Ježek závodník

Slíbil jsem Julince básničku o ježkovi, protože jí ve vaně pořád leze na záda a protože patří mezi její oblíbená zvířátka na předvádění (ježek přeci dupe!). Včera jsem si ji ještě uchlácholil tím, že jsem se naučil hrát a zpívat Plíhalovu Vosu v kofole, ale dnes už jsem si sám řekl, že musím. Je to básnička taky trochu pro Věrušku, protože když jsme spolu začínali, několikrát nás v romantických chvílích vyrušilo právě toto ostnaté zviřátko.

Ježek ježí bodlinky.
Sáhni, nejsou tupé?
Má závodní holinky,
po silnici dupe.

Cítí se jak šampión,
život si však zpacká:
přejede ho kamion,
zbyde z něj jen placka.

Pro slabší povahy: 

nejde o ježka, ale o rozšmelcovaný kovový kartáč na hrnce.

Děkuji

První píseň od Karla Kryla, kterou jsem slyšel, byl Bratříček v roce 1989. Jsem rád, že mohu své mladé ženě dokumentovat, jak dokázala doba tzv. socialismu křivit dětské duše, protože nebýt paměti rodičů a revoluce, opravdu by spousta dnešních mladých lidí netušila, kdo byl Josef Škvorecký, Jan Tříska, Miloš Forman, Jiří Voskovec či Vladimír Pucholt  (a straší mě ve snech pocit, že to nevědí – z úplně jiných důvodů). Naštěstí před revolucí existovala ona paměť rodičů a prarodičů, a tak se každé dítě časem dozvědělo, kdo byl Milan Kundera, Waldemar Matuška, Martina Navrátilová nebo třeba  Beatles (tohle jsem se dozvěděl paradoxně na nějaké pionýrské akci v kině Rudá hvězda).

Moje největší požehnání v tomto směru byla paměť dědečkova. To on mi pustil Bratříčka, to on mi představil Ferdinanda Peroutku a jeho Budování státu, díky němu jsem věděl o Janu Palachovi a Janu Zajícovi, to on mi doplňoval do hesel Malé československé encyklopedie jména, která tam chyběla. Dávám sem na soběpisník málokdy písničky, ale dnes, kdy by bylo dědovi 85 let, udělám výjimku.

Děkuji ti, dědo, protože bez tebe bych neuměl vzít do ruky kytaru a nedokázal bych své dceři neuměle přezpívat tuhle krásnou písničku.

A myslím, že by můj život byl poloprázdný, kdybych díky tobě neznal nejintimnější vyznání, které jsem kdy slyšel. 

První souhvězdí

Jako po setmění na šeré obloze
jedna hvězdička druhou stíhá,
vyrašila mi dnes náhle na noze
moje už třetí piha.

Vždy se mi ale úžasem tají dech,
když naskytne se mému zraku
pohled na tátu, jenž má na zádech
takových pih jak máku.

Pro pořádek: první byla těsně pod spodním rtem a druhá u pravé klíční kosti

Jan Švankmajer o Karlu Havlíčkovi

Biblické „doma není nikdo prorokem“ je v Kadani snad možno omluvit tím, že „pod svícnem bývá největší tma“, protože nevěřím tomu, že bychom velká jména, která mají s Kadaní co do činění, přehlíželi proto, že o nich nevíme nebo že jsme se sebou samými tak spokojeni, že na nějaké vzory příslušnosti k rodnému či domovskému městu nepotřebujeme. Spíše je bereme jako samozřejmost. Jako pisánskému občanu, který jezdí přes náměstí ve svém městě do práce, nepřijde ta věž ani dost málo šikmá, nebo jako obyvatelům přístavů přijde moře docela všední věcí, nám v Kadani ani nepřijde, že zde působili a naše město nejen proslavili jinde, ale mnohdy i budovali a krášlili vlastníma rukama lidé opravdu výjimeční. K těm, kteří tu desítky let pracovali a zároveň vytvořili dílo, jež obdivují milovníci umění po celém světě od Francie po Japonsko, patří i Karel Havlíček, který v Kadani prožil celou druhou polovinu svého života a v našem městě je i pohřben. Letos si připomínáme půl století od jeho první povolené výstavy (v pražské budově spolku výtvarných umělců Mánes) a čtvrt století od jeho úmrtí.

 Jedna z Havlíčkových kreseb vystavených

v galerii Gambra Jana Švankmajera

V souvislosti s přípravou koncertu k poctě Karla Havlíčka a odhalení pamětní desky na domě, kde žil a tvořil, jsem oslovil pana Jana Švankmajera, známého českého režiséra (Lekce Faust, Spiklenci slasti, Otesánek) a výtvarníka (Tajemství hradu v Karpatech, Adéla ještě nevečeřela, Návštěvníci), zda by mohl napsat svůj pohled na dílo Karla Havlíčka. Rád bych se s Kadaňskými o něj podělil: „Prvně jsem viděl jeho kresby v sedmdesátých letech u Vratislava Effenbergera, který patří, vedle Karla Teiga, mezi  první surrealisty, kteří se dílem Karla Havlíčka hlouběji zabývali. Ty kresby mě uhranuly svou originální imaginací. S celým jeho dílem jsem se seznámil až při mé návštěvě Kadaně, kam jsme s Evou Effenbergerovou přijeli začátkem devadesátých let vybírat kresby pro naší galerii. Paní Havlíčková nám ochotně ukázala ty stovky /možná tisíce/ úžasných kreseb, které zaznamenávaly jeden nevšední vnitřní život den po dni. Karel Havlíček bývá jednou  zařazován mezi l´árt brut jednou mezi surrealisty. I když má jeho imaginace s oběma těmito směry něco společného, myslím, že ani jeden nevyjadřuje jeho imaginaci beze zbytku, například toto členění pomíjí ukotvení jeho  inspirace v symbolismu z přelomu století, který však obohacuje o zvláštní druh humoru. Obsahy pak často čerpá v starověkých mythologiích. Přitom tyto různorodé vlivy dokáže přirozeně skloubit v osobitý projev. Bohužel tento výjimečný a originální tvůrce je v současné pokleslé době zcela nedoceněn. Proto mě velice potěšilo, že město Kadaň mu věnovalo pamětní desku.“

Kéž by Kadaň byla na tohoto svého umělce tak hrdá, jako byl on na ni.

Proč volím Karla Schwarzenberga

Začaly se objevovat články o tom, že voliči Karla Schwarzenberga nemají pro svou volbu racionální důvody a vezou se pouze na jakési módní vlně. Protože k oběma nařknutím mám co říci, rozhodl jsem se vypsat v krátkosti své důvody pro podporu Karla Schwarzenberga. K pomlouvačným článkům o nezákonně nabytém majetku a zrádcovství národa, které se v zostřené předvolební době zákonitě také vyskytují, řeknu naopak jen to, že slepější než láska bývá žárlivost a slepější než náklonnost bývá závist.

Hlavním důvodem, proč jsem volil a budu volit Karla Schwarzenberga mezi devíti stejně jako za pár dní proti Miloši Zemanovi, není to, co opakuje tolik lidí v různých spotech, totiž že je knížetem, ale to, že je DIPLOMATEM. Jediné ministerstvo zahraničních věcí má v Čechách stále takovou váhu, že oslovení „pan ministr“ tu není nadávkou.  První československý ministr zahraničí dr. Edvard Beneš se stal prezidentem, a ač byl ve své funkci shodou historických okolností neúspěšný, byl všeobecně uznávanou osobností, stejně jako jeho ministr Jan Masaryk. Osmašedesátník Jiří Dienstbier st. se zapsal do paměti národa jako schopný první porevoluční ministr zahraničí a i pro jeho popularitu mohl jeho syn získat tolik procent, kolik získal. Josef Zielenec byl svého času nejpopulárnějším českým politikem, což je informace bez váhy, byla-li by bez váhy osobnost Josefa Zielence. Po mdlých až parazitních ministrech se v osobě Karla Schwarzenberga potkal tento výsadní úřad znovu s charismatickou osobností, která si to kouzlo nese z dob kolegiální spolupráce s Václavem Havlem. Vážnost pozice vrchního diplomata je daná možná i tím, že třeba americký „minsitr zahraničí“ bývá stejně známou osobností jako americký prezident minimálně od kariéry Henryho Kissingera, což je pro malý český národ ještě umocněno tím, že první ženou v této funkci byla Američanka českého původu Madeleinde Albrightová hovořící plyně naší mateřštinou (plynulou češtinou též  diplomaticky vyjádřila podporu Karlu Schwarzenbergovi).

Říká se, že vrcholem DIPLOMACIE je smířit vlastní dvě děti, které chtějí každé koukat na jinou pohádku nebo se naopak hádají o jednu hračku či mají obě zálusk na jeden a ten samý pišingr (och, jak krásné to slovo!). Většinou jde o to vysvětlit tomu staršímu a rozumnějšímu, proč je výhodné, aby byl mladší sourozenec uspokojený. Jde to ovšem jen do věku, kdy ještě děti berou své rodiče vážně – a záleží na rodičích, zda je ten věk 11 let nebo 60! O něco podobného jde pak i v politice, byť je tam těch dětí peroucích se o pišingr o něco víc. Dalším z projevů dobré diplomacie je nejen říkat správné věci ve správnou chvíli, ale některé věci nevypustit z úst, což je též velká deviza Karla Schwarzenberga vůči jeho protikandidátovi ve 2. kole.

Věřím, že Karla Schwarzenberga budou občané brát vážně – ne všichni, to si nezařídí ani diktátor, ale většina. Možná i pro to, co je mu často vytýkáno – pro jeho vysoký věk a pro jeho vlastní úctu, kterou mu dává víra, víra jeho otců i většiny našich praotců. Jsem přesvědčen, že to není víra ve vlastní vyvolenost (tak blízká monarchům), ale naopak ve vlastní zodpovědnost vůči národu, který jej zvolí.

K výčitce týkající se módnosti fenoménu Schwarzenberg mám naštěstí důkaz, že jsem Karla Schwarzenberga viděl na českém republikánském stolci již před třemi lety a sám sebe nepodezírám z toho, že bych byl tak prozíravý, abych dokázal předběhnout módu.

Kadaňská zajímavost

Praprateta Karla Schwarzenberga, Marie Gabriela ze Schwarzenberga porodila v Kadani dvojčata. Sestra Karlova pradědečka Karla IV. se narodila na Orlíku v roce 1869, v roce 1895 si vzala Ferdinanda Alfonse hrabětě Trauttmansdorffa a o dva roky později mu dala dva syny, Karla Josefa a Ferdinanda Johanna, které porodila v Kadani.

Kostým z dílny vnučky Ferdinanda Johanna, návrhářky Sandry Trauttmansdorff k opeře Faust Charlese Gounoda.

Popatř a míjej!

Nejmilejší dárek, o který se Ježíšek snažil a do Vánoc to nestihl, a tak se to za něj teď snaží Věruška dohonit, je předplatné literárního obtýdeníku Tvar. A to z důvodu, že mi v minulém roce pár čísel uniklo a v knihovně tento časopis (pro nezájem!) neodebíráme na úkor Rybářství a Receptáře. A tak mi uniklo i číslo 20, v němž je rozhovor s bulharskou básnířkou Kristin Dimitrovou, z něhož si tedy mohu přečít jen fragment publikovaný na internetové stránce časopisu. A přitom bych si chtěl nejen rozhovor dočíst, ale přečíst si ji její poesii a snad ji i poznat, protože jsem byl překvapen její bryskní moudrostí.

Nemůžeš zažít některou ze světových válek a potom zpívat jako sýkorka o smysluplných obětech. Nemůžeš zažít socialismus a nebýt imunní proti velkým lživým slovům. Nemůžeš vstoupit do 21. století, aniž by sis všiml, že 90 % všech výzev k osobní proměně jsou pokusy něco prodat. 

Dodnes jsem přesvědčená, že hlouposti jsou stejně tak užitečné k prosazení dobrých úmyslů jako ty nejbystřejší myšlenky. Svět je nádherný kaleidoskop a každé urovnání jeho částic nese svou zprávu.

Poezie je speciální jazyk, ve kterém je každé slovo důležité, rýsuje se na neúplném řádku a trvá na svém akcentu. Próza není tak závislá na slovech, chce vyprávět, neuzavře kapitolu předložkou s tím, že právě teď přijde to nejdůležitější. Poezie se nedokáže smířit s takovou přeměnou jazyka v obyčejnou pomůcku. Kvůli tomu se čte pomalu. Vyžaduje více času, aby ji člověk přijal, než próza, stejně jako vyžaduje i více místa na papíře.

V čísle 21, posledním čísle starého roku, je velmi pěkných pár řádků od Kamila Linharta v jeho Čističce, které jsem sice vložil na facebook (jemuž se třeba Tvar sám brání), ale dám ho i sem pro maminku, babičku, Irenku a těch pár dalších, kteří se nenechali chytit do sociálních tenat.

Kamarád, který učí na „pedagotické“ fakultě, vyprávěl, že přijímají studenty stále blbější a nevzdělanější. Věc se má dokonce tak, že zde, ve Tvaru, mohu dokonce citovat jeho výraz „hovada“ a být si jist, že k jejich čivám se tato informace nikdy nedostane. Při zkoušce ze světové literatury musel ve finále přistoupit k otázce: „A četl jste někdy vůbec něco?... Výborně, tak si budeme povídat o Harry Potterovi.“ Student však pohořel na popisu profesora Snapea, který na stránkách knihy má docela jiný look než ve filmu. Byl to ovšem blbec, neboť u kultovních děl si monomaniakové zakládají stránky, kde do nejmenších detailů propírají odlišnosti mezi knihou a filmem. Pokud máte známého, který studuje pajďák, protože mu nevyšla přihláška na stavební učiliště, upozorněte ho na fakt, že doktor Watson není Číňanka a Holmes nežije v New Yorku. Zachráníte budoucího učitele.

A skvělý je i dlouhatánský rozhovor s knihovnickým ajťákem doc. Pichlíkem, který by se líbil mamince, jež Ježíšek obdaroval čtečkou. A já už poti ní nemám předsudek a dokonce bych chtěl vzorky zakoupit pro knihovnu, což mi i paní knihovice na úterní pracovní schůzce odsouhlasily.

Je pravda, že tento svět svádí malinko k povrchnosti, k onomu dantovskému  „Popatř a míjej!“, ale tak to bylo vždycky. Je to výzva pro současné školství, aby se někdo i u té elektronické informace dokázal zastavit, promyslet ji a zpracovat.

Docela nudná cesta víry

Ještě před svým křtem jsem byl s Lukášem Gavendou v Praze za P. Benediktem V. Holotou OFM. Byli jsme ho obrat o františkánský hábit a sandále, které si chtěl vzít do hrobu, ale nechal se přesvědčit a teď tvoří součást expozice kadaňského muzea. Nedávno se mi dostaly do ruky dva díly jeho poznámek z rozhovorů s P. Dr. Janem Evangelistou Urbanem OFM po jeho návratu z dlouholetého vězení vydané pod názvem Cesta víry. P. Urban rovněž po vysvěcení na kněze v r. 1924 pobyl nějaký čas v Kadani a zřejmě se sem ještě párkrát podíval i později.

Vzpomínám si na mladé zpěvačky jednoho sboru v 90. letech, jak byly nadšené knihami Paula Bruntona, jeho Tajnostmi indickými a Tajnostmi egyptskými, a já se styděl, že jsem přečetl jen pár stránek. Pamatuju si, jak mi Terezka půjčila knihu od Osha nebo Oshoa a já ji nějak nebyl schopen přečíst vůbec, za což se stydím ještě o něco víc. V čerstvé paměti mám lidi na setkání se šamanem z Irska, kde jsem byl jen na půl. A vyvstává přede mnou otázka, proč nás v srdci Evropy tolik zajímají tajnosti z dalekých duchovních světů a ten náš křesťanský nám přijde natolik fádní, přestože tušíme, že křesťanství není jen papež, ale desetitisíce myslitelů (a mystiků), kteří napsali statisíce děl, z nichž se minimálně tisíce zrovna s tím papežem na mnohém neshodnou. Cesta víry je strhující duchovní dobrodružství, kde autor, františkán, cituje třeba Dietricha Bonhoeffera, evangelíka, s jehož knihou zakoupenou v Praze na Masarykáči jsem prožil celou cestu do slovenskej Zázrivej, týden tam a cestu zpátky, či Pierra Teilharda de Chardin, jezuitu, který byl po většinu života s církví v rozepři. Sloh poznámek je pro toto dílo více než vhodný, voní vesmírnou autenticitou! A odpovídá mi vlastně i na mou otázku.

Provází nás tajný hlad po duchovních pokladech. To nás vede k předstírání. Předstíráme před Bohem upřímnost a mlčenlivost a snažíme se mu vlichotit, aby nás naplnil nějakým zvláštním zážitkem. Tím se stáváme sami sobě roztržitostí.

To nejnešťastnější ze všeho při duchovních cvičeních je, když se naše modlitba točí kolem nás samotných a snaží se dosáhnout obohacení vlastního já. Tím se stává naší největší roztržitostí.

a jinde:

Úžas z Eucharistie
(Úžas jako základní postoj srdce)
Jsme vůbec schopni úžasu nad něčím?
Dokonce nad tím, co denně slyšíme, konáme a přijímáme?
Nesdílí snad Eucharistie osud největších skutečností a největších slov? Právem je považujeme za největší, právem se jich často dovoláváme, ale právě proto, že je máme tak často na očích a v ústech, stávají se všedními i ty největší skutečnosti, představy a slova. To už cítil i sv. Augustin, když volal:
„Jen zevšednit mi nedej, Bože, jen zevšednit mi nedej!
…
Stále se děje jen jedna mše. Kristus slouží lidstvu stále jen jedinou mši…

Jedna kapitola se jmenuje Modlitba, vědomí a podvědomí a navazuje na poznatky moderní psychologie, kdy „naše jednání a celá osobnost se všemi složkami jsou vytvářeny z 80% podvědomím“. S podvědomím tedy nepracují jen ostatní náboženství z Orientu či z dávných časů, které už pro euroatlantickou civilizaci přežvýkali domácí moderní myslitelé. Díky P. Urbanovi, že jsem z jeho textů poznal tak zajímavou osobnost, jakou byl jezuita Karl Rahner, laureát Ceny Sigmunda Freuda za vědeckou prózu, který byl - dlouho v nelibosti církevních hodnostářů - autorem teorie tzv. anonymního křesťanství (ačkoli on sám tvrdil, že to není žádná teorie, ale právě praxe, o níž nemá cenu hloubat, protože je v moci Boží), podle kterého mohou např. buddhistický mnich  či ateista být anonymními křesťany, s čímž k mému podivu souhlasí i současný papež.

Kdosi se zeptal teologa K. Rahnera: Pane profesore, věříte?“
Odpověděl: „Modlím se.“

P. Jan Evangelista Urban zemřel 7. ledna 1991.

Moje silové zvíře

Včera jsem byl na setkání se šamanem. Zajímalo mě to asi spíš ze sociologického hlediska, a proto jsem se zúčastnil jen přednášky a rituál již nechal zasvěcencům, podobně jako se hosté na katolické mši orientují spíše na bohoslužbě slova a bohoslužba oběti pro ně může být už jen legrační seancí poblázněných exotů. Bylo hezké sledovat mladé lidi na duchovní cestě. Vidět touhu po chůzi po žhavých uhlících a proniknutí do vyššího světa, kde je vše možné. A také možná touhu po duchovním vyléčení a nabytí (nebo nabití, což je asi správnější výraz) energie a síly. Protože jsem skeptik i k vlastní konfesi na tomto světě, nebudu předstírat, že bych tu touhu sdílel. Z hlediska šamanismu jsem si vyvolil za své silové zvíře beránka, za svého šamana Ježíše Krista a za průvodce na duchovní cestě Otce Josefa, místo křtu ohněm jsem pokřtěn vodou a místo bubínku a chřestidel chodím na kůr do těsné blízkosti varhanních píšťal. Nejsem tedy asi vhodný adept čistého šamanismu nebo čarodějnictví, ale rád se nechávám okouzlit. A jako si současný šamanismus půjčuje ke své nauce teze moderní psychologie a východních náboženských systémů, půjčuji si z mnoha myšlenkových proudů i já. A přece se vždy vrátím ke slovům evangelií.

Hned večer jsem si vyhledal dvě kapitoly, abych se rozvzpomněl na souvislosti dvou zásadních Kristových výroků. Ten první je z Matouše (12, 30) a zní: „Kdo není se mnou, je proti mně.“ Druhý je z Marka (9, 40) a zní: „Kdo není proti nám, je pro nás.“ Zdánlivě protichůdné výroky, ale každý má trochu jinou souvislost.

V tom prvním je Ježíš nařčen, že léčí, tedy vyhání démony ve jménu Belzebula, Satana. Když vysvětlí, že jedná ve jménu Ducha Svatého, pokračuje poměrně zásadní věcí, kterou ocituji ze studijního překladu Bible: „Proto vám pravím: Každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu odpuštěno nebude. A tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale tomu, kdo by promluvil proti Duchu svatému, nebude odpuštěno ani v tomto věku, ani v budoucím.“ Tedy „kdo není se mnou“ je zde myšleno kdo není s Ježíšem za jedno v tom, že se má jednat (léčit) ve jménu Ducha svatého, ať už uznáváte Syna člověka (Ježíše Krista) nebo ne, ten „je proti mně“ tedy proti Ježíšovu učení. Z širšího hlediska, ke kterému mám já blízko, jde tedy o to, že každý, kdo uznává nebo hledá něco víc než je sám (tedy v Čechách ta obrovská masa tzv. „něcistů“) je na správné cestě –  tedy i ti na šamanské cestě, pokud tedy míní přinášet dobro. To jsou ti „lidé dobré vůle“ 2. Vatikánského koncilu, jenž došel k závěru, že „věčné spásy mohou totiž dosáhnout všichni, kdo bez vlastní viny neznají Kristovo evangelium a jeho církev, avšak s upřímným srdcem hledají Boha a snaží se pod vlivem milosti skutečně plnit jeho vůli, jak ji poznáváme z hlasu svědomí. Božská prozřetelnost neodpírá pomoc nutnou ke spáse těm, kteří bez vlastní viny ještě nedošli k výslovnému uznání Boha, ale snaží se, ne bez Boží milosti, o dobrý život.“

Úryvek z Markova evangelia zase mluví o tom, že někdo vyhání démony ve jménu Ježíše Krista, ale (ústy apoštola Jana) „nechodil s námi“. Ježíš na to řekne: „Nebraňte mu.“ Z toho pro mě zase v mém všeobecném soudu plyne super-ekumenický názor, že kdokoli uznává Ježíše Krista, ať s církevními dogmaty, bez nich, jen jako moudrého člověka, morálního průvodce nebo jako jednoho z proroků (islám), je v milosti spásy.

Možná jsem v minulém životě byl knězem (nebo falešným prorokem), že mám pořád tendence takhle kázat, ale jisté je, že v tom současném se šamanem nestanu.

Má drahá přítelkyně Julča

Taky znáte tu zázračnou Julču, co jezdí na malém velocipédu dokola, pije z láhve, snaží se jíst vidličkou a nožem, převléká se do plesového úboru s vlečkou, do šatů Tyroláka a umí mnoho jiných legrací a žertovných kousků? Jednu takovou mám doma (snad jen plivat pecky od třešní do terče zatím neumí) a o jedné takové napsal povídku Jaroslav Hašek. Začíná takto:

Ten psohlavý pavián jmenoval se Julča. A podobně geniálně pokračuje dál. Dnes je to 90 let od smrti Jaroslava Haška, který nenapsal jen Švejka. Vzpomněl jsem si na dědovu maturitu a posílám mu tam nahoru pro radost i pobavení ještě pár vánočních obrázků toho našeho paviána.

Karty a mnohoženství posledního jednorožce

Nejdříve si pro své vzpomínání, až mi bude třeba 60 let a budu mít čas pročítat si své zápisky z doby, kdy mi bylo 38 (věk, v němž takoví geniové jako Gershwin, Lorca nebo Caravaggio opustili své tělesné schránky), poznamenám, že to byl nejkrásnější Silvestr za posledních deset let. Naučil jsem se totiž s Věruškou hrát piket, hru, kterou jsem měl s Eleonorou hrát jako Hugo v Zámku ve Švédsku Françoise Saganové (2001) – tehdy jsme ji hráli jako větší bere, protože jsme netušili, že jde o krásnou hru pěstovanou už na dvoře Ludvíka XIV., v níž se zapisují body z hlášek i ze sehrávky (a koukám, že Alzheimer funguje, protože jsem piket uměl už před třemi lety). A když k tomu pijete polosladký klaret a posloucháte Leonarda Cohena, nedolehne vám k uším ztřeštěné práskání donebevolajících rachejtlí a můžete se oddat kouzlu okamžiku. O půlnoci nám všem Věruška vyložila karty, a ačkoli si nepamatuju, co padlo na mě, potěšilo mě to a to mi stačí. Po půlnoci, když mi žena usnula, jsem si ještě pustil poslední díl memoárů Jana Čepa a napsal několika jeho potomkům, kteří asi neodpovědí, ale to je mi už celkem jedno, protože jsem se stářím naučil netrýznit svou duši zbytečnou ctižádostí a přihlásil se tím ke svému velkému učiteli z mládí, kdy mi to ovšem vůbec nešlo – k Epiktetovi.

Po Čepových pamětech se dostávám k poslednímu ze slíbených vánočních literárních zážitků. Jde v podstatě o brožurku s názvem Jednoženství a mnohoženství, jejím autorem ale není nikdo menší než norský básník Bjørnstjerne Bjørnson, narozený před 200 lety. Je to nejkrásnější obhajoba viktoriánské morálky, kterou jsem kdy četl, a ač Shelleym a Millerem odkojený sexuální volnomyšlenkář, jsem rád, že jsem ji četl. Co se mi ovšem líbilo na celém Bjørnsonově textu nejvíce, je trochu mimo hlavní téma, ke kterému se ale na konci vrátím, abyste se necítili ošizeni.

Kdo zpravidla bývají našimi učiteli? Ti, kdož složili dobré zkoušky. Znamená to totéž jako býti dobrým učitelem? Dovésti dát dítěti úkol, probrati jej a pak jej z dítěte zase vysoukati, stačí to? Na to se může vycvičiti každý dřevěný panák. Nikoliv, pouze ten je učitelem, kdo v posvátné chvíli, ať on nebo ona, maje nitro dítěte otevřeno ve víře a ve snaze po vědění, nejen umí látku jasně a správně vyložiti, nýbrž v ní a s ní osvítí ducha dětského o podstatě věcí a pravém vědění, až dítě zatouží více poznati, než jen slova učitelova. Jen ten, který to dovede, je „učitel“, a jiní neměli by se o to povolání snažiti. Jinými slovy: v každém učiteli musí být vychovatel; musí to být ethický talent.

Nechci být vůbec namyšlený, už proto, že se o mě často tvrdilo, že nenaučím (ke zkouškám zejména), ale vždy mi šlo spíš o podstatu věcí než o jednotlivosti zkoušené v testech, a v tom jsem byl myslím učitel na místě, alespoň podle jednoho dnes již nečteného norského básníka.

Co se obhajoby jednoženství týče, Bjørnson cituje nejlepšího amerického řečníka 2. poloviny 19. století, Roberta Ingersolla a to je ve zkratce poslání celého spisku:

„Z hloubi duše nenávidím a proklínám každou nauku společenskou, která nevolí čistý a posvátný krb za úhelný kámen. Všechna civilisace spočívá na rodinném životě, ctnosti bují kol něho, kladou klasy, květy a vůni na krb, kde muž miluje ženu. Nejbohatší slova na světě jsou: má snoubenka, má manželka, otec, matka, mé dítě. Bez těchto slov je svět jen brlohem a lidé pouhá zvířata.“

V originále je to sice trochu jinak seřazené a místy i jinak napsané, ale Lover - husband - wife - mother - father - child - home! to zní opravdu silně, i když já bych tam dnes zařadil i partnery stejného pohlaví a adoptované děti, prostě proto, že žiju v jiném století a nestydím se za to, ať se to konzervativcům líbí nebo nelíbí.

Čep v silvestrovském soudku

Na Silvestra, dokonce přesně o půlnoci před 110 lety se narodil Jan Čep. Vltava proto uvedla jeho Sestru úzkost, paměti, které sepsal na sklonku života. Musím říct, že tahle četba v podání Jana Vlasáka dala duchovní obsah mým letošním Vánocům, dnes si hodlám pustit poslední, desátou část.

Ronil jsem slzy s autorovým otcem, který neskrýval pláč, když se loučil s dětmi při mobilizaci do první vojny. Prožil jsem si s Janem Čepem jeho dětskou víru, kterou já jsem ovšem získal až někdy kolem 17 let svého věku. Zajel jsem si na zvláštní výlet na Moravu, jehož cílem byla Stará Říše. Tam se Jan Čep odhodlal skoncovat se studiem v Praze a odejít k Josefu Florianovi jako jeho pomocník a duchovní učeň. Vybavil jsem si náš letošní výlet za Josefem Florianem a setkání s jeho vnukem a vnučkou. Tato kapitola pamětí Jana Čepa skončila tím, že se zamiloval do Florianovy neteře Marie, ale když svůj cit vyjevil její matce, Florianově sestře, ta jej přesvědčila, že její osmnáctiletá dcera je na něj moc mladá a svedla si ho ona sama – že je o dvacet let starší, v tom už žádnou potíž neviděla. Dokonce autora dožene až k přemýšlení o sňatku, před kterým i na doporučení Josefa Floriana ujíždí zpátky do Prahy. Žádný další vztah tam nezačal, byl po dlouhá léta platonicky zamilován do ženy svého dobrého přítele. Tato láska ho sžírala, ale nedokázal na ni rezignovat ani ji sebenepatrněji uskutečnit.

Tady někde prožíval Čep život s Florianovými, tady rozmlouvali, tady se v soukromé kapli sloužily mše, tady básník prožil i první vážnější dobrodružsví lásky. Až dnes jsem zjistil, že jsem o letním výletě do Staré říše ještě nic nenapsal, jen jsem článek přislíbil. A pak má člověk něco stíhat. 

Druhou světovou válku přežil ve své rodné vísce u Litovle téměř v klauzuře (vyjížděl pouze k olomouckým dominikánům), která jej zase přivedla zpátky k aktivnější víře. Po válce mu bylo jasné, kam situace směřuje. Nevěděl jsem a byl jsem překvapený, že únorové události roku 1948 prožil v Praze i Graham Greene, kterého Čep provázel i 25. února po Praze, kde viděli dav, který se zrovna rozcházel z Václavského náměstí po slavném Gottwaldově projevu o převzetí moci komunisty. Greene tehdy Čepa zachránil před vězením, protože spolu popíjeli a on stále nechtěl skončit, takže se Čep vrátil domů ve čtyři hodiny ráno, kdy mu jeho bytná sdělila, že na něj estébáci čekali až do tří do rána. Hned druhý den se sbalil a odjel na Moravu do svého rodiště. Greene odletěl do Anglie, ale Čep ještě zůstal, nicméně už jen hledal vhodnou dobu a styky, aby mohl ze země zmizet včas. V červenci 1948 překročil hranici u Aše a člověk si na tom poníženém útěku po čtyřech přes svahy, dráty a živé ploty uvědomí, co nám to sem zase poslední volby zasely. Za války vydal Jan Čep sbírku povídek pod názvem Sestra úzkost. Tento františkánský název dal potom v 60. letech i svým pamětem, protože úzkost jej již nikdy neopustila. Nebyla to jen úzkost ze ztráty domova, ale i úzkost ze ztráty dětské víry, která ovšem byla nahrazena vírou dospělou, a právě úvahy o víře, hříchu a odkládání nápravy mi byly velmi blízké.

A úplně jsem rozuměl Janu Čepovi v tom, že sice napsal několik románů, mnoho povídek a ještě více esejů, že přeložil dva tucty velkých děl cizích literatur, ale román, který měl napsat, nenapsal, protože stále tušil, že ještě přijde čas, na nějž své životní dílo odkládal. Když jsem tak po večerech poslouchal text Čepových memoárů, říkal jsem si, jestli právě to nebyl román, který měl napsat, alespoň pro mě určitě. Protože mi i celá filosofie Čepovy tvorby začala být sympatická, už jsem si objednal několik jeho dalších knih, maje doma je korespondenci s Janem Zahradníčkem. Snad nebudu jejich četbu muset odkládat na dobu, kdy už to nedokážu přečíst.

Bludný Kadaňan

Včera jsem se letmo díval, kteří velikáni hudby mají v roce 2013 výročí. Z jmen nejzvučnějších budou 200. výročí narození mít Richard Wagner a Giuseppe Verdi, oba velcí oblíbenci mého dědečka. Dnes se mi náhodou podařilo najít oslí můstek mezi Richardem Wagnerem a Kadaní.

Velkou přítelkyní a mecenáškou Richarda Wagnera byla desítky let krásná baronka Marie von Schleinitz. Výrazně se finančně podílela na založení světoznámého festivalu v Baureuthu. Když jí zemřel manžel, vdala se podruhé a jejím novým mužem se stal Anton hrabě von Wolkenstein-Trostburg, narozený v Prunéřově u Kadaně v roce 1832 (†1913), který pracoval v diplomatických službách Rakouska-Uherska, byl velvyslancem v Petrohradu a pak v Berlíně, kde se s Marií seznámil. A ona ho samozřejmě seznámila s Richardem Wagnerem, který jí mimo jiné věnoval i tuto báseň přiloženou jako věnování v dopisu s jeho operou Soumrak bohů:

Marie von Schleinitz sedí vpravo

(originál zde)

V soumraku se mi topí svět,

v samotě bohy nenacházím,

ba ani nehledám; jen jeden květ

z božského pugetu mi schází.

Snad na světlo jdu ukvapeně,

však svěřuji se silné ženě,

jíž vyšší smysly

jiskří v mysli

a rozjitření bozi hřejí.

Zde je má kniha:

Kniha Mariina.

Paní von Schleinitz, přijměte ji!

Anton hrabě von Wolkenstein-Trostburg, Cosima Wagnerová a Marie von Schleinitz

Lucerna znovuzrozená aneb jednoaktovka na obzoru

Jak Julinka roste, dá se s ní již komunikovat téměř jako s dospělou lidoopí samicí a to přináší mému životu osvěžující vláhu na polopoušti. Dnes při mši si v rámci opičení poprvé klekla na Agnus Dei a protože mi pokaždé při téhle části liturgie zvlhnou oči, tentokrát mi samovolně vytryskly slzy. Samozřejmě je ale o to méně času na četbu, která byla vláhou zase pro tento soběpisník. A tak píši méně a je to tak dobře. Dokonce do nového roku plánuji ještě mírně ubrat na plynu a přemýšlet i o nějaké jiné formě vyjádření se o světě, méně podbízivé, ale snad trvalejší. Přesto bych si ale chtěl věrné čtenáře těchto obsahem a kvalitou tak rozličných řádků udržet a dále se s nimi dělit o své zážitky zejména z četby a myšlenkových pochodů inspirovaných tu nějakým básníkem, tu filosofem, tu třeba jinak bezvýznamnou životní zápletkou, vzpomínkou či setkáním. A tak začnu tím, že to tu trochu zahustím.

S dobou sváteční se mi vždy nafoukne úložný prostor nočního stolku o knihy, které jednak nazdařbůh vytahuji z knihoven cítě obdarování časem a duchem svátečním (ne-li Svatým) a které mi také v hojném počtu chodí poštou. Virginia Woolfová bude tedy muset chvíli počkat a já se rád podělím o tři literární zážitky. Ten dnešní bude divadelní.

V jednom ze dvou vánočních balíků byl i důvěrně mi známý časopis Repertoár malé scény, jehož ročník 1968 jsem hltal ve svém staroříšském podnájmu v Lounech u dědy a u babičky. Tentokrát ale přišel celý svázaný ročník 1969. Dá se z něj dodnes čerpat neuvěřitelně mnoho kvalitních textů, jak hudebních (s notovým zápisem), tak pro mě zajímavějších dramatických a prozaických, ale i věcí výtvarných (resp. karikaturních). Protože jsem 23. prosince na pravidelném divadelním setkání před Vánoci pronesl nikým nežádaný a pro mě přesto závazný slib, že hodlám objevit jednoaktovku, kterou od dubna začnu zkoušet a s níž zase ožije moje režisérské nadšení, pustil jsem se do čtení. Jeden text jsem měl vlastně již při skládání slibu přečtený, jmenuje se První noc doktora Nilssona a je od švédského herce a dramatika Erlanda Josephsona. Byl jsem poměrně nadšený a už mám i představu o muži a dvou ženách, s nimiž bych se do hry zakousl. Netušil jsem ale, že přijde ještě jeden text, který si mě přes počáteční nedůvěru získá natolik, že jsem odhodlán s ním předskočit jak doktora Nilssona tak Adama stvořitele, kterého mám v úmyslu zkoušet okleštěného na jedno až dvouaktovku již delší dobu. Jde o text italského dramatika z Neapole Eduarda de Filippa, který určitě dozná také mnohé úpravy (tou nejzásadnější bude přenesení z neapolitánského do českého prostředí), ovšem děj a charaktery postav jako kdyby byly psané na míru našeho divadla – a nejvíc mě těší, že jednu ze tří hlavních rolí (vlastně tu úplně nejhlavnější) chci nabídnout panu Skotkovi, kterému jakožto jednomu z oněch věrných čtenářů tímto přeji hodně zdraví k narozeninám a hodně štěstí do nového roku. Jen doufám, že jste ještě nerozdal všechny lucerny, protože jich budeme dostatek potřebovat! A zopakujte si pár Liborových monologů, budete je potřebovat. V dalších rolích mám také poměrně jasno, ale herce necham ještě chvíli napnuté.