Jeskyně v Akropoli

Včera jsem si na Barrandově zkoušel pláště, šuby, kamaše a čapce, abych za týden mohl zpodobnit Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic, a když už jsem byl v Praze, tak jsem tam zůstal i na dvojkřest cédéček skupin Ty syčáci a Už jsme doma. No dobře, ten Barrandov jsem si na 13. května schválně naplánoval. Nebyl jsem ten den taky zdaleka jediný v kostýmu. Kluci z UJD zřejmě byli taky ve fundusu, jen asi v jiném patře, takže jsme se nepotkali.

Zato jsem cestou na Jiřák potkal Vráťu Brabence, vycházel, jak jinak, z metra neboli z undergroundu a štrádoval si to do Slavíkovky. Slušně jsem pozdravil a o pár domů dál v úplně zapadlé uličce jsem potkal Ondru Lorence – toho jsem pozdravil neslušně, protože se zase tak často nevídáme.

„Víš, kde bydlím?“
„V domě Jaroslava Seiferta.“
„Hm, a kdo ti to řekl.“
„Nikdo, to jsem si tipnul.“
„No, nejen v domě, i v bytě.“

A fakt jsem si to tipnul, měl tím směrem namířeno a já tam jinou adresu neznám. Nicméně jako studentský pronájem slušné.

V Paláci Akropolis je to jako v Orfeu, stejně veliké, stejně útulné, jen víc barů. Obsadil jsem místo na balkóně a v podstatě jsem se z něj nehnul. Začali Syčáci a nezklamali, nijak se nepřikrášlili, odehráli, jak jsou zvyklí, s jediným rozdílem, že na závěr jim Míra Wanek s Čuňasem pokřtili CD s názvem Krása. Moc se mi líbila píseň o tom, jak v rádiu běží další a další nemožná píseň o andělích… pamatuju si, že kvůli andělům jsem se nemohl nikdy začíst do Rilkových Duinských elegií. Ale přece jsem se nakonec začetl, protože ti jeho andělé nejsou tak nemožní jako ty mainstreamoví v rozhlase. 

Pak se zhaslo a celá Akropole se proměnila v jeskyni, v níž do ticha kapaly kapky z krápníků.

A na podium se do té tmy vplížili Tom jako neandrtálec, Pepa jako speleolog, Adam jako permoník a Míra jako trojhlavá saň.

Koncert komentovat nebudu, má ode mě pět hvězdiček stejně jako cédéčko.

Říkal jsem Adamovi, že při prvních třech nosičích (tehdy to byly magnetofonové pásky) jsem si vždycky myslel, že už zašli za čáru a že se mi to nové nemůže líbit, jako ty starší, jako Hollywood zejména, který se mi líbil napoprvé, – a pak jsem nakonec od těch nových nemohl odtrhnout uši. Ani z Pohádek ze Zapotřebí ani z Uší ani z Rybího tuku. A Adam mi říkal, že stejný postup zná od jednoho známého svého známého:
„Prosím tě, vypni to.“ – „Víš co? Pust mi to ještě na chvilku.“ – „Nemohl bys mi to půjčit?“ – „Nezlob se, já ti to nemůžu vrátit, tady máš peníze.“

A to jsem u Jeskyní neměl. Líbí se mi jako Hollywood už na první poslech. Možná proto, že jsem je nejdřív slyšel koncertně. Ale taky určitě pro tu Kapku hned na začátku, kde je trubka až pevnostně boyardovská. Punková obdoba Poslepu a Kůželíný je tady Fascinace, a ten náboj ze začátku trvá až po Ukolébavku pro Anežku.

Jaké bylo moje překvapení, když jsem uviděl Vráťu Brabence na podiu coby jeskynního křtitele (Jan Křtitel snad žil taky v jeskyni a živil se jen kobylkami a strdím). Šampaňské doslova stříkalo po celé jeskyni.

Všiml jsem si jedné zajímavosti. V textech Míry Wanka, z kterých mi bez přehánění téměř vždy mrazí v kostech a hřeje v žilách, se objevuje něco, co nevím, jestli mi tam vadí nebo si na to zvyknu jako na ty Rilkovy anděly. Deminutiva. Míra zdrobňuje i tam, kde by tomu podle mě prospěl jiný, neříkám drsnější, ale ne tak zjemnělý výraz. Začne to jiskřičkami a pak se i v názvech objeví valounek a puklinka. Nevím, kdyby byla vždycky střední cesta mezi permonem a permoníčkem, ale ona není. Nicméně, je to jediná věc, která mě zarazila, a na celkovém dojmu neubrala ani setinu procenta.

Ve středu 2. června hrají UJD a Ty syčáci v Mostě, tak snad vyrazím už i s Věruškou.

Hádanka o volný vstup na Krch-off

Z rozhovoru s J.H.Krchovským v Reflexu vyjímám pasáž o jednom hororu:

„v té knize se mimo jiné splaší koně, umře bratříček, kterému dá hlavní hrdina svou nejoblíbenější kuličku do rakve, slepice povalí květináč, rozbijí hodiny a pak se udusí polomrtvými kobylkami, kterým děti za nožičky přivázaly krabičky od sirek jako povozy, huse vlak ujede hlavu…“ Snad jen babička s dědečkem „nedělají nic, než že tlučou špačky u kamen, dědeček řeže louče a babička má občas nějakou dementní průpovídku“.

Vzpomínáte si?

Čerstvý padesátník Krchovský si v rozhovoru vzpomněl i na Lábuse, který mu vydal s poměrně vysokými náklady jedno cd, které pak nějaký „kamarád“ šoupnul na net. Inu, tak to dnes bývá. Kdybyste si to cédéčko  nechtěli stahovat zdarma, můžete si ho za 250Kč koupit v úterý v klubu na Střelnici. Krchovský tam bude teď v úterý číst svoje antibásně a hrát se svou kapelou Krch-off. Kdo uhodne název výše komentovaného hororu a napíše plné jméno jeho autora jako první, tomu koupím lístek.

Bartsch, Osička a ti druzí

Táta měl několik svých oblíbených titulů z různých vědních oborů, kterými mě v dětství a jinošství oslňoval. Když jsme doma řešili matematické problémy, ozval se vždy po složitém uvažování příkaz: „Přines Bartsche!“ a já jsem běžel do knihovny pro Matematické vzorce. Když jsem se začal věnovat dějepisu, měl jsem stále na talíři, že nejlepší je „Šusta – Bidlo – Hýbl“ a že kdybych chtěl něco vědět o první republice, že to najdu v „Olivový“. No a nakonec můj poslední obor budoucího profesního zájmu – angličtina. Táta se učil z „Osičky“ a nedal na něj dopustit. Sám jsem si Osičkovu učebnici „Anglicky v 50 lekcích“ z roku 1939 koupil až mnohem později, stejně jako jeho slovník UNIKUM, jehož písmenka R-Y zpracoval dr. Poldauf.

Vzpomínám na to dnes, v den narozenin dr. Antonína Osičky (1888), protože mi až dnes došlo, že kromě dederóna Bartsche, byli všichni ostatní komunisty perzekvovaní. Prof. Věra Olivová byla za normalizace uklizena na katedru etnografie a bylo jí dovoleno věnovat se dějinám sportu, prvorepublikového (z)Pátečníka prof. Šustu netřeba dějepisářské společnosti představovat, prof. Bidlo ani dr. Hýbl si s ním nezadali. A dr. Osičku vyhodili komunisti v r. 1948 z katedry anglistiky, načež zlomen umírá. A táta byl do r. 1989 ve straně. Věděl jsem, že věří v něco jiného než její představitelé a že chce mít nějakou ideu. Pamatuju si, jak po publikování Několika vět v Rudém právu cestou z Kadaně do Loun v oranžové škodovce značky CVB 84-73 hrdě prohlásil, že podepíše, protože není nic, s čím by v textu nesouhlasil. Nepodepsal, hrál jenom hrdinu před maminkou, ale já mu to za zlé nemám, já mu to na zadní sedačce věřil. To on mě naučil nevěřit jedné knížce, ale hledat i v jiných.

Neváhal jsem a dnes jsem si objednal v jednom antikvariátě knihu V zemi dolaru – román studenta v pracovní blůze od jakéhosi Antonína Osičky.

Paraboly a hyperboly

S čtením životopisů je to u mě jako s astrologií. Vždycky zjistím, že jsem tomu člověku, jehož životní kronikou se probírám, tolik podobný, že přemýšlím, jestli nejsem jeho reinkarnát (přitom jde podobně jako u horoskopů o myšlenkový klam). Teď mám tento klamný pocit z Jeana Paula.

Když studoval na gymnáziu, bydlel u děděčka a u babičky, stejně jako já. Pocházel z poměrně chudých kantorských poměrů, podobně jako já. V dětství miloval Komenského Orbis pictus, tak jako mně v pubertě oslovila Všeobecná rozprava o nápravě věcí lidských. Toužil psát a napsat stěžejnější dílo než jeho současníci Goethe, Schiller a jim podobní různými knížepány vydržovaní literáti, tak jako já. Aby našel svůj styl, hodně četl a dělal si výpisky, zprvu holé, později s komentářem, trošku víc než já, ale víceméně stejně jako na mém soběpisníku. K jeho prvním literárním pokusům patří Myšlenková cvičení, tak jako jedna z mých prvních nevydaných sbírek (jež se ovšem líbila i Ludvíku Kunderovi) nese název Essercizi, což je italsky (tj. hudebně) „cvičení“. I svým zájmem na univerzitě v Lipsku si nejsme nepodobní, bavila ho angličtina (tehdy mnohem méně rozšířená), ale i matematika (studoval teologii). A to jsem přečetl teprve deset kapitol z dvaačtyřiceti.

Ještě před dovršením 18 let napsal román v dopisech o vztahu Abelárda a Heloisy, román plný sentimentu a plagiátorství Goethova Werthera. Nicméně už v něm se objevuje pozdější Jean Paul plný vtipu a místy až sarkasmu. Z jednoho citátu z tohoto raného dílka jsem zjistil, že s Jeanem Paulem sdílím i názor na vysokoškolské vzdělání:

Tak konečně jsem zde, na univerzitě! A k jakému účelu? Abych tu vydával peníze, kterých bych mohl využít lépe, na to, abych zapomněl věci, které jsem znal, a naučil se jiné, které mi nejsou nic platné… Co mi všichni ti profesoři mohou povědět, to bych se mohl lépe – důkladněji a za kratší dobu a míň peněz – naučit z knih. Ale s touhle metodou se započalo kdysi v temných dobách, kdy se psalo málo knih a kdy člověk musel moudré lidi slyšet, aby se mohl stát sám moudrým. A teď, protože je to zkrátka móda, pokládalo by se za hřích, kdyby se tento zvyk změnil – máme knihy, posloucháme profesory a hlupák stejně zůstane hlupákem.

Ještě jeden aforismus si zasloží být parafrázován:

Maloměšťákům kultura neuškodí, neboť se k ní nedostanou, považujíce za ni to, co sledují v televizi.

Pražížeň

Indie je pravlast všech lidí, sanskrt je prajazykem všech jazyků, a tak není divu, že člověk, který se už 70 let živí ničím, se jmenuje Prahlad. A pak že neexistuje duševní strava. Brzy se bude muset i na přebalech románů publikovat počet kalorií a lidem, jako jsem já, bude předepisována filmová dieta. A civilizační chorobou se staně obezita z nadměrné meditace.

Mamince

Vidím se v Praze na klinice
v pooperačním pokoji,
narkózou omámené plíce,
tělíčko v bílém závoji.

Profesor Hradec na vizitě
sděluje matce oněmělé,
že bude v pořádku to dítě,
které měl včera pod skalpelem.

I bez půl ledví dorostl jsem v muže
se srdcem mezi plícemi,
jež krví lásky tuhle báseň v růže
pro maminčin úsměv promění.

- - - - - - - -

První Mánin dopis po setkání s Vláďou by možná May Sinclairová ocenila jako laický příspěvek k proudu vědomí, termínu, který ve stejné době začala razit pro novou metodu modernistických prozaiků. Co se asi skrývá za osmi čárkami, kterými Manča dopis zakončila?

Čtěte ZDE!

Ze dna

Pavlovi Š.

Když je vody dost,

cachtáme se v ní

jen tak pro radost

z prosluněných dní.

Když pak vyschne pramen,

je nám káždopádně

dobrý i ten kámen,

co dřív ležel na dně.

Poznáte je?

K-onec s-tarých č-asů

... nenapsal jen Vladislav Vančura, ale také Jaroslav Žák.  Hned jak jsem se to v Tvaru dozvěděl, na kosmasu jsem si knihu objednal. Protože Erik Gilk v recenzi zmínil, že román psaný v roce 1948 a poprvé vydaný v roce 1991 je vlastně akronymem - a to od autora Študáků a kantorů a Cesty do hlubin študákovy duše slibuje hodně. Brzy budu referovat.

Jak se mají kantoři?

Rád bych s Jiříkem po divadelním květnu (za nějž upírám mysl čistě ze zoufalství, protože se mi zdá, že se ty dvě premiéry, na nichž mám být účasten, nemůžou stihnout) nazkoušel Goethova Satyra a zároveň si připravil přednášku o Goethovi v Čechách postavenou na Urzidilově monografii. Přidá-li se něco třetího, takto komponovaný pořad by pak mohl v rámci 200. výročí návštěvy některých míst tato místa objet (např. Hasištejn, Jezeří, Krásný Dvůr, Teplice, Karlovy Vary ad.).

Začínám od lesa – životopisem Jeana Paula. Tento pro mě nedávno objevený spisovatel se s Goethem neměl zrovna nejraději, ale spojuje je doba, do níž bych rád proniknul. Život Jeana Paula pochází z pera východoněmeckého spisovatele Güntera de Bruyna, ale naštěstí je to útěk do období, které komunisti necenzurovali, protože znělo jako pohádka.

Hned druhá kapitola je o nuzném životě kantorů. Dědeček Jeana Paula byl rektorem.

„Jeho školní budova byla vězením, sice ne o chlebu a vodě, ale stejně jen o chlebu a pivu, neboť na víc – s příslušnou dávkou nejpokornější spokojenosti – rektorský plat nestačil… a u této obvyklé bayreuthské hladové studny stál ten muž po třicet pět let a nabíral z ní,“ až konečně v sedmdesáti letech dostal lepší místo, totiž na hřbitově v Neustadtu v roce narození Jeana Paula.

Pruský zákon o povinné školní docházce z roku 1736 má tento 10. §:

Je-li kantor řemeslníkem, může se živit sám, není-li jím, jest mu dovoleno pracovat o žních 6 týdnů jako nádeník.

Fridrich II. by mohl být inspirací pro ministra Janotu. Přišel na skvělé úsporné opatření: nadělat učitele z válečných invalidů. Samozřejmě dodal „kteří toho budou schopni“ – takových pak bylo 79 ze 4.000. Tehdy se ale ještě neplatily dávky v nezaměstnanosti a dnes je zase málo válek s naší účastí. Co s tím? Bezpochyby se ale dnešní kantoři mají jako v ráji.

Konečně dovolená (ale bohužel ne moje)

Na poslední list od Řenky si Mírek poznamenal odjezdy a příjezdy vlaků na cestě za svou drahou neznámou do Prachatic. Není to zanedbatelný pramen, stejně jako Mančina zmínka o tom, že za otcova života žila „v pivováře“.

Detektivka je ovšem pěkně zamotaná, a tak si můžeme jen domýšlet, co myslela Máryš tím, že Vláďu pozvala do Prachatic:

Jako bych Vás viděla s otázkou na rtech, proč zrovna do Prachatiz  mám přijet? A proto musím s barvou ven, že vlastně tam vším právem patřím, důvod dozvíte se snad později, není radno, aby ten rozmazlený dosud maminčin Vláďa předčasně o všem věděl.

Pohled z ložnice

Na blogu KZK jsem zadal tři matematické příklady o ceny a zde přidávám ještě jeden, který se hodí spíš na soběpisník. Souvisí trochu s optikou a otázka zní:

Který snímek jsem pořídil z největší vzdálenosti od okna?

Správnou odpověď ocením vlastnoručně připraveným a ozdobeným pudinkem.

A co vidíte z ložnice Vy?

Ještě nepokřtěné novorozeně

Moje vyznání UJD už asi všichni četli. Včera na Majálesu po Joe Purple, Jirkovi Schmitzerovi a m.y.musicích mi Už jsme doma rozproudili krev v žilách - tu modrou i tu červenou (jak by to nazvali Longitalci, co tu byli ve čtvrtek), tedy tu okysličenou i tu odkysličenou, tu, co vám vybaví všechny vzpomínky, i tu, co vám dá naději do budoucna. Bylo to tak Napůl. A když věnoval Míra Wanek Hollywood všem milencům a mě s Věruškou zvláště, zaskákal jsem si tak, že mě teď bolí lýtka.

Když jsem byl před rokem a půl s Mírou U brány, vyprávěl mi, že má v hlavě nový CD a že by ho chtěl nazvat Jeskyně. Ano, bylo to zhruba tohle:

Jako všechna předchozí alba maji svá ústřední témata, tak i album Jeskyně v sobě bude skrývat kromě jednotlivých témat písní i téma celistvé. A stejně jako témata předchozích alb je i téma Jeskyně mnohovrstevnaté. Jeskyně může znamenat úkryt, může to být místo tajemství, může to být útěk do samoty, také místo objevu a touhy pronikat stále hlouběji do poznání.

Vychází 3.5.2010

KŘEST ALBA: 13.5. Praha Akropolis 

Vychází sice až v pondělí, ale já už mám doma odlitek, předevčírem vylisovaný a včera zabalený. Díky.