V Paříži jsem si koupil dvě knížky ve francouzštině, Frašku o kádi a Myšlenky Blaise Pascala. Tyto jsem četl naposledy v plzeňské vědecké knihovně v angličtině (francouzsky jsem neuměl a neumím bohužel dodnes) a uchvátily mě. Vyprávěl jsem Věrušce ve vlaku z Troyes do Štrasburku o tom, jak jel Pascal jako pasažér kočárem a na nějakém vysokém mostě se jim utrhlo kolo a všichni by se byli zabili, kdyby se kočár nezahákl a nezůstal viset z mostu. Ani nevím, jestli ta historka není poupravená, ale myslím, že tehdy se Pascal zbláznil, uvěřil na zázraky a uchýlil se do samoty až klášterní.
Dneska mi přišel Časopis Musea království českého, svázaný ročník 1873. Jsou tam na pokračování Myšlenky Blaise Pascala s úvodem a životopisem autorovým z pera Josefa Friče (o nehodě ovšem ani slovo).
Mezi citáty ze Schopenhauera teď tedy začnu vkládat komentované citáty z Pascala.
Činíme si tak vznešený pojem o duši lidské, že nám nesnesitelno býti někým opovrhovaným a nemíti živé duše, kteráž by si nás vážila. Celé blaho člověka záležívá v této vážnosti.
I ten, kdo opovrhuje lidmi a staví je na rovno se zvířaty, přeje si, aby ho ctili, aby mu věřili; takž nalézá se v odporu s vlastním citem a pronešeným úsudkem svým.
Vybral jsem na začátek to, co mě fascinuje již delší dobu. Prostá myšlenka, která stojí v zákulisí celé lidské historie a psychologie. Věc známá už od Platona, jak jsem onehdy vyčetl z Konce dějin Francise Fukuyamy.
Fukuyama soudí, že se moderní lidé této touhy po uznání vzdávají, ale dle mého soudu ji pouze posunují do jiných, dříve nepoznaných oblastí. Myslím si dokonce, že ani touha po vyniknutí nad ostatní a po hrdinství nevymizela a je přítomna ve stejné míře jako kdykoli v historii. Ale i tzv. obyčejní lidé touží po uznání stále stejně a buď se honí za penězi nebo si honí trika na faceboocích, blozích a myspacech. Jsem jedním z těch druhých. A protože to vím, snažím se tu svoji touhu co nejvíce kultivovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat