovovali řidiče na parkovišti. Mezi nimi byl i jeden prázdný Čech v parádnim fáru, který nás odmítl. Zato tři Slováci ve staré Audině nás rádi nalodili. Jeli domů, a protože jsme už po minulém roce nechtěli přes Vídeň, domluvili jsme se, že nás vysypou na poslední pumpě před křižovatkou na Villach. Minuli ji! A už jsme si to valili na Vídeň. Protože bylo pozdní odpoledne, věděli jsme, že do Vídně dorazíme večer, a tak jsme se nechali vysadit na pumpě před ní. A tam jsme vykysli. Stopovali jsme skoro do půlnoci a pak jsme šli hledat útočiště na nocleh. Jenže to byla pumpa naprosto bez zeleného zázemí. Navíc začalo pršet. A tak jsme našli jediný přístřešek a tam jsme si lehli, pěkně vedle popelnic a vchodu do restaurace. Ve čtyři ráno mi pošťačka, Guten morgen, k hlavě položila balík čerstvých novin. Od šesti se courali nervózní řidiči na kávu. S hajzlbabkou jsem si pokecal o našem Hochzeitu a po snídani jsme vyrazlili zase na stopa.
Pokračování příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat