Mráz přichází z kraje

Hned zkraje chci upozornit, že nechci hřímat nad úspěchem socdemáků. Socialismus je jako bolševník, plevel, kterej nevymýtíš. Teď se zase po čase přemnožil v krajích, tak pokud ho dobytek nespase, vysemení brzy i na dvorečku ve Strakovce. Ale co, jedna strana vyhrála, druhá prohrála, tak je to vlastně vždycky, o tom je demokracie a ta sociální i občanská to slovo mají v názvu.

Co mě vždycky děsilo, byli mladí komunisté. Že jsou mladí monarchisté, to je mi vcelku jedno, je to taková ta romantika, hrady, zámky, šlechtický tituly a podvazkový řády. Taky jsem byl v mládí snílkem. Ale děsím se, že by pro mladé lidi měla mít příchuť romantiky doktrína komunismu. Nejmladší krajská zastupitelka v naší historii je Lucie Počtová, dvaadvacetiletá studentka z Českých Budějovic. Ještě o něco mladší na té samé kandidátce byla Jana Punčochářová, členka komise mládeže při ÚV KSČM a místopředsedkyně Bobrů, kteří brojí proti radaru (proti němuž naše mladá komunistka napsala i báseň). O důvod navíc, proč ten radar tady mít!

Nechci hřímat nad úspěchem socdemáků, ale jestli opravdu budou krajům vládnout oranžovo-rudé koalice, a mladí socdemáci se budou bez ostychu dívat do očí svým pradědečkům, kteří zažili 27. červen 1948, kdy byla sociální demokracie násilně spojena s KSČ, což znamenalo její zánik, děsím se ještě víc. Neplánují-li ovšem sami ukořistit rudé bolševické maso a po 60 letech pomstít tu křivdu fúzí naruby. Panové Paroubek a Rath k takovýmto praktikám určitě nemají daleko, jen jim dát ještě těch pár procent navíc a za rok tady máme nový Únor. Všimli jste si těch mrazejků venku? Přicházejí z krajů.

Kdo čekal, že si nezahřímám, zklamal se, ale já jsem si ulevil.

Setkání po 24 letech

Berta Kisza a Magor

Močení proti větru

S kůží jsem vždycky chodil rád na trh
i když mi leckdo ji pořádně natrh´.

Nemám rád komentáře komentářů, je to jako pít moč. Ale jako existuje urinoterapie, existuje ve mně potřeba léčit si mindrák neustálým kecáním o tom, co už jiní tolikrát okecali. Takže i ke komentářům k včerejšímu mému vstupu na Neviditelném psu něco vypustím z huby, zkusím to ale stručněji než v tomhle plytkym úvodu.

K tomu podstatnějšímu: jak mi onehdy řekl Ernest Hemingway, když na někoho ukazuješ, tři tvoje vlastní prsty ukazujou na tebe!

K tomu méně podstatnému: čtenáři mě nachytali, že neumím německy. To je pravda, ale v mojí teorii překladu to lze. Básničku jsem si přečetl, přeložil se slovníkem a pak už jsem veršoval sám. Je to moje představa o duši Güntera Grasse a totality zároveň. Vůbec to není to, co tím autor chtěl říct, ale co tím chci já říct o autorovi a jeho době. Více si přijďte poslechnout 28. listopadu do Chomutova na Večer poezie, kde budu pár svých i přeložených básní číst a taky mluvit o tom, jak to překládání vnímám.

Stručněji to nebylo, ale snad jsem to zbytečně neprotahoval.

Čtěte...

Dnes má zvláštní rubriku POEZIE.

Magor včera, dnes a hlavně zítra

Napřeskáčku melu pantem
jsa ve všem jen diletantem
noční pak mám z toho můru
jak mne uvítá můj guru

Ivan Martin Jirous, Magorovy labutí písně

Autorské čtení
Ivana Magora Jirouse

Střelnice - klub, Kadaň
17.10. 2008 od 17h.

FERGUNNA

Z dětského zpěvníku

Než odsoudíte Milana Kunderu (nedbajíce nových svědectví), zvláště vy, kteří, jako já, jste se narodili s tou šlechtickou výsadou, že jste prožili většinu života mimo totalitu, přečtěte si tuhle básničku, jejíž originál napsal po válce dnes jednaosmdesátiletý Günter Grass, a o jejíž volný překlad jsem se pokusil. Originál s názvem Kinderlied je zde.

Kdo se tu směje, kdo dřív se smál?
Jeden by se tu uchechtal.
Kdo směje se tu, ten by si přál,
aby měl důvod smát se dál.

Kdo málem si tu oči vyplakal?
Nad ním by jeden zaplakal.
Kdo tady pláče, ten by si přál
mít důvod, aby neplakal.

Kdo mluví tu, kdo se mluvit bál?
Jeden by mlčky prstem ukázal.
Kdo tady mluví, nám však zamlčel,
proč mlčel v době, kdy tu křičet měl.

Kdo hraje si tu, kdo tu nehartusí?
Každý, kdo hraje si, pak ke zdi musí.
Hru na důvody dospělých si zkusí
a spálí se, kdo se dřív nezadusí.

Kdo umírá tu, kdo už umřel tady?
Kdo umírá, shrabou ho do hromady.
Kdo tady umírá, umírá bez závady,
ale i bez důvodu – jako by chcípnul hlady.

Benátky /IV./

Ještě jsem ani nedopsal cestopis stopem po Itálii a už tam pojedu zase. Tentokrát jako průvodce do Toskánska. Věruška pojede se mnou, a tak se už oba těšíme. A já mám o to větší motivaci připomenout si náš poslední výlet.

Minule jsem skončil těsně za mostem Rialto, přes nějž musí snad každý kdo přijede do Benátek. Koupili jsme si před mostem kelímek s ovocem. Věruška si ho pak vychutnala na balustrádičce jen s tou nemilou okolností, že jí okolojdoucí koukali pod sukýnku a rovněž vychutnávali, ovšem pohled, který se jim naskytl. Zvlášť jeden pán se postavil těsně vedle a vypadal, že zapomněl, kam jde.


Na dalším obrázku si dobře prohlédněte holuba, který sedí nad svatým Antonínem. Měl tam kamaráda, ale ten v okamžiku těsně před stiskem spouště odletěl směrem na římsu protější pasáže, z níž jsme zrovna vylezli.


A takhle to dopadlo.


Vysvětlil jsem Věrušce, že nechat se posrat holubem v Benátkách je asi jako dostat ve Vatikánu požehnání od papeže a pak už jsme si to namířili na náměstí Svatého Marka. Cestou ale začalo krápat a když jsme došli na místo, vypadalo takhle.


Dvakrát mi podklouzla noha na mokrém povrchu, poprvé jsem udělal dvojitého rittbergera a podruhé trojitého salchowa. Odbruslil jsem tedy do vestibulu přilehlélo městského muzea, pod jehož stropem jsem vyluštil nejsložitější sudoku, co jsme s sebou vezli.


Když jsme pak vylezli zase na světlo, vypadalo náměstí Svatého Marka takhle.


V tom nádherném počasí jsem udělal to, co miliony turistů přede mnou i po mně, vyfotil jsem se obklopen holuby. Nicméně suvenýr ve formě holubince si odvezla jen Věruška, na mě se holubi ani nevysrali.


Prošli jsme si okolí a zase jsme odolali výletu na gondole, tentokrát čistě ze strachu, protože kdybychom se na otevřeném moři nepřevrhli, určitě bychom aspoň vrhli.


Nicméně ostrov sv. Jiří nás uchvátil, tak se tam snad jednou taky podíváme.


Čas vyměřený na Benátky se chýlil ke konci, a tak jsme vytáhli kotvy z kanálu svatého Marka a vyrazili zpátky. Cesta utíkala rychle, ale zapomněl jsem, že hrany schodů vedoucích na a z můstků přes kanály jsou olemovány kluzkými kameny. V jednu chvíli jsem chtěl skočit kombinaci trojitého toeloopa s trojitým lutzem a dvojitým axelem navrch, ale zůstal jsem u odpíchnutí, neboť mi v rozmachu zabránily Věruščiny airbagy na jedné a záda jednoho v protisměru jdoucího turisty na druhé straně. Chlap jako hora zůstal stát s nechápavým pohledem vrženým přes rameno a já se zmohl jen na sorry. Věruška na to moc ráda vzpomíná. A já zase rád vzpomínám na ten bobek na rameni.

Večer jsme odjeli vlakem směr Monfalcone, což bylo městečko, které jsme si našli na mapě a moc se nám líbil ten název.

Poznáte ho?

Tak tenhle pán jednou prohlásil: Všichni herci jsou dobytek. Po dnešní diskusi na zkoušce už vím, o čem mluvil.

Volná jízda

Jiříkův příspěvek o Richardu Gerstlovi a častých dišputacích v Terezčině kruhu ve spojení s Kunderovým (popíraným) hříchem (a taky Vančísovým mailem a Jarmiliným podivem nad tím, že jsem se zmínil tak málo) mě pohnuli k sepsání malého zamyšlení, zda jde dílo oddělit od autora.

Máme hledat klíč k dílu v autorově životě? Pak bychom po odhalení Kunderova činu mohli konečně pochopit, proč se dokáže udavačství tolik vysmívat a zároveň ho tak dobře procítit. Nebo máme hledat klíč k autorově životu v jeho díle? Pak bych mohl směle dovodit, pokud je to celé pravda, že motivem, který se lační novináři snaží získat od uzavřeného starce, byla mladistvá žárlivost (jeho nebo jeho kamaráda? To už by bylo na hlubší psychologický rozbor; právě ten výsměch, který známe z knih Güntera Grasse o nacismu, by napovídal, že jako si Gross nikdy nevystřelil, ač byl pár měsíců esesmanem, Kundera možná nikdy opravdu nežárlil, ale věděl, co žárlivost dokáže, protože se – opakuji, že čistě hypoteticky – pro ni stal vykonavatelem hrůzného činu).

Kdybych nečetl Štýrského Život Rimbaudův, nikdy bych se nezamiloval do Rimbaudových básní. Kdyby mi maminka nečetla Bajaju, nikdy bych se možná nezamiloval do Holana a nestudoval jeho život. Nikdo neví, jak opravdu vypadal Mácha, ale všichni znají jeho podobiznu. O Shakespearově životě se vyprávějí legendy a točí filmy. Kdo tvrdí, že nikdy nečetl bulvár, čte ho tajně na záchodě (a občas to spojí s onanií). Teze, teze, teze. Kdo by radši řekl „bezobsažné fráze“, jistě si mě jako autora s textem nespojuje, protože v tom případě se od nich tvrdě distancuji.

Četl jsem Kunderovy romány v angličtině, když jsem studoval na gymnáziu, a přitom jsem si představoval jejich autora. Dokonce jsem se s ním identifikoval. To tajemství kolem jeho osoby, která ale jinak působila strašně civilně, mě přitahovalo. Kamarád ze střední školy tenkrát tvrdil, že Kundera je nomen omen, protože o ničem než o kundách nepíše. To mě od další četby nijak neodradilo, ba naopak. To Ladislav Jehlička šel dále a tnul do živého, když citoval jistého katechetu, když se ho paní učitelky zeptaly na volnou lásku: „Láska je, dámy, pouto, svazek. Čím je láska větší, tím je pouto silnější. Volná láska stejně jako volná myšlenka je, jak my latiníci říkáme contradictio in adiecto, protimluv, nesmysl. Láska nemůže být nikdy volná. Volné může být jenom mrdání.“ A to mě taky zajímalo. Na rozdíl od těch, co jsem tu citoval, přeci jen mezi těmi kundami a mrdáním nacházím i věci jako jsou láska, zrada, nenávist a ublížení.

Tolstoj prý řekl Maximu Gorkému: „Člověk prožívá zemětřesení, epidemie, děsné nemoci a všelijaká duševní utrpení, ale ze všech nejmučivější tragedií mu byla, jest a bude – tragedie ložnice.“ Kundera jde tedy ve šlépějích ruského klasika a přes postel nahlíží do osudů lidí, kteří milovali i zradili, nenáviděli nebo se obětovali. Hledá přirozenost člověka (a ona se pro některé bohužel v těch lotosových květech mezi dolními končetinami rodí). Můžeme si sice od toho hledání odmyslet Milana Kunderu, ale člověka hledajícího si odmyslet nemůžeme.

Neznáme sice nikdo Homéra, ale každý, kdo ho četl, důvěrně zná toho svého Homéra. Říká se, že kolik je kněží, tolik je nábožentsví, a tak to platí i o knihách a jejich čtenářích. S každým čtenářem umírá i autor! A se mnou, i když to zní možná nabubřele (nabubřelé by to bylo v opačném pořadí), odejde i jeden Milan Kundera.

Je to pět let...

Ve středu 22. října od 19h. na Střelnici

Večer pro Rudu Koblice

Vystoupí: Nezmaři, Verumka a další...

Kadaň totalitní

Míra Wanek má na Kadaň jedinou vzpomínku, a to z roku 1981, kdy ho sem z Málkova odvezli na místní okrsek SNB. Od tý doby měl Kadaň zařazenou, ale rád si poupravuje názor a stejně jako o Chomutovu si ho upravil i o našem městě. Už jsme doma byli v Kadani poprvé, ale určitě ne naposled.

Ivan Martin Jirous zvaný Magor, strávil v Kadani pár dní jako mukl. Od tý doby tady nebyl. Přijede až teď v pátek 17. října a od 17h. bude ve sklepě na Střeláku číst svoje básničky. Jsem zvědavej, jestli si poupraví názor na Kadaň.

Fenomén loupání cibule

Loupání dalších vrstev cibule pokračuje.

François Coppée byl v závěru života ostrý nacionalista, což by tak nebolelo, jako že hrál významnou roli v dreyfusiádě, kde se zasazoval proti Dreyfusově rehabilitaci. Ubírá mu to na talentu? Obávám se, že nikoli.

Milan Kundera začínal jako komunistický veršotepec, což by tak nebolelo, jako že udal kamaráda své univerzitní kamarádky, který si pak odseděl 14 let v těžkém žaláři. Ubírá mu to na talentu? Ale je dobré to vědět. I pro vnímání jeho díla v souvislostech.

Tykej mi, muži nadaný!

XXXV.

Při trati, kolem níž přeletí často bleskem
s železným ořem svým vlak s rozzuřeným třeskem,
pokojně hlídač tu v svém domku strážním žije.
Zahlédnouť oknem lze jak vnitřek čistotný je,
že mnohý z vlaku přál si jej, ač stavěn sypce.
I žena mnohokrát zde stává na výhybce,
na ruce dítě má – jen jedinou je tiskne.
Se strašným hukotem vlak zafičí a pískne
před nuzným bydliskem, jímž otřásá a hluší.
Však malé dítě tím se pranic nevyruší.

Tyhle krásné verše jsou ze sbírky Venku a vnitř, kterou napsal François Coppée a přeložil Ladislav Tesař v roce 1884. Coppée byl v mládí železničním úředníkem, později pracoval na ministerstvu války. Nakonec skončil jako knihovník, nejprve senátu pak divadla. Dlouho zůstával nepovšimnut, což krásně komentuje náš překladatel v předmluvě k vydání r. 1886:

Pro francouzské obecenstvo třeba vždy nějaké sensace, raketového otřasu, foudroyantního rozruchu, celé pršky rozčilivých klípků a historek, které všechny vynesou dílo umělce na plateau pozornosti, jež na výši pozoruhodnosti pak ovšem kulminuje uznáním a úspěchem. Bylo tak, jest tak. Třeba napřed události nějaké, zvláštní okolnosti, třaskavého efektu. Dnešního dne máme petardy. Roku 1866 jich ještě neznali. Proraziti - k tomu bylo třeba u nejvyšší míře svrchovaného talentu. V té věci konstatujeme dnes ovšem změnu. Nezapomeňme, že z těžkých hesel přítomnosti za našeho hmotného století jest jedním z nejpopulárnějších "Švindl" se všemi svými synonymy. A fabrikaci při naprostém nedostatku talentu - jak nazvati? Švindlem. Ostatně občasná revue po literatuře německé, francouzské a snad i jinonárodní ukazuje, že dnes ani talentu vůbec netřeba ku světové proslulosti.

Pak začal psát pro divadlo a jeho první hra sklidila obrovský úspěch a odstartovala i kariéru do té doby neznámé herečky Sarah Bernhardtové.

Dnes mám na podvečer naplánovanou svou první lekci francouzštiny v životě, a tak jsem se do začátku rozhodl naučit jednu větu, kterou budu používat jako praktickou frázi, když se mi bude líbit něčí umělecký výkon. Našemu básníku ji prý řekl po premiéře Alexander Dumas starší: „Tutoie-moi, homme de talent!“ A Coppée nadaný byl.

XXVI.

Sním, Paříž časem když mi zžíhá peklem líce,
o tichém městýsi bez čoudu železnice,
kdež u podprefekta, - jenž, mluvka, sedá k stolu, -
bych čet při dessertu svou báj neb epištolu.
Tu moh´ bych pronést snad ten hříšek malý v tichu,
kousavé čtyřverší, své vlastní, v polosmíchu…