Jak jsem tuhle nemohl psát, popočetl jsem pár stránek snad ze všech rozečtených knížek, co mám v příručním nočním stolku u hlavy postele. Jednou z nich byl i Sartre. Jako dítě pod vlivem francouzských rodokapsů začal psát.
Chtěl jsem zradikalizovat dobrodružný román, úplně jsem hodil přes palubu pravděpodobnost, zdesetinásobil jsem nepřátele a nebezpečenství: mladý cestovatel v románu Pro motýla zápolil tři dny a tři noci se žraloky, aby zachránil budoucího tchána a snoubenku, moře bylo nakonec rudé; tentýž hrdina uprchl raněn z ranče, obleženého Apači, přešel poušť, přidržuje si rukama vnitřnosti, a odmítl se dát sešít, dokud nepromluví s generálem. Pod jménem Goetz von Berlichinhen rozprášil tento hrdina celou armádu. Jeden proti všem: to bylo mým pravidlem…
Kdyby se narodil o nějakých 60 let později, mohl už ve svých devíti letech psát scénáře akčních filmů. Ještě dneska by se těch jeho juvenilních textů určitě někdo v Hollywoodu chytil.
A ještě jedna příhoda, která trochu reaguje na diskuzi s Terezkou pod jedním z mých posledních článků:
Dědeček si vážil Verlaina, dokonce vlastnil výbor z jeho veršů. Měl však dojem, že ho roku 1894 zahlédl, jek vstupuje „opilý jako prase“ do výčepu v ulici Saint-Jacques: z onoho setkání v něm zůstalo pevně zakořeněné pohrdání profesionálními spisovateli, oněmi směšnými divotvorci, kteří žádají zlatý dukát, že vám ukáží lunu, ale nakonce na vás za pár krejcarů vystrčí zadek.
Přičemž jsem si našel, že francouzské slovíčko lune znamená kromě měsíce i zadeček, takže je to tak trochu i slovní hříčka.
Žádné komentáře:
Okomentovat