Kde (ne)hledat svobodu

Co by asi dnes řekl můj pradědeček, kterého jako sociálního demokrata marně nutili ke vstupu do KSČ násilným sloučením obou stran v roce 1948? Co by asi řekl Karel Havlíček, kadaňský malíř, který tvořil v podmíkách nesvobody, ale přesto si nikdy nestěžoval, protože si vážil své svobody vnitřní? Co těmi řečnickými otázkami vlastně chci říct? Nic víc, než že si vážím svobody a nevážím si lidí bez paměti.

Moc si také vážím toho, že mi při návštěvě u paní Havlíčkové tato noblesní dáma nechala prohlédnout i vyfotografovat čerstvou pohlednici s obrazem od Františka Kupky na líci a tímto textem francouzského spisovatele a historika na rubu:

paní Havlíčkové; jako obdivovatel díla Vašeho muže bych rád využil příležitosti krásné výstavy v Muzeu Montanelli, abych vzdal skrze Vás čest jeho památce. Hlavně proto, že jeho dílo, oděné v temnotě, tak jako díla jiných jsou zdobena diamantovými náhrdelníky, nám nepřestává sdělovat, kudy se vydat, abychom našli cestu ke svobodě, jež je někde – ale nikdy ne tam, kde nám (mnohdy se širokým úsměvem) nařizují, abychom ji hledali. Srdečně, manuel ANCEAU

Žalm

Bez smíření s Hospodinem nechci umírat!
Bez smíření se svou ženou nechci usínat!
Ale co když žena spí?
A co když Bůh není?
I kdyby nebyl, ať mi odpustí
a spící ať jsou probuzeni!

Wogastisburg s novým vzorem

Jirkovi Šlajsnovi vděčím za novou inspiraci pro Wogastisburg. Když jsem na své přednášce o turistickém potenciálu bitvy zmínil paralelu s bitvou v Teutoburském lese, která byla pro garmánské kmeny stejně zásadní a klíčová, jako bitva u Wogastisburgu pro slovanské kmeny, věděl jsem jen, že začátkem 19. století přejmenovali jeden zalesněný hřeben, který se celkem nabízel, že by mohl být místem oné bitvy, z původního názvu Osning na Teutoburský les a postavili na jednom z jeho vrcholků obrovskou, jako kadaňskou radniční věž vysokou sochu vůdce kmene Cherusků Arminia (Hermanna), kterou dnes navštíví nějakých 130 tisíc lidí ročně. V roce 1987 pátral v oblasti britský amatérský archeolog (a, jak mi Jirka prozradil, bývalý lampasák) Tony Clunn s detektorem kovů po starých mincích a byla mu doporučena oblast severně od Osnabrücku. Tam, nějakých 100km od Teutoburského lesa, objevil archeologický poklad – mnohé mince z období před r. 9 po Kr. Rozsáhlý archeologický průzkum přiklonil názory archeologů k teorii, že bitva v Teutoburském lese se odehrála tady.

Jirka Šlajsna na rozdíl ode mě v městečku Kalkriese byl a navštívil tam Muzeum Varovy bitvy (velitel římských legií se jmenoval Publius Quinctilius Varus). Prý jde o krásný příklad turistického využití ne zcela spolehlivě potvrzené lokality bitvy. Protože jsem souhlasil, že svoji přednášku, kterou budu muset připravit i k publikaci, pronesu v říjnu 2013 před plénem asi dvou set lidí, budu se muset do Kalkriese podívat. Je to ale 700km, tak přemýšlím, jak to udělat. Nápad mám, Pavliku.

Co mi ještě Jirka doporučil, je, že bychom si jako Muzeum nebo jako Wogastisburg měli vyrobit římskou standartu jako symbol míru, což byla akce realizovaná umělcem V. J. Triebem, který navrhnul vzhled standarty a obyvatelé a instituce si z nich potom dělali vlastní symboly, které nyní objíždějí svět jako poslové míru při různých příležitostech. Tento zvláštní totem stojí 100 Euro, ale v našem případě by se mohl stát účinnou reklamou na Kadaň, na muzeum i na Wogastisburg.

Připouštím, že k podobnému kroku, jaký udělali v Kalkriese s odkazem na starodávnou bitvu germánských dějin, by měl blíž Rubín u Podbořan, kde je raně slovanské naleziště a tedy nejnosnější archeologické argumenty, ale ještě víc bych uvažoval o propojení lokalit Rubín u Kaštic – Úhošť – Hradec u Kadaně – Březno u Loun jako nového turistického souostroví v rámci nově vzniklého Dolního Poohří s Muzeem Sámovy říše v Kadani.

V neděli jsem jel přes Kaštice, tak jsem si nasnímal Rubín v pohledu, jak by ho viděli vojáci Dagobertovy armády, kdyby oblast nebyla hustě zalesněná. Jedním z argumentů pro Rubín je, že stará cesta do jádra Bohemie se u Ostrova stočila přes Doupovské hory, protože podél Ohře neměl být terén průchozí pro větší vojenský oddíl. V tomto ohledu je Rubín strategicky položen. Mimochodem, je odtud krásně vidět na Úhošť, který odtud ale vůbec nevypadá tak majestátně jako od řeky. Začínám pomýšlet na detektor kovů.

Žárlivá píseň věrného muže

S Věruškou mám rád hard core nejen v sexu, ale i v poesii.

Ber si mě nebo neber,
jsem jedním ze tvých žeber!

Jednous mě v sobě měla,
jsem kostí z tvého těla!

Zradíš-li lásku naši,
budu tě chodit strašit!

Budu ti věrný jako chrt,
dokud nás nerozdělí smrt!

Politika pro každého

Blíží se volby, dokonce jsem si už ze schránky přinesl volební lístky, a tak jsem si k posteli vzal knihu, kterou jsem si nedávno přivezl z dědovy knihovny v Lounech: Politika pro každého od Jana Procházky, od nějž jsem před rokem přečetl geniální román Ať žije republika. Už po pár desítkách stránek sem mohu vložit několik předvolebních mouder, která platila pro 60. léta úplně stejně jako platí dnes.

Včerejší naivní iluze jsou vždycky směšné. Dnešní naivní iluze budou směšné až zítra.

Největší soudržnost na světě je soudržnost neschopných.

Můj vztah ke komunismu tenkrát, v sedmačtyřicátém, byl především citový, všechny nás strhávala závrať z toho, co přijde.

Mandát moci ještě pro nikoho v historii nebyl nekonečný, ani trpělivost národa není věčná.

Jestliže se nám podařilo aplikovat v naší zemi kultu osobnosti za naprostého nedostatku osobností, nesnažme se demokratizovat bez demokracie.

Jsme malý národ, naše hříchy nejsou velké, jsou spíš vleklé, to je horší.

No, a směle k urnám.

Sestra Smrt

Věřím, že když mě během čtyřiadvaceti hodin dohnala smrt jako téma nejméně pětkrát a pokaždé jinak, že se to vysvětlí podobně jako ve snáři, či-li konec něčeho starého, začátek něčeho nového, přinejhorším trochu větší bída než doposud. Až mě ale trochu zamrazilo.

Včera jsme probírali téma smrti několikrát s Otcem Josefem, nicméně z té pozitivní stránky, z té, z níž se na ni dokázal ve své poslední hodince podívat sv. František, když ji označil jako sestru. Podobně jsem smrt řešil i během dne s někým v rozhovoru. Pak jsem večer četl další kapitolu z Jeffersova Cawdora a celá byla o smrti a především o jejím dopadu na bližní umírajícího – velmi silné čtení, řekl bych prožité. Vyústění celé kapitoly mi zní v uších a v srdci ve vlastní rezonanci, kterou jsem si tak nějak podprahově dosložil:

Myšlenka na smrt milá není,
smrt je však milé překvapení.

Abych vůbec usnul, vzal jsem si eseje Williama Butlera Yeatse, které včera Věruška při vysávání našla pod postelí, a přečetl si celkem nezávadný text o Verlainovi, který končil nádherným lyrickým vzmachem:

… měli bychom se povznést na obyčejné zájmy, nad myšlenky z novin, nad muže vědy, ale jen potud, pokud můžeme udržet normální, rozumující já, osobnost jako celek. Musíme nalézti nějaké místo na stromě života pro hnízdo fénixovo, pro vášeň, která je povýšením a popřením vůle, pro perutě, které jsou neustále v plamenech, hnízdo položené tak vysoko, aby je rozsochaté větve chránily, ale dosti nízko, aby bylo pod malými haluzemi zmítanými větrem, mimo chvění ratolestí.

Co mě v článku ještě zaujalo a nad čím jsem usnul, byla zmínka, že se Verlaine snažil z angličtiny přeložit jednu Tennysonovu báseň, ale nakonec si na ni netroufl. Možná jsem se na tu báseň chtěl i podívat, ale do rána jsem na ni zapomněl a pak mě vír událostí pohltil natolik, že bych si určitě nevzpomněl, kdyby…

… kdybych se teď večer nedočetl, že 6. října před 120 lety zemřel Alfred Tennyson. Okamžité sepnutí druhé signální soustavy a přede mnou text jeho básně In memoriam, která byla psána jako reakce na smrt autorova přítele. A byla psána dlouhých 17 let. Královně Viktorii spolu s Biblí pomohla ta báseň překonat smrt jejího chotě Alberta a s Tennysonem se před 150 lety několikrát setkala a pak si až do jeho smrti vyměňovali srdečné dopisy. Pustit se do překladu této sedmimílové básně rovnalo by se v mém případě odchodu do kláštera. Nebudu se tedy rouhat, že bych rád, a uklidním se přebásněním jedné (zřejmě nejcitovanější) sloky 27. zpěvu.

Těžko je hledat slova,
těžko je vstát a jít sám dál:
je ale lepší s láskou cítit žal
než nikdy nemilovat.

Kvílení nad rozstříklým semenem

Před 55  lety proběhl v Kalifornii soud, který na základě posudku devíti literárních expertů rozhodl o tom, že Ginsbergovo Kvílení není obscénní poesie, ale poesie „sociálního významu“. Přesto, když bylo v roce 2007 jedno newyorské radio vyzváno, aby Kvílení uvedlo v rozhlasové úpravě, vedení stanice rozhodlo, že by se tím mohl porušit první dodatek k americké ústavě, což je samozřejmě blbost, která může napadnout jen kleštěnce z Marsu…

… kteří se nechali mrdat do prdele roztomilými motorkáři a křičeli při tom rozkoší,

kteří kouřili a nechali se kouřit těmi lidskými andílky, námořníky, doteky atlantské a karibské lásky,

kteří šoustali po ránu i v podvečer v růžových zahradách a na trávnících veřejných parků a hřbitovů svobodně prýštíce semeno po všech, kdo o to stáli… 

(originál zde)

Andělíčku, můj strážníčku, máš babu!

Proč máš stroupky na kolenou
a modřinu na bradě?

Hráli jsme si na honěnou.

Kde?

No přeci v zahradě.

Jen si stoupni před zrcadlo,
co ta jizva na čele?

Skákali jsme přes švihadlo.

S kým?

No přeci s andělem.

Ať tě nechá na pokoji
a drží se s Tatíčkem.

Jenže já se bez něj bojím.

Proč?

Vždyť je mým strážníčkem.

Teror příležitostí

Chtěl jsem si dnes vzít volno a trochu vypnout, nicméně dohnalo mě vše, co by mě dohnalo, kdybych byl normálně v práci a chvílemi se mi zdálo, že i něco navíc. Pravda, stačilo by vypnout telefon a počítač, což jsem nezvládl a vím proč. Když jsme včera v kostele s Julinkou na kůru zpívali Svatováclavský chorál, přišel uspěchaný Jindříšek, který už také mírně nestíhá, a tak si přišel jen pro klíče a hned zase že poběží, protože na něj čeká dvacet lidí někde, kde už měl být. Ještě jsme ho donutili zazpívat, aby se za nás přimlouvali v nebi všichni čeští svatí, a pak mu Martinka, která vypadá, že zatím ještě stíhá, řekla, že se tomu nestíhání všeho, co si člověk nabere, protože neumí říct ne, říká teror příležitostí. Martinka stíhá a ještě k tomu ví, čím trpíme my, kteří nestíháme. Měla můj obdiv už před tím, teď ho má znásobený. Pan farář nás s malými dětmi sice pochválil před nastoupenou jednotkou, že to není legrace v neděli se po ránu vypravit, abychom byli v půl deváté v kostele, ale pravda je, že v prsa jsem se nebil a Gloria jsem si nezazpíval už asi rok, protože vždycky přijdeme až na bohoslužbu slova. A podobně nestíhám nic, alespoň ne pořádně, snížená frekvence psaní na soběpisník je mi svědkem. A hlavně si nestíhám odpočinout.

Jediný pravý odpočinek kromě spánku jsem donedávna nacházel v knížkách. Jenže to musely být splněny dvě podmínky. Mít kdy číst a najít knihu, která mi dá zapomenout na všechny ostatní knihy, na dějiny literatury a tím i na celý svět. Mám na takové knížky naštěstí nos, ale poslední dobou jsem neměl čas ani je hledat ve své knihovně nebo na aukru. Můj stav se začal blížit zoufalství způsobenému terorem příležitostí. Spása přišla na poslední chvíli v podobě knihy amerického autora, jehož jméno si nechám zatím pro sebe. Na anglické wikipedii ale píší, že po Americe je velmi oblíbeným autorem zejména v Japonsku a v České republice. Stal jsem se tedy včera po přečtení tří kapitol jednoho jeho díla živým svědkem této teze. Jen jsem se kvůli tomu zase moc nevyspal – jen odkrajováním z koláče spánku totiž dokážu získat čas na čtení. Knihu, kterou jsem právě rozečetl, jsem sebral v městské knihovně (ne nezařídil jsem si to z pozice šéfa, na to nemám čas), kde byla na stolečku, kam se dávají knihy k odběru zdarma čili jinak řečeno určené do sběru. Vzal jsem ji proto, že ji ilustroval Josef Liesler a jméno autora jsem znal od státnic. Kdo by to jméno uhádl, pozvu ho do Johanky na zmrzlinový pohár a ukážu mu nejkrásnější známku světa, kterou mistr Liesler vytvořil v roce, kdy jsem se já narodil, a jejíž signovaný exemplář spolu s celou serií známek k Hydrologické dekádě UNESCO jsem vydražil na aukru minulý měsíc. Mám pocit, že se to poddá, a za to musím poděkovat především své trpělivé ženě, nemá to se mnou lehké (tak doufám, že to jméno uhádne chlap, jinak to bude vypadat, že se snažím klofnout na sbírku známek nějakou milenku). 

Výkrmna srdcí

Dnes jsem se těšil na kázání. Všechna tři čtení totiž ťala do živého. Nakonec se ale četl hlavně dopis biskupů o blahořečení 14 pražských františkánských bratří, které proběhne 13. října.

Čtení ze 4. knihy Mojžíšovy a z 9. kapitoly Markova evangelia nesou důležité poselství, že nejen Židé a křesťané mají patent na dobro a v důsledku ani na pravdu, spásu a (budiž mi odpuštěno) Boha. Boží plán je prostě mnohem složitější, než aby se vlezd do škatulky. 

Ovšem nad čtením z Jakubovy epištoly jsem přemýšlel nejdéle:

Nuže tedy, vy boháči: plačte a naříkejte nad strastmi, které na vás přijdou. Vaše bohaté zásoby hnijí a vaše šatstvo rozežírají moli. Vaše zlato a stříbro rezaví, a ten rez bude svědčit proti vám a stráví vaše tělo jako oheň. Hromadili jste si majetek i v tyto poslední dny.

Ale mzda, o kterou jste ošidili sekáče, kteří vám požali pole, ta mzda křičí a křik vašich ženců pronikl k sluchu Pána zástupů. Na zemi jste hýřili a oddávali se rozkoším, krmili jste se i tehdy, když už už nastávala řež. Odsoudili jste spravedlivého a připravili ho o život - a on se vám nebrání.

Ve studijním překladu bible je předposlední věta rozdělena a její druhá část přeložena takto:

Vykrmili jste svá srdce v den porážky.

Štěstí vytoužené

Dnes je Julince rok a čtvrt, pět kvartálů, patnáct měsíců, jinými slovy: stárne. Chtěl jsem jí nejprve složit básničku o medvědech, o kterých i Brehm v Životě zvířat potvrzuje, že „jsou nám známí a spřátelení z dětského věku“. A tamtéž jakýsi Tschudi dodává: „Žádný jiný dravec není tak šprýmovný, bodrého humoru a dobrácký jako kmotr huhňal“. Julinka jim říká brmbrmje a dokáže si všimnout jejich existence na místech, kde by je dospělý člověk nehledal. Básnička? Tak třeba něco takového:

Vědí vůbec medvědi,

k jaké patří čeledi?

V jaké jsou třídě? V jakém řádu?

A kolik tam je kamarádů?

Nečtou Brehma medvědi,

tak nic z toho nevědí.

Pak jsem si všiml, že je to dnes 140 let od narození Maxe Ehrmanna, autora básně v próze, která se stala hymnem (ne hymnou) hnutí hippies a je koncipována jako jakýsi recept na štěstí. Jmenuje se Desiderata a má tak trochu podobu renesančních Naučení potomkům. Tak proto, že seš, Julinko, už skoro dospělá, vložím ti sem ještě k básničce o brmbrmjích jedno naučení, abys věděla, jak v životě dosáhnout štěstí po vzoru tvého tatínka (je to překlad, tak jsem zvolil užití maskulina, ale to si určitě hravě přeložíš – vždyť už je ti patnáct).

Kráčej poklidně uprostřed hlučícího a uspěchaného davu a pamatuj na to, že klid nalezneš pouze v tichosti. Pokud nebudeš muset ohnout páteř, snaž se vycházet se všemi lidmi zadobře. Svou pravdu říkej klidně a jasně a vyslechni ostatní, dokonce i ty hloupé a zabedněné: také oni mají svůj příběh.

Vyhýbej se hlučným a přehnaně průbojným lidem, jsou pro duši otravným hmyzem. Pokud se budeš srovnávat s ostatními, můžeš se stát domýšlivým nebo zatrpklým, protože vždycky budou existovat lepší i horší lidé než jsi ty.

Měj radost z toho, čeho dosáhneš, ale i z toho, po čem zatím jen toužíš. Zajímej se o své životní povolání, ať je jakkoli skromné: to je jediný opravdový majetek v nevypočitatelných proměnách času.

Cvič si svou opatrnost v obchodních záležitostech, protože svět je plný podvodníků. Ale nenech se zaslepit, slušnost existuje: je mnoho počestných lidí, žijících pro vyšší ideály než je plná peněženka; a všude je život plný hrdinství.

Buď sám sebou. Především nepředstírej žádné city. V lásce ale nebuď cynik, protože navzdory všem zklamáním a vyprahlosti je láska stejně věčná jako zeleň kolem nás.

Buď blahosklonný k radám stáří a s lehkostí se vzdávej mládí. Posiluj ducha, aby ti mohl být štítem při náhlých ranách osudu. Ale nesužuj se zbytečně černými představami. Mnohé plané obavy mají původ v únavě a osamění.

Udržuj zdravou kázeň, ale nebuď na sebe příliš přísný. Nejsi o nic míň dítětem vesmíru něž jsou třeba stromy nebo hvězdy; máš právo na to být tady.

Ať si to uvědomuješ nebo ne, není pochyb o tom, že se věci ve vesmíru dějí tak, jak se mají dít. Proto buď stále v míru s Bohem, ať už si Ho představuješ jakkoli; a cokoli činíš, abys něčeho dosáhl v hlučném zmatku vezdejšího světa, čiň v souznění se svou duší. Přes všechny podvody, dřinu a zmařené naděje je to stále krásný svět. Buď veselý.

Snaž se být šťastný.

Dědečkovo léto

Milý lounský pradědečku,
chtěla jsem ti říci,
že jsem ti dnes na hrobečku
zapálila svíci.

Zapálila jsem ti svíčku
v babiččině létě,
ať tě hřeje po tělíčku
tam na onom světě.

PS: Posílám ti tam i jablíčko a pár foteček.

Vzkříšení okrašlovacího spolku

Začalo to Wogastisburgem, ale stále více mě pronásleduje myšlenka nově vznikající spolek pojmout mnohem šířeji. Před 150 lety začaly vznikat okrašlovací spolky, na německém území tzv. Verschönerungsvereine, které vlastně měly podobné poslání, jaké jsme si během prvních dvou schůzek nastínili jako možný smysl našeho setkávání. Stačí si na wikipedii přečíst, že třeba ten stuttgartský spolek má na svém kontě tři rozhledny, ten heilbronnský kromě oprav různých věží a kašen i 30km turistických stezek, barmerský a elberfeldský zase třeba několik botanických zahrad apod. I v Kadani takový spolek existoval pod názvem Výsadbový a okrašlovací (Anpflanzungs- und Verschönerungsverein Kaaden), bylo by záhodno se o něm dozvědět víc. Později se z těch spolků, které nezanikly, staly turistické kanceláře a správu jimi vystavěných atrakcí převzala sama městská správa. 

Já jsem dnes vlastně také představitel svého města jak politicky tak správně, a tak se někomu možná trochu vtírá představa, že si vytvářím jen jakousi komisi na schvalování svých nápadů. Uvědomuji si to a samozřejmě se toho bojím, protože ne každý mě zná a ne každý ví, že něco takového bych opravdu vytvořit nechtěl. Těším se, že nápady budou přicházet z pléna a že ty mé dojdou obroušení a vybroušení tak, aby k něčemu byly.

Na zítřejší úterní schůzce (v 17.30 na Střelnici u šálku čaje či sklence méně než 20% nápoje), na níž jsou znovu zváni všichni, jimž není lhostejný historický odkaz a vzhled našeho města a k nimž se informace o tomto setkání jakkoli dostane, budeme ještě stále mluvit o lecčems bez psaného programu a bez zapisovatele, jelikož žádný oficiální spolek ještě nevznikl. Mám ovšem již konkrétní návrhy na to, jak by tento mohl být organizován a rozvíjen. Těším se na vás. Pro inspiraci vezmu na schůzku Historický atlas měst České republiky - svazek č. 23 - Kadaň!

Mýdlová vzpomínka

Každá vzpomínka je jako bublina:
když nepraskne, někam odletí.
Přesto ale, tati, pořád vzpomínám
na krásné chvíle ve tvém objetí.

Jak rád bych se ti zase vrhnul do náruče,
jak rád bych zas byl onen malý kluk,
jenž cítil, jak ti v hrudi buben tluče,
a v ruce svíral pravý bublifuk.

2016/912