Co když stále věřím...

že, ...

mljt

Padlá růže

Při vší úctě k Janu Zábranovi jsem si dovolil přeložit (nebo spíš převést) závěr jedné básně od Gregory Corsa, jenž dnešním dnem začíná už sedmý služební rok v beatnickém nebi, po svém. Růže totiž není jen tak, ta snese hodně. Zvlášť ta žlutá.

Růže! Růže! Má růže s ušima nezkušených hazardních hráčů!
Růže je má tápající vidoucí ruka vesmírné Mystiky.
Růže je má neposedná židle z vybombardovaných domů.
Růže jsou mé trpělivé elektrické oči, oči, oči, oči,
růže je má sváteční sanice,
císařská, velkomožná, svátostná guru růže!

Když slyším křičet růži,
vzpomenu si na všechny slepé uličky anatomické říše
a v chemickém snu objevím
nenávistný zákon země a slunce – a růži,
která křičí mezi nimi!

TVB

Zmoudření Dona Quijota

„Představoval jsem si všechno jinak. Ale nutno smířiti se se skutečností a viděti věci, jak skutečně jsou... Celá má minulost je jen hloupý a směšný sen. Nyní bude načase bdíti... Mé bláznovství mi odpusťte. Bylo tuším nicméně zábavné. Tomu, kdo mnoho bavil, odpustí se mnoho.“
Mám do zmoudření ještě daleko. Bavte se dál! I vy všichni chemikáři lásky!

mljt

Věřím na broučky

Už to bude téměř rok, co umřel skotský písničkář a básník Ivor Cutler. Moc se mi zalíbily jeho písničky doprovázené harmoniem a jednu jsem se pokusil přeložit. Sám si ji teď česky zpívám s originálem (takový druh karaoke). Překlad věnuju jednomu z broučků (tomu mému), ale potěší mě všichni, kdo si ji taky zkusí zazpívat (občas se asi poperete s rytmem, některá slova se musí zazpívat ve vhodnou chvíli, ale to zvládnete) a když se vám bude taky líbit, udělá mi to ještě větší radost.

Zde pustit...

/původní anglický text je zde/

Věřím na brouky

Věřím na brouky. Opravdu věřím na brouky.
Přijďte za mnou do hospůdky někdy po čtvrté,
ale dejte pozor ať ty broučky nezašlápnete!
Zpívají
Věřím na brouky. Opravdu věřím na brouky.

Podívejte, jak ti broučci šťastně peláší,
křičí tuhle píseň, až jim mandle nestačí.
Zpívají
Věřím na brouky. Opravdu věřím na brouky.

Když svačinu si rozbalíte v hustém lese,
každý brouček ze své skrýše zasměje se.
A zpívá
Věřím na brouky. Opravdu věřím na brouky.

Až jednou budu ležet v měkké zemi,
brouci budou hodovat a já ucítím mravenčení.
A proto
Věřím na brouky. Opravdu věřím na brouky.
Opravdu věřím na broučky.

mljt

Brno naše vezdejší

Pohled z hotelu Omega

Mahenovo divadlo v noci


Maršál Malinovskij před...


... a po...


Maxipes Fík má štěňátko!


Prasátko s rejžou před...

... a řezník s rejžou po...


Slečna, která umí ze skla divy, třeba broučka na listu...

mljt

Praha tříkrálová

Po procházce Prahou ze Starého Města na Malou Stranu jsem nakonec skončil v kostele sv. Tomáše, kde mají skromnou kapli sv. Doroty. Zažil jsem tam tříkrálovou mši, která měla nádech raněkřesťanských katakomb, ale snad ještě víc nějaké sabotážní bohoslužby za komunismu s tajnejma za zády, se starým knězem a ministrantem, i ta křída, co jsem si odnesl, byla jakoby ukradená ze soudružské tabule.

C † M † B

<3

Věrnost

„Ovšem, všechno je lepší než zůstat stát. Leda ovšem, že by člověk čekal na někoho, kdo ho chce dohonit.“

Rád čtu neznámé a zapomenuté autory. Susan Glaspellovou myslím opravdu dlouho nikdo nečetl, v Americe už se drahných šedesát let nevydává, občas se připomene jako dramatička z okruhu The Provincetown Players v souvislosti se slavným Eugenem O´Neillem. Román Věrnost z roku 1915 v překladu Ludmily Vočadlové z roku 1941 názvem celkem evokuje červenou knihovnu, ale není tomu tak. Sloh je skvělý, v mnohých obratech připomene moderní literaturu, téma sice věčné, ale v důvěryhodném prostředí a s neotřelým pohledem probírané. Zaměnit Freeport za Kadaň či jiné české provinční městečko, našli byste v něm spoustu místních postaviček. Hlavní hrdina je lékař, přítel dívky jménem Rut, která ve dvaceti letech začala vztah s čtyřiatřicetiletým ženatým Stuartem Williamsem. Právě jemu patřila nahoře citovaná slova po prvním tanci s Rut. Román však začíná jedenáct let poté a rychle nás vtáhne do děje. Autorka pak v retrospektivě skvěle nahlíží psychické stavy a motivy hrdinů i okolí, které tak rádo soudí a vměšuje se do života všem zainteresovaným. Ne všichni zapomenutí jsou zapomenutí oprávněně. Glaspellová se čte stejně svižně jako Miller, i když samozřejmě není tak šťavnatá.

TVB

Tiché dny v Clichy

Dostal jsem k Epifaniím pár pěkných knížek. Mezi jinými i Tiché dny v Clichy, které jsem zhltnul během jedné noci. Henry Miller mi udělal zase radost, nevím, čím mi přijde ten jeho svět libida a hladu krásnej. Asi tou Paříží. Možná proto mě po Obratníku Raka zatím nezlákal Obratník Kozoroha, kterej je o životě v New Yorku. Přemýšlel jsem, kterých pár vět z Tichých dnů ocitovat, aby v krátkosti vystihly Millerův styl pro ty, co jej ještě nečetli, a zároveň pošimraly vzpomínky těm, co jej znají. Bude to pasáž, při které jsem se v mostecké nádražní hale rozesmál, že jsem málem spadl z eskalátoru. Odehrává se ráno po noci s třemi děvčaty, kterým hlavní hrdina s přítelem Carlem vypsal šeky z prošlé knížky a za to si koupili v koupelně několik orgastických a několik traumatických zážitků.

„Zase hladový. Vstal jsem a hledal zbytky sendvičů. Na stole nebyl ani drobek. Roztržitě jsem odešel do koupelny, abych se vychcal. Na zemi se válely dva krajíce chleba, pár kousků sýra a několik potlučených oliv. Zřejmě s odporem odhozené.
Sebral jsem kus chleba, zda se dá ještě jíst. Někdo ho zlostně rozšlápl. Bylo na něm kus hořčice. Anebo to nebyla hořčice? Raději zkusím ten druhý. Tentokrát jsem padl na docela čistý krajíc, jen trochu navlhlý od mokré podlahy, a připlácel jsem na něj kousek sýra. Ve sklence vedle bidetu byla kapka vína. Vypil jsem ji a opatrně se zakousl do chleba. Nechutnal špatně. Naopak, chutnal výborně. Hladovým ani inspirovaným lidem mikroby nevadí. Všechny ty starosti, jestli je jídlo zabalené do celofánu a čí ruka se ho dotkla naposledy, jsou na hovno. Na důkaz jsem si vytřel chlebem prdel. Rychle, abych nezaváhal. Pak jsem ho zhltnul. Tak! Vadí snad něco? Hledal jsem cigaretu. Zbyly jen vajgly. Vybral jsem ten nejdelší a zapálil si. Lahodné aroma. Žádné pražené piliny z Ameriky! Opravdový tabák. Nepochybně jedna z Carlových Gauloises Bleues.
O čem jsem to vlastně přemýšlel?¨
Usedl jsem ke kuchyňskému stolu a hodil nohy nahoru. Tak co… Co to bylo?
Nic jsem si nepamatoval, nic mě nenapadlo. Bylo mi úplně nejlíp.
Proč vůbec přemýšlet?
Ano, náramný den. Vlastně několik. Ano, ještě před několika dny jsme tady seděli a uvažovali, kam odjet. Jako by to bylo včera. Nebo před rokem. Co na tom záleží? Člověk se vypíná a pak se zas hroutí. I čas ze hroutí. Kurvy se hroutí. Všechno se hroutí. Hroutí do kapavky.“

mljt

Stvoření

(volně a opile z Irvinga Laytona)

Dal jsem ti život:
složil jsem tě mezi soumrakem a rozedněním.

Jsi moje nejlepší báseň,
rodil jsem tě dlouho v bolestech.

Co se dělá s básní?
Odevzdává se světu.

Jdi, drahá, potěš ostatní,
jako jsi potěšila mě.

Rozdávej se ve své čerstvé vůni
milenci za milencem.

Zasej jim do slabin posedlost horečných nocí,
v nichž chci spočinout navěky.

mljt

Tři kočáry pro Mozarta

První kočár doveze tě
do nejvyšších pater slávy –
její uhlík v tomhle světě
bude navždy žhavý.

Druhý kočár vystrojí ti
pro lásku vždy nevinnou –
když na nebi slunce svítí
hvězdičky se rozplynou.

Třetí kočár není k mání!
Na onen svět doveze tě
koník smutný k uzoufání
na svém chromém hřbetě.

mljt

Mohli se potkat?

Jistě si vzpomenete na oblíbené a většinou nesmyslné testové otázky typu „Mohli se potkat Mikuláš Koperník a Galileo Galilei?... Josef II. a George Washington?... váš pradědeček a Jaroslav Vrchlický?...atd. atd.“ Taky mě napadla jedna otázka z tohohle soudku a možná někomu dojde, kam, resp. na koho mířím. Dnes se o něm totiž v souvislosti s jeho nedávným úmrtím mluvilo a možná ve chvíli, kdy tohle píšu, ještě nad sklenkami s vínem mluví v Národním muzeu. Tedy:

Mohli se potkat:
a) Wolfgang Amadeus Mozart
b) Bedřich Smetana
c) Bohuslav Martinů
d) Karel Hynek Mácha
e) Jiří z Poděbrad
f) Sv. Lukáš evangelista
g) Sv. Anežka
h) Jan Žižka
i) Karel IV......?

Možná vás napadlo, že třeba Mácha mohl na svých cestách po vlastech českých zabloudit až k Litomyšli nebo že Karel IV. mohl na lovu omylem vystřelit oko mladému lapkovi z Trocnova. Ale jistě vás překvapí, že moje odpověď zní, že teoreticky se mohli potkat všichni mezi sebou. A to na laboratorním stole největšího českého antropologa Emanuela Vlčka. Napsal 60 knih a monografií, 140 odborných studií, 170 zpráv a populárních statí, jeho rukama prošly kosti pralidí, téměř všech českých králů a světců a mnoha významných osobností. Stal se tak mým oblíbeným strašidlem v prvním ročníku na vysoké škole, kde po nás dr. Janusová chtěla vědět antropologické detaily o našich středověkých osobnostech, takže si dodnes pamatuju, že sv. Ludmila měla krevní skupinu B a její manžel Bořivoj předkus – než jsem začal psát tenhle článek, myslel jsem si, že to nikdy nikde nepoužiju. Ještě dnes, když některý z mých spolužáků pronese dramatickým hlasem „Emanuel Vlček: Jak zemřeli“, naběhne mi husí kůže. Každopádně po přečtení článku ve Vesmíru, kde byla zmíněna také poslední a nedokončená práce Emanuela Vlčka, mě její název inspiroval ke stejnojmenné básni. A tak Vám, pane profesore, dlužím dík! Nejen za tu inspiraci.

<3

pf 2007

Stálo to chvíli přemlouvání a stopku slivovice, ale nakonec se dal přednosta stanice Chomutov Rudolf Galbavý obměkčit a urychlil můj návrat domů z novoročních oslav o tři čtvrtě hodiny. Tomu se říká vzorná práce našich drah - vyjít zákazníkovi vstříc i v Novém roce s opilými strojvůdci! Díky!

mljt

Nový rok s hvězdičkou na nebi

Rok, s kterým se loučíme, vypověděl smlouvu planetě Pluto a udělal z ní trpasličí planetu. Trpasličí planety jsou zatím jen tři, mezi nimi bývalý asteroid Ceres. Tato bývalá planetka byla objevena na Nový rok v roce 1801 a její objevitel ji zprvu považoval za kometu. Jeho kolegové astronomové ji však označili za planetu a za tu byla považována, spolu s dalšími třemi největšími asteroidy, do roku 1852. Že už v tom máte trochu zmatek? Tak vám do nového roku přeju, ať sice nemáte věci v hlavě pomatené, ale ať je zase nemáte moc jednoznačné, protože právě případ novoroční komety, později planety, pak planetky a nakonec (konec prozatímní, samozřejmě) trpasličí planety nás učí, že vše je přece jen moc relativní na to, abychom soudili.

A neposlouchejte moc ty, co učí o životě, ale ani ty, co už je „život naučil“, poslouchejte především váš vlastní život, neboť je jedinečný. Hleďme, vypadá to jako od Konfucia či jiného mudrce, ale je to výtrus mého vlastního sobeckého vnitřního přesvědčení.

A kdo by se chtěl dovědět více o planetkách, přijďte se letos podívat na Kirwitzerovy dny, kde o nich (dá-li Bůh) zazní několik přednášek.

<3

Z Někrasova

Jestli mám nějakou básnickou kojnou, pak je jí poezie N. A. Někrasova. Když jsem totiž ve svých patnácti letech zatoužil být slavným básníkem, četl jsem zrovna jeho básničky vydané v Klubu přátel poezie a moje druhá básnička v životě byla plagiátem Někrasovovy poémy Básník a vlastenec. Jmenovala se Básník a ďábel. Bohužel nezachovala se, i když ve svých důsledcích stále žije. Po letech jsem s divadlem FRAK secvičil muzikál podle Někrasovova vaudevillu Petrohradský lichvář.

Turgeněv tvrdil, že „Někrasovovy básně nemají ani za groš poezie“ a že jeho verše jsou „nemastná neslaná kaše politá vodkou“. Tak touto vtipnou kaší jsem tedy odkojen a kousek z ní právě ochutnávám.

Je mi jak dítěti, když v lese
schovává se mu chůva za keře,
dítě ji hledá, tak se o ni třese
a tak se diví její nevěře,
až padne vysílené na tvář země.
A chůva zavolá – pojď ke mně!
Radostí se mu srdce rozbuší,
rychle k ní běží, směje se a pláče,
vesele je mu na duši
a znovu rozpustile skáče
a tu, která ho škádlila,
líbá, a nic jí nespílá…

mljt