Stopem do Kadaně (přes Paříž) - 2.den /2. část/

U pumpy před Baden-Badenem směrem na sever bylo po poledni děsný vedro, což bylo při vzpomínce na noční mráz naproti přes šest pruhů dálnice skoro jako mučení lebky zvané budík. Nic nám nechtělo zastavit, dvacet minut, čtyřicet minut, hodinu, a tak jsme začali tančit a na desku jsme si napsali „jedweder Stadt“, protože už nám bylo jedno, kam se dostaneme, hlavně, aby tam měli nádraží, protože těch padesát kilometrů do Francie jsme chtěli do večera nějak překonat. Jenže furt nic. Nějací stopaři před námi to vyjádřili svými slovy, resp. jedním.

Šli jsme se najíst a zjistili jsme, že celá pumpa je lemována lískami a oříšky zrovna dozrávaly. Věruška utrhla tři pro popelku a když jeden rozlouskla, zastavil nám pán, že nás může vzít přímo do Badenu. Gut abgemacht, zajásal jsem slovy mého táty, a když jsem mu v autě řekl, že jedeme do Francie, on na to, že nás může vzít až na hranice, že tudy jede a tam, že je velké parkoviště. Ausgezeichnet! Za chvíli jsme přejeli Rýn, natřikrát, protože zrovna v těch místech byla obrovská vodní elektrárna a za řekou už bylo to námi očkávané parkoviště. Vypadalo takhle.

Jako na obrázku, na parkovišti nebylo živáčka a za kruhákem ani před kruhákem se stopovat nedalo. No, nebylo živáčka, přeci jen se z povzdálí ozývaly nějaké hlasy. Popošli jsme tedy směrem do prostoru parkoviště a za rohem stály dva kamiony a jejich řidiči si hlasitě povídali. Stál tam s nimi ještě jeden hošík a jak jsme se blížili, tak jsme rozpoznávali češtinu. No, češtinu ne, spíš ostravštinu, ale to je pořád skoro naše rodná řeč. Vzpomněli jsme si na Matthiase a jeho větu: „Češi jsou malí lidi, ale jsou všude.“ Jenže co teď? Přeci je nebudeme přemlouvat, děláme to neradi. Ale nohy nás nesly rovnou k nim a ústa mi mluvila úplně sama a to, co z nich vycházelo, bylo strašně sladké a lepkavé a omazávalo se to kolem úst obou kamioňáků, zejména toho s otcovským pudem. „Jen dva prstíčky k vám do kabiny strčíme a hned zase vystoupíme. Stačí nám první pumpa na dálnici.“ Asi v tom smyslu.

„Tož, vzit byzme vas mohli, stejnak na druhe pumpě končime.“ A už jsme strkali dva prstíčky do kabin kamionu, a na nich krosny a za nimi zbytky těla (co to ovšem je proti jejich 16tunovému nákladu). Nicméně, vlezli jsme si každý do jednoho, nezbývalo totiž, než se rozdělit. Věruška jela s tatínkem a synem Ríšou, já s osamělým jezdcem., znásilnění hrozilo tedy spíš mě. Jízda to ale nakonec byla velmi příjmená, protože v kamionu je pohodlí jak na masážním stole. Cestou jsme viděli dopady lokálního tornáda, které se Francií prohnalo pár dní před naší výpravou a zabilo tři lidi. Nu, spát venku už se nám nechtělo, ale připozdívalo se a Paříž byla stále ještě 470km daleko. Zatímco Ríša kreslil do památníku, tatíci se nám snažili chytit dalšího stopa. Museli jsme jim vysvětlit, že Holanďany nemusejí zkoušet, protože nikdy neberou. Kolem projíždělo nějaké další auto a Ríšův tatínek na něj počesku zakřičel, jako by hořelo: „Paříž?“ Kluk s holkou, kterým nebylo snad ani devatenáct, zastavili a vyděšeně koukali, co se děje? Než jsme jim to stačili vysvětlit, už jsme seděli na zadních sedačkách a mířili á Paris. A s čím jsme to vlastně jeli? S tímhle starým volkswagenem!

Kocour

Dnes je to 130 let od narození Guillauma Apollinaira. Narodil se v Římě a umřel v Paříži na stejný virus jako šílený Egon Schiele. V Paříži jsme sice jeho hrob na Pére Lachaise minuli, ale zato jsme u kostela Svatého Heřmana v polích našli jeho bustu od Picassa.

 Tuhle veršovánku jsem (ke konci volněji právě s myšlenkou na španělskou chřipku) přebásnil pro Věrušku a Kajetána, originál je zde.

Co nesmí chybět u mě v domě:
kocour, co courá po knihovně,
a žena, která mě má v hrsti.

Dřív nežli pro ně, přijď si pro mě,
na rakev chci jen trochu prsti.

Stopem do Kadaně (přes Paříž) – intermezzo

Možná někoho překvapil název letošního cestopisu. Inspirován je úvodem povídky Záhada břečťanu G.K.Chestertona:

Víc než před měsícem, když jsem se chystal z Londýna na dovolenou, přišel do mého bytu v Battersea jeden můj přítel a zastihl mě, jak balím kufry.
„Vypadá to, že odjíždíš na cesty,“ řekl. „Kampak máš namířeno?“
S řemenem mezi zu by jsem odvětil: „Do Battersea.“
„Jestli to má být vtip,“ řekl, „tak jsem ho nepochopil.“
„Jedu do Battersea,“ opakoval jsem, „do Battersea přes Paříž, Belfort, Heidelberg a Frankfurt. To, co jsem řekl, nebyl vtip. Byla to docela prostá pravda. Projedu celý svět, abych znova objevil Battersea. Někde v mořích zapadajícího či vycházejícího slunce, někde na nejzazším souostroví zeměkoule je malý ostrov, který chci najít: ostrov s nízkými zelenými kopci a velkými bílými útesy. Cestovatelé mu prý říkají Anglie (skotští cestovatelé mu prý říkají Británie) a povídá se, že prý někde v srdci té země je krásné místo, které se jmenuje Battersea.“
„Přece ti nemusím vysvětlovat,“ řekl můj přítel a zatvářil se vědecky, jako by chtěl něco porovnávat, „že Battersea je tady?“
„Je to úplně zbytečné,“ odpověděl jsem, „a z mého hlediska to není pravda. Já tu Battersea nevidím. Ani Londýn ani Anglii. A taky nevidím tamty dveře. Nevidím tuhle židli: protože mi oči zastřel mrak ospalosti a zvyku. Jediný způsob jak prohlédnout je odjet někam jinam; a to je pravý důvod cestování a pravá radost z dovolené. Nebo si myslíš, že jedu do Francie proto, abych viděl Francii? Myslíš, že jedu do Německa, abych viděl Německo? Bude se mi tam líbit, ale není to to, co hledám. Hledám Battersea. Důvodem cestování není navštěvovat cizí země; důvodem je to, abychom nakonec vstoupili do vlastní země jako do cizí.“

Někde uprostřed Evropy za pásem sedmera hor se prý nachází země plná kopečků a chmele (a dříve ještě i mléka a strdí). Cestovatelé jí prý říkají Bohemia (což zlé jazyky překládají jako Cikánov) a povídá se, že prý někde v osrdí té země je krásné město, které se jmenuje Kadaň.

Bouře a vzdor počesku

Někteří literární historici hledají původ hnutí Sturm und Drang ve Strasbourgu, kde v roce 1770 na cestě z Paříže potkal Johann Gottfried Herder o pět let mladšího Johanna Wolfganga Goetha a stali se přáteli. Dokonce takovými, že o pár let později Goethe Herderovi dohodil práci u dvora Karla Augusta ve Výmaru a sepsali spolu manifest hnutí.

Cestou z Paříže jsme se stavili ve Strasbougu, kde se ovšem museli vzdorovat bouři. Rozhodli jsme se jí čelit nočním rychlíkem Canopus (Curych – Praha). Hledal jsem, jaké bude počasí v jednotlivých jeho zastávkách. Heidelberg – heavy rain, Mannheim – heavy rain, Frankfurt – heavy rain, Weimar – partially sunny. Bylo rozhodnuto. Tak jsme nechtěje zopakovali 240 let starý itinerář hnutí Sturm und Drang.

Do Výmaru jsme nakonec přijeli osobáčkem o půl páté ráno (rychlík zatím mařil čas v Erfurtu). Když v r. 1796 navštívil Výmar Jean Paul, šel z Hofu do Jeny několik dní pěšky a v Jeně si objednal poštovní kočár, prý aby na něj hostinský u Dědičného prince někoukal  jako na chudého pocestného a dal mu lepší pokoj. Že takové předsudky jsou ve Výmaru zakořeněné, jsem poznal hned jak mě v nádražní trafice považovali za zloděje jen proto, že jsem do ní nahlížel ještě před otevírací dobou a pak jsem si tam prohlížel průvodce po Výmaru – paní mě upozornila, že buď „koupit nebo nesahat“! Řekl jsem jí, že se jen dívám na jazykové verze, koupil jsem si knihu za 4 Eura, dal jsem jí pět a řekl hrdě: „Das ist gut, vielen Dank“.

Dnes je den Herderova narození a já se chci zastavit nad jednou maličkostí z jeho života, která má paralelu snad za každého věku a režimu. Herder si spokojeně žil na vévodově dvoře a náhle přišla francouzská revoluce. Goethe se tehdy postavil za starý řád nejen myšlenkově, ale i na bitevním poli. Herder jevil pro revoluci sympatie. O pár let později pak Karolína Herderová žádala Goethovým prostřednictvím vévodu o příspěvek na výchovu dětí. Dostalo se jí od Goetha odpovědi:

Lituji Vás, že musíte hledat zastání u lidí, které nemilujete a kterých si nijak nevážíte, z jejichž existence se ani trochu neradujete a necítíte se povoláni přispívat k jejich spokojenosti… Je přirozeně snadnější dovolávat se v extrémních chvílích závazků, než řádným životem a konáním získat to, zač přece budeme muset být jednou vděčni.

Toť otázka: je hrdinstvím za peníze režimu režim rozvracet? Dělali to tak mnozí. Osobně mi to přijde celkem oprávněné za situace, že režim ty peníze dá. Jeho hloupost.

Ovšem komické mi přijde, když někdo dostane grant na boj proti grantovému systému, peníze na boj proti penězům, kapitál na boj proti kapitalismu.

My z konce civilzace I.

Můj přehnaný optimismus občas potřebuje katarzi. Tu teď nacházím v jedné světoznámé knize. Když mi přišla poštou, nevěděl jsem, že je to ona, protože o její proslulosti vím pouze z anglických zdrojů. Začal jsem ji tedy číst jako nějaký méně známý titul Aldouse Huxleyho. Až dnes jsem zjistil, že jde o Brave New World. Je to skvěle napsaná kniha, jejíž styl povyšuje její myšlenku nad stovky knih posledních padesáti let ověnčené výročními cenami, a řekl bych, že je to jedna z maximálně deseti knih 20. století, které se budou číst i v roce 2540 po Kr., kdy se odehrává její děj

Huxley knihu napsal 23 let po Fordovi a dnes, 102 let po F., jsme už daleko na cestě k realizaci této apokalypsy z roku 632 po F. Protože suchý obsah díla je jako kostra králíka, kterou si můžete snadno splést s kostrou kočky, vložím sem mezi veselé úryvky z cest a jiné kratochvíle sem tam rochu krvavého masa přímo z textu téhle šťavnaté knihy. Vlastním překlad z roku 1933, takže se asi dosti liší od známějšího překladu z r. 1970, mnohdy jsou v něm cítit chyby, ale ty mu alespoň pro mě dávají příchuť originálu, protože si dokážu představit jeho jazyk.

Na začátku procházejí studenti Londýnskou ústřednou pro líheň a předurčování, kde se líhnou až tisícihlavé klony a pomocí důkladné embryonální masáže jsou předurčovány k hladkému prožití života ve své přiřazené sociální třídě. V továrně na život se embrya vyrábějí na běžícím pásu.

V síni pro plnění lahví bylo plno harmonického ruchu a organisované činnosti.

Z podzemí organické zásobárny přijíždí v malých zdvižích čerstvé kusy masa z pobřišnice svině, připravené a nakrájené na stejně velké pláty. Hrknutí! – dveře zdviže se rozletí. plnič lahví musí jen natáhnouti ruku, uchopiti kus, uhladiti, vpraviti jej do ústí a dříve než láhev tak vypravená se dostane na běžícím pásu z dosahu, přiletí – hrknutí! – nový kus pobřišnice z podzemí, aby byl vpraven do příští lahve, jež se blíží v dlouhém, nekonečném procesí po běžícím pásu.

Na české wikipedii se lze dočíst názor Miroslava Holuba (nar. v r. 15 po F.) z doslovu k překladu z roku 1970, že „některé principy se nejeví nesentimentálnímu čtenáři zcela zavrženíhodné. Přiznejme si, že proti produkci lidských bytostí ve zkumavkách mluví spíše jen křesťanská tradice a dogma než vědecký rozmysl. Přiznejme, že podmiňování lidské psychiky a pracovních návyků a vůbec lidských motivací v raném věku se provádí, a to dosud na zbytečně nevědeckém a ne zcela efektivním základě. Nepříjemné zde není v principu samém, nýbrž v cílech, které si daná společenská formace je schopna stanovit.“

Jsem zřejmě sentimentální čtenář s křesťanskými předsudky, ale z tohoto názoru je mi na blití. Postavil bych proti němu citát vložený jako motto románu od stejně křesťanskými předsudky postiženého ruského filosofa Nikolaje Berďajeva:

Utopie jsou uskutečnitělné. Život kráčí směrem k utopiím. A snad začíná nové století, století, v němž budou intelektuálové a vzdělanci sníti o možnostech, jak se vyhnouti utopiím a vrátit se k společnosti neutopistické, méně „dokonalé“ a svobodnější.

Variace na renesanční téma

Nakonec mé srdce najde klid,
nakonec se budu dobře mít.
Nakonec musí přijít hodina,
kdy bude sama sebe proklínat,
že měla se mnou tenkrát jít.

Nakonec má bolest ustoupí,
nakonec se vášeň vykoupí.
Nakonec se naplní můj sen,
až její odpor padne do kolen
a o můj klid mě navždy oloupí.

(inspirace zde)

Stopem do Kadaně (přes Paříž) - 2.den /1. část/

Jako se 10. srpna 1519 Fernão de Magalhães vydal na cestu kolem světa, vydali jsme se my 10. srpna 2010 na cestu od Baden-Badenu do Paříže. Ráno jsme ještě nevěděli, že nás podobně jako portugalského mořeplavce doprovodí pět plavidel, v našem případě suchozemských.

Probudil nás mráz. Ačkoli to z fotografie vypadá, že jsme měli stan, není to pravda. Byla to jen půlka stanu z celty, takže zadýchat jsme si mohli leda tak spacáky za dvě stovky z Globusu. Docela dlouho jsme se rozhýbávali, naštěstí byl motel za zády, tak jsme se zahřáli ve veřejných umývárkách, kde jsme si zároveň vyčistili zuby, co nám zbyly z celonočního jektání. Směry byly sever a na jih, přičemž my jsme chtěli na západ.

Nečekali jsme zas až tak dlouho a už jsme si to šinuli na Švýcary. Julian byl synem jednoho z největších německých obchodníků s antikvitami a zrovna byl na cestě do Lucernu, kde si měl prohlédnout nějaký kus nábytku. Táta obchoduje především s barokem, Julian k němu nastoupil a objíží evropské prodejce a sběratele, což ho podle jeho slov strašně baví, protože co služební cesta to zároveň dovolená. Bydlí sice v Bonnu, ale je úhlavním fanouškem Borussie Dortmund, takže jsme se mu jako národní soukmenovci Rosického padli do noty. Doslova, protože si polovinu cesty pouštěl hymny svého klubu, které podle nějaké pověry musí jako mantru několikrát denně odzpívat, aby Borussia začala dobře ligu. Zřejmě zpíval špatně, protože dneska Borussia v prvním zápase prohrála s Bayerem Leverkusen 0:2.

 Do Lucernu jsme nechtěli, na Curych taky ne, a tak jsme se nechali vyhodit na pumpě před odbočkou na Mylhúzy. Jenže ta pumpa byla na druhé straně a kromě Irů v karavanech tam moc aut nebylo. Navíc se tam nedalo stopovat. Nasnídali jsme se a stoupli jsme si na nájezd na nájezd na nájezd (což bohužel není chyba). Ještě než jsme pořádně začalai stopovat, blížil se k nám chlápek od dodávky s přívěsem, na kterém byla kromě řady dalších krámů v pytlích i motorka. Kolem dodávky poskakovala kupa dětí s maminkou. Asi se něco porouchalo a bude chtít roztlačit, napadlo nás. „Where do you want?“ překvapil nás. Vysvětlili jsme mu, že je nám to vlastně už jedno, protože jsme mimo svůj směr, a tak nám nabídl cestu na sever až na Frankfurt nad Mohanem. Batohy nám připoutali k pytlům na přívěs, nejstarší dceru si vzali k sobě do předu a posadili nás k dalším třem dětem. Hrála příjemná muzika, nejmladší Luna se brzy osmělila a začala vytahovat své dětské poklady.  To mě donutilo vytáhnout foťák, natočit krátké video a udělat pár fotek pro Pavlíka. Když jsme rozdali tyčinky Mars, které jsme vezli omylem s sebou, tak se osmělil i Emílio a začala flašková válka. Byl to nejkrásnější kus cesty a to přesto, že jsme vystoupili na pumpě u Baden-Badenu nedaleko od té na druhé straně, kde jsme ráno vstávali. Odbočku na Štrasburk jsme minuli o pár kilometrů, bylo po poledni, slunce pražilo a vyhlídky na překročení Rýna byly jen velmi nesmělé.

Stopem do Kadaně (přes Paříž) - 1.den

Ráno jsme vyrazili jako vždycky při cestách do Itálie, nejdříve do Plzně, kde jsme si zařídili cestovní pojištění (jako nejvzdálenější zemi jsme uvedli Francii, protože tam jsme měli letos namířeno) a zašli si s mými sestrami na oběd. Pak jsme jeli trolejbusem č. 11 na Novou Hospodu, kde tradičně zahajujeme náš autostop. A tradičně tam stojíme zataceně dlouho, což je dobrá škola pro další dny. Začali jsme zhruba v jednu hodiny a kolem druhé se nás chlapík, co na plácku vedle nás sbíral lysohlávky,  zeptal, jak dlouho tam stojíme. Ano, další stopař! Plácek je tam poměrně skromný, zvlášť když si v jeho zadní části rozestele nějaký kamion. Vypadalo to docela bledě. Zatím zsatavilo jen jedno auto, které jelo jen do Chtěšova, a tam jsme opravdu nechtěli.

Kolem třetí hodiny zastavil Nissan Micra s lucembursou státní poznávací značkou. Jeho řidič byl obravdu z Lucemburka, ale uměl krásně česky. Tento krajan a jazykový následovník Karla IV. se jmenoval Robert a poprvé potkal Čechy v roce 1980 na pouti v Lourdech. Byli to kněží a jeli tam pod ochranou StB. Jeden kněz z Mariánských Lázní ho pozval do Čech, aby si mohli svobodně popovídat. A tak náš Robert Lucemburský přijel v roce 1982 do Čech a poznal Heřmana Josefa Tyla, převora tepelského kláštera, který byl za války vězněn nacisty v Buchenwaldu a po roce 1948 pak jedenáct let v komunistickém žaláři. Robert Čechy začal navštěvovat pravidelně a v letech 1997-99 dokonce bydlel v Plzni, kde se naučil obstojně česky. Kdybych já uměl aspoň tak anglicky, tak bych se nezlobil. Vysadil nás na první pumpě směrem na Rozvadov, protože pokračoval za přáteli do Mariánských Lázní. 

Tam nás, na první vzpažení vzal Němec, který, a to už nám to přišlo zvláštní, mluvil česky ještě líp než Robert. Důvod byl tentokrát něžného pohlaví a to osmiletá známost a manželství s Moravankou z Luhačovic. Seznámili se na Leibnizově univerzitě v Hannoveru, z jehož okolí on pocházel, ale po svatbě se odstěhovali do Stuttgartu za prací. Manželka pro Matthiase znamenala docela velkou autoritu, protože se mezi sebou i ve Stuttgartu baví především česky, děti budou vychovány také česky, na Moravu jezdí 800km docela často. Tentokrát se vracel z veselky, letos už třetí, a prý, jak říkal, to byl mazec. V autě měl na zadní sedačce dvě plné magnesie. Když dostal žízeň, poprosil Věrušku, aby mu jednu podala. Sdělil jsem mu, že mi tmavomodrá minerálka taky chutná, a on mi opáčil, že jemu ne. Tak proč ji piješ a máš tu hned dvě flašky? zněla moje logická otázka, na níž zaznělo lakonické: Manšelka... Povídali jsme si dlouho, protože nás vzal až na pumpu u Heilbronnu, hlavně jsem probírali dovolené, loni byli ve Švédsku, letos v Polsku na Mazovských jezerech a ještě plánovali Montpelier ve Francii. A nakonec prohlásil: Češi jsou malí lidi, ale jsou všude, protože si vzpomněl, jak v Grand Canyonu potkali českou rodinu a na Novém Zélandu spali v hotelu vedle jakéhosi Karla. Malý národ jsme, ale, jak jsme poznali hned druhý den, býváme opravdu na rozličných místech po světě.

Nad pumpou u Heilbronnu je hrad Waldenburg, a tak se nám s podvečerním pohledem na něj stopovalo docela dobře. Zvlášť, když jsem zazpíval jednomu polskému řidiči kamionu Jóžina z bážin a on nám za to slíbil, že když nic nechytneme, v deset nás vezme někam k Metám. Pak se nás přišel zeptat francouzký řidič prázdného autobusu, jestli nechceme do Mylhúz, což bylo moc jižně, a tak jsme odmítli. Jenže hned, jak odjel, tak jsme litovali, protože jsme mohli jet aspoň ke Štrasburku a tam odtud jet jižní spojkou. Co když nám ten Polák ujede a my tu budeme muset spát, zrovna když traktory pohnojily veškerá pole kolem pumpy a smrdělo to tu jak na hnojišti. 

 A tak jsme dalšího řidiče už neodmítli. Zvlášť když měl českou poznávací značku. Tentokrát ale kupodivu neuměl česky skoro ani slovo. Byl to Francouz Benoit Bagur, který krátce pracuje ve Škodovce, a tak jel firemní oktávkou kombi. Předtím dělal v SEATu, kde pracoval na vývinu závodního typu Ibiza Kit Car EVO2, který pak vítězil v různých ralley po Evropě. To jsem se dozvěděl až teď a tak mě přestává překvapovat zkušenost, kterou jsme s tímto závodníkem udělali. Jeho jízda po dálnici totiž neměla daleko k Diamond Race, která se jezdí po našich dálnicích za běžného provozu. A tak nám bylo s Věruškou docela špatně a já jsem Benoita dvakrát poprosil, jestli by mohl zpomalit pod 200 km/h. Nicméně, na místě určení, pumpě u Baden-Badenu, jsme byli opravdu za chviličku. Stihli jsme si říct akorát pár zajímavých tipů na návštěvu v Paříži. Věruška o jízdě prohlásila, že s námi jel, jako když Kuba paří playstation. A měla pravdu.

To už se blížila noc. Na benzínce byl i kostel a motel, takže docela dobré zázemí. Noc v motelu ale stála 98 Euro, což je víc než v hotelu uprostřed Paříže, a tak jsme si na truc ustlali před ním.

Kurz pozitivního myšlení

Nikdy jsem na žádném nebyl, ale fantazie pracuje, a tak jsem si ho docela dobře představil a jedno z praktických cvičení jsem představil i široké veřejnosti na blogu KZK. Stojí za to si ho zkusit!

Cestovatel v. turista

Často se mě lidi ptají, proč jezdím ještě stopem. A já si každý rok říkám, že už je to naposled, že už bych měl sebrat rozum do hrsti, že už nejsem nejmladší, že si zasloužím trochu více pohodlí, že když se ta že položí na misku vah a na druhou se položí můj pětadvacetikilový batoh, musí mi konečně dojít, že existují i jiné druhy dopravy. Jenže proti těm že je tu ještě jedno velké jenže. Nechci být výletník, chci být cestovatel. Mám do něj pořád daleko, ale kdybych si zájezd zaplatil, nemusel bych na něj už jezdit. S odečtením peněz z mého účtu by ztratil cenu (tzn. hodnotu).

„Cestovatel vidí, co vidí, výletník či turista vidí, co přijel vidět,“ napsal v předposlední kapitole své Autobiografie G.K.Chesterton. Něco v tom smyslu jsem chtěl vzkázat i divákům francouzského třetího kanálu. Co jsem řekl, si už nepamatuju, a francouzsky neumím, tak nevím, jak to vyznělo, ale je legrace vidět se ve francouzské televizi.

Nejdřív zaskočili Věrušku a já jsem po dobu jejího rozhovoru při focení měl čas přemýšlet, co bych tak mohl kváknout. Jsem přece jen na kameru zvyklejší, a navíc jsem jim vychválil katedrálu v Troyes do nebe, tak nakonec vybrali mě. Kdo se chceš podívat, klikni zde, najdi si v archivu JT Soir Champagne Ardenne du 15/08/2010, jsem hned v první reportáži po nějakých turistech z Nového Zélandu (zhruba v 1:45). No a kdo vládne obstojně francouzsky, napište mi prosím překlad do komentářů. 

No a já, pyšný poutník a cestovatel jsem v programu označen jako TOURISTE TCHÉQUE.

Ať žije tatík Goriot!

Na hřbitově Pére Lachaise jsme chodili podle mapky, která nám spadla z nebe (nevěřte si, my jsme to zažili a bylo to přesně, jak to popisuju!). Nicméně největší radost jsme měli, když jsme nějaký hrob objevili náhodou. Tenhle jsme našli, když už jsme putovali k naší poslední zastávce, ke hrobu Eugéna Delacroix.

O to víc nás překvapilo, když jsme si přečetli, že má zanedlouho 160. výročí skonu. Dnes je to nedávné zanedlouho.

Ze vzkazu studentky francouzského lycea z Los Angeles lze vyčíst, že se stala bakalářkou. Blahopřejeme a připojujeme se k poctě velkému romanopisci..

A naproti je pohřben další slavný literát, který ani v mapce nebyl, ale toho si nechám zase na jindy.

Stopařská pouť 2010

Tak jsme zpátky doma. Letošní cesta byla nakonec kratší než ta loňská svatební, ale obsahem se jí vyrovnala. Splnili jsme si s Věruškou zase nejeden sen. Ujeli jsme cca 2500km, čtyři dni jsme byli v Paříži, pak jsme navštívili Remeš a Troyes a v Sasku ještě Výmar a Jenu. Jeli jsme s rockery i manažery, s maminkami a jejich dětmi, s jedním z největších prodejců starožitností v Německu, s vietnamským profesorem matematiky v Troyes a taky s jednou šestičlennou rodinou. Cestou zpátky jsme pěkně zmokli a déšť byl hlášen nad půlkou Evropy jako neutuchající, tak jsme cestovali z větší části vlakem. Děkujeme tímto Vančísovi, maminkám a Špínovi za navigaci a další služby po telefonu, Jiříkovi, Zuzce a Mikešovi za zaopatření Kajetána, všem, co nám přáli a báli se o nás, za projevený i skrytý zájem, a všem, co nám nepřáli a nemysleli na nás, za trochu toho občerstvujícího deště. Pro všechny tu bude na pokračování zveřejněn cestopisný cyklus s filosofickými intermezzy.

Abyste věděli, že se máte na co těšit, je tu jedna videoupoutávka, která tak nějak nejlépe vystihuje náladu našeho stopařského výletu. Markus se nás přišel na pumpě sám zeptat, kam chceme (většinou to bývá naopak, ale my jsme z těch stopařů, co si zachovávají čest a řidiče vlezle neotravují), batohy nám připoutal na vozík k motorce, nejstarší dceru si posadil mezi sebe a partnerku a nás pak k dalším třem dětem. To je na stopu opravdu to nejkrásnější.

Sentimentální anketa

Na pár dní se s vámi loučím. Dovolená si dovolila mě povolat od mého celoročního povolání do zbraně stejně jako Věrušku. Na rozloučenou bych tu rád nechal jednu fekálnější anketu, k níž mě inspiroval úryvek z jedné knihy, který jsem našel v níže citovaném Vianově průvodci.

... Nejhorší ze všeho je záchod. Když si chci utvořit hutný obraz dokonalého štěstí, myslím na záchod, na záchod dobře uzavřený mezi bílými zdmi, světle vykachíčkovaný a zamknutý. Sedím důstojně na sedátku z lakovaného dřeva, s důstojností svobodného člověka. Sedím uprostřed hutného příjemného ticha - bílého, lesklého a sametového. Na zdi je keramická krabička, z níž visí obdelník toaletního papíru. Nad mou hlavou je řetízek s porcelánovým držátkem. Sedím, mám času i svobody, kolik chci, mohu si mluvit pro sebe, číst verše, mohu myslet na nesmrtelnost duše, když se mi chce.

Zdejší záchod je bouda natřená odpornou hnědou barvou, se dveřmi, které se nezavírají, a s rozbitými okny... Je v ní šestnáct mís, osm na jedné straně a osm na druhé. A na mísách stopy uschlého hovna...

Anketa obsahuje tři otázky:

1) Co děláte na záchodě (v případě, že je času i svobody, kolik chcete)?

2) Chodíte rádi trůnit nebo je to spíš nemilá nutnost?

3) Jaký nejhorší záchod nebo nejhorší zážitek na záchodě máte za sebou?

PS pro ty, kdo by chtěli vědět, kam jedeme, než si to budou moci přečíst v cestopise:

Nevíme, ale bereme si s sebou tuhle knížku.

Co stačí k existenci (alespoň v Paříži)

Průvodce po Saint-Germain-des-Prés, jedné z pařížských čtvrtí, od Borise Viana, je úžasnou fabulací a parodií na bedekr po vinárnách, kavárnách a barech této čtvrti. Rovněž je obhajobou existencialismu proti námezdním novinářům, kteří o existencialistech psali jako o povalečích a alkoholicích – právě jejich články je samy odzbrojují:

Vidíte zde dívky v kalhotách a vágusy v košili bez kalhot. Je to chudá mládež žijící ve špíně, která na vás škemrá, abyste je pozvali na skleničku nebo za ně zaplatil… Je to mládež z pařížské spodiny: zvláštní plesnivina nenávisti, závisti, hlouposti a té nejhrubší sexuality. Taková je tvář existencialistů. Takové je jejich životní krédo… (dva sovětští novináři, Samedi Soir, 15. ledna 1949)

Kde berou prostředky k bytí?
A to je přesně to, co vám na Saint-Germain-des-Prés nikdo neřekne. Nikdo o tom nic neví a ani samotní existencialisté tomu nerozumějí. Prodají pár knih, udělají pár dluhů, zahrají si nějakého komorníka v Satyrově hře, pohřbí starou tetu, která je zapomněla vydědit. Možná že k existenci stačí být existencialistou… (Samedi-Soir, 3.května 1947)

Skvělé je desatero existencialisty od neznámého autora:

Novináře ctíti budeš
a fotografa také.

Otce svého i matku svou zatratíš,
nebezpečně žíti budeš.

Režnou s vodou píti budeš
a nikdy penězi nezaplatíš.

Ženu za muže oblékneš
do černých kalhot velmi přiléhavých.

Kostkovanou košili nositi budeš
nebo často též starý svetr.

Na lehkou dobu tančiti budeš
a bíbopovati ohromně.

Milovati se zřídka budeš
a ne bez pošklebování.

Básně psáti budeš
a recitovati je povýšeně.

U filmu snažiti se budeš
skvělé jméno si vydobýti.

V Jeana-Paula Sartra věřiti budeš,
aniř bys věděl, co v něm vězí.

Nebo tenhle popisek tehdejší zkažené mládeže poslouchající Franka Sinatru:

Tak jako jsem se vyznal v uličkách Latinské čtvrti, když jsem četl Chrám matky boží vybavený mapkou, vyznám se nyní ve čtvrti Svatého Heřmana v Lukách tak, že vím, že na rohu Rue Dauphine a Rue Christine je sklep Tabu, že v Rue Jakob je Zelený bar, a na Rue Saint-Germain-des-Prés je asi deset barů, z nichž nejznámější jsou Flora a U dvou magotů. No, jak jsem si je tak hledal dneska, ty dva první bary už neexistujou a do těch dalších dvou by existencialista asi už nevlezl, nejlevnější víno 7 Euro za necelou dvojku, 10 éček za necelý půllitr piva. To si asi nechám zajít chuť i já a půjdu radši do nějaké opravdové putyky jen tak po čuchu.

Taky jsem se dozvěděl, že v Rue Bonaparte, kde sídlila česká exilová vláda za války a dneska je tam náš konzulát, bydlel Sartre, nedaleko umřel Jean Racine a na nábřeží Voltaire Voltaire (správně česky by asi bylo na Voltairově nábřeží Voltaire, ale nevypadalo by to tak pěkně). Prostě samé neotřelé, místy zavádějící, ale nezávadné informace.