Cikán nebo drak?

Slíbil jsem, že s divadlem Navenek připravíme nějakou zdramatizovanou cikánskou pohádku. Z chomutovské knihovny mám svazek s názvem Zpívající housle od Marie Voříškové z roku 1991. Bál jsem se, že to bude nuda na vlně zájmu o něco, co tu do té doby nebylo. Ten strach byl ale lichý. Pohádky jsou svižné, mají nit, která se jimi vine a ten cikánský svéráz v nich je.

V té první se třeba dozvíte, že andělé strážní cikánů nemají křídla na zádech, ale létající pantofle. Druhá je o draku Šarkanovi, který přinesl hlavního hrdinu Kalo Danta zpátky z návštěvy sedmého světa a bohužel se nemůže dostat zpátky. Drak žere sedlákům dobytek a začne unášet i jejich děti. To Kalo Dant, který má nad drakem moc (dostal na to v sedmém světě péro z ocasu Ptačího krále), samozřejmě nemůže trpět, a tak jde draka zkrotit. Ukáže se, že drak děti unáší ne jako druhou večeři, ale aby si s nimi hrál, protože se mu stýská a nemá na našem světě kamarády.

Jak děti Kalo Danta spatřily, rozprchly se na všechny strany, volajíce: „Heleďte, cikán! Jistě nás chce ukrást!“
Šarkáň strčil hlavu do rokle a řekl chlácholivě: „Nebojte se, ten cikán vám neublíží, je to můj dobrý známý.“
„No tohle!“ pomyslel si Kalo Dant. „Z toho jsem jelen! Draka se nebojí a mne ano?“ Posadil se na bobek a tupě civěl na děti, neschopen slova. Když však děti viděly, že jim opravdu nechce udělat nic zlého, osmělily se a přišly blíž.
„Co chceš, cikáne?“ zeptal se nejstarší chlapec.
„Chci vás vysvobodit,“ odpověděl Kalo Dant.
„Proč?“ podivil se hoch.
„Copak se nechcete vrátit domů? Nebojíte se draka, který vás ukradl vašim rodičům?“
„Nebojíme se ho,“ odvětil hoch, „je to starý dobrák.“
„Vozí nás na ocase,“ dodal druhý chlapec.
„Přinese nám všechno, co chceme, a hraje si s námi,“ povídá třetí.
„Nosí nám jablka a brambory a pouští oheň z huby, abychom si je mohli opékat,“ vysvětlilo jedno z děvčátek.
Kalo Dant načisto oněměl. Šarkáň se šklebil.
…
„Nechci, abys mi je odvedl,“ odporoval Šarkáň.
„Že nechceš!“ obořil se na něho Kalo Dant a pohrozil mu pérem. „Děti patří rodičům! Co by z nich bylo, kdyby tu zůstaly? Musí chodit do školy!“
„Ale s tebou nepůjdeme!“ řekl nejstarší chlapec. „Protože jsi cikán a cikáni kradou děti.“

Když pak Kalo Dant děti opravdu ŕodičům zachrání a od nich za to dostane příslib masa pro draka na cestu zpátky do sedmého světa, přemluví ho Šarkáň, aby ho na tom našem světě přeci jen nechal, že se mu tady zalíbilo a že se polepší a nebude už krást děti – že odletí někam daleko a tam si bude o samotě žít. Kalo Dant se nechá umluvit. Jenže po čase se dozví, že v sousedním království zmizela princezna s kočím i komornou a že je vězní nějaký netvor. Když vysvobodí i ty, zase ho Šarkáň přemlouvá, že už to víckrát neudělá. „Nevěřím ti,“ řekl Kalo Dant. „Nevydržíš to a po čase zase něco provedeš.“ Ale Šarkáň to vymyslí. Aby se nenudil, poprosí Kalo Danta, aby ho pošimral pérem za uchem, že mu vyroste ještě jedna hlava. A když ho podrbe i za druhým, tak má hlavy hned tři a může si dosyta povídat. Princezna si chce vzít Kalo Danta za muže, ale on odmítne, protože mamince slíbil, že si vezme cikánské děvče. O tom je zase další pohádka.

Nevím, jak vám tenhle výtah, ale mě se ty pohádky líbí. A myslím si, že odráží i cikánskou náturu a životní podmínky snědých kočovníků mezi domorodými bílými usedlíky.

Dneska jsem byl bojvat jako předseda Výboru pro národnostní menšiny ve Strakově akademii a zapomněl jsem si v autě občanku, tak mě tam nechtěli pustit. Připadal jsem si jako cikán, co ho podezírají, že chce sundat z Úřadu vlády všechny měděné okapy. Musel jsem počkat, až Píďan objede půl Malé strany a občanku mu přiveze. Pak zazvonil zvonec a zasedání Monitorovacího výboru pro činnost Agentury pro sociální začleňování v romských lokalitách byl konec. Zítra se, milé prunéřovské děti, dozvíme, jak jsme dopadli.