Jak se mnou Holice zamávaly

Havlova Vernisáž nedávala příliš prostoru pro originální režijní postupy. Dost mě třeba zklamalo, když jsem po několika reprízách viděl televizní inscenaci s Tomášem Töpferem, Danielou Kolářovou a Jiřím Ornestem a zjistil, že režisér Ivan Rajmont měl podobné nápady jako já, nebo spíš já jako on.

Po příjezdu z Holic jsem se tedy jal hledat námět, který by umožnil režisérovi, aby se řádně vyřádil. Oprášil jsem myšlenku zdramatizovat jeden z Apokryfů Karla Čapka, ale chyběla mi tam ženská role. Pak jsem hledal nějakou jednoaktovku v knihovně a našel jsem jednu, kde hned přišel režijní nápad: Pod Karribbským měsícem od Eugene O'Neilla. Jenže: zase samí chlapi a téma, které by asi u nás a v naší době už málokoho oslovilo. Ale dialog na začátku jsem si na jevišti představit uměl, zvlášť když teď v sobotu půjdeme odpoledne Julinčiny křtiny oslavit na černošskou hudbu Jigga Boo Fest:

FRANTA ČAHOUN: Voni tam někoho pohřbívaj – na mou duši, že jo, to se hned pozná.
YANK: Pohřbívají? Ale co tě napadá. Tady nemají ve zvyku sázet mrtvoly do země, milánku. To voni je radši snědí, aby ušetřili na funuse. A tenhleten chlap jim tam asi ňák špatně lez do žaludku a voni ho teďka nemůžou strávit.
COCKY: Nemůžou strávit! A to voni zas jo! Copak nevíš, že ti chlapi maj dva žaludky jako velbloudi?
DAVIS: A tys je už viděl, viď?
COCKY: Jen se nedělej hloupější než seš tím, že se chceš vysmívat tady člověku, kerej viděl věčí kus světa, než ty poznáš za celej život.
MAX: Heleď, Cocky, nehoň se tolik.

Těch třináct námořníků na palubě jsem chtěl rozmístit tak, že čtyři by seděli po dvojicích a drželi celou dobu dvě spojené tyče naznačující příď lodi namířenou do hlediště, na níž by byla zavěšena látka – a pohybem tyčí nahoru dolů by se naznačilo houpání lodi na moři. Nechám tedy asi tento nápad někomu dalšímu. Ani v Americe se tahle aktovka vůbec nehraje, snad až na jedno divadlo, které pojalo scénu takto:

Včera jsem objevil aktovku, o níž jsem dnes zjistil, že není aktovkou, ale téměř tříhodinovou hrou, z níž mám doma jen úryvky – ovšem možná by stálo za to tenhle omyl zdramatizovat. Napadlo mě totiž jak.

Nicméně hledání pokračuje.

Velký den divadla Navenek

Divadlo Navenek se jakousi absurdní shodou okolností dostalo na národní přehlídku jednoaktových her do Holic. Vernisáž nevznikla s ambicí dobýt tuto soutěžní metu a o to víc nás hřeje, že jsme nezklamali. Když nás v Lounech v březnu pochválil Ladislav Valeš, o Holicích jsme neměli ani tušení. Dušičky se v nás ale tetelily a nemalou míru pýchy jsme asi jen těžko zakrývali.

Když jsme v pátek na Dušičky nasedali do vlaku, očekávání se pomalu měnilo v nervozitu. Snažili jsme se ji ale zakrýt ještě pečlivěji něž tu pýchu a navenek jsme vypadali jako ledově klidný Navenek. V sobotu ráno v Pardubicích se ovšem vše prozradilo, když vyšlo najevo, že ani jeden z nás nezaspal více než hodinu. Zmoženi únavou jsme dojeli do Holic. Přivítání bylo vřelé a kavárna vyhřátá, což hrozilo útlum ještě prohloubit. Zahájení přehlídky bylo v deset hodin, my jsme začínali ve dvě. Oběd byl naordinován do kastrůlků, jinak by herci snad opravdu usnuli na jevišti. Procházka po Holicích za účelem získání lžíce na boty nás probrala – nutno říct, že na tom krom svěžího vzduchu měla podíl i netajená nevlídnost prvních dvou oslovených občanů.

Představení nebylo naše nejlepší, pocity nepředčily ty lounské, na mě se podepsalo hlavně to, že mi jednou selhal přehrávač a že jsem ze šál slyšel víc vrzat prkna jevištní podlahy než reakce diváků. Ale diváci reagovali! A po představení nás jich hodně zastavovalo na chodbách a ač nemuseli, chválili. Měli jsme radost. Nervozita se měnila zpět v očekávání. To rostlo i s každou návštěvou dalších představení. Ne že by se nám nelíbila nebo že bychom jim nepřáli, naopak nás v mnohém inspirovala a v kavárně bylo vždy o čem diskutovat, ale najednou jsme měli pocit, že naše přítomnost nebyla až tak absurdní shoda okolností a že se nemáme za co stydět.

Ze soboty na neděli jsme se vyspali dobře. Čekal nás náš první seminář na národní přehlídce, kde se hodnotilo hned všech osm představení ve dvou hodinách. Předsedou poroty nebyl nikdo jiný než Rudolf Felzmann a vedle něj zasedli ještě Jaroslav Vondruška, kterého známe z Libice, a Milan Špalek. Není asi na soutěži lepšího pocitu, než když po upřímném aplausu z hlediště slyšíte pak i chválu od poroty. A té se nám dostalo v míře, kterou jsme opravdu neočekávali, jen jsme o ní snili. Slova o inspirativní inscenaci chytrého souboru, který Vernisáž zahrál tak, že se i pan Felzmann vyznal, že ho překvapilo její aktuální vyznění – to se táhlo našima ušima jako med. Získali jsme sice „pouze“ cenu za Marketčin ženský herecký výkon, ale i tak jsme se cítili jako naše holky po Fed Cupu. V kavárně nás pak ještě přišli pochválit manželé Panenkovi z Děčína, kteří se svou inscenací Dopis získali několik cen a doporučení na Hronov. Divadelnímu studiu D3 z Karlových Varů k úspěchu její Písně o Viktorce blahopřejeme.

Příjemné pocity nepřebyl už ani děsivý zážitek ze zpáteční cesty, kde jsme v expresu Hungaria (Budapešť – Berlín) stojíce ve stísněném a zadýchaném prostoru na začátku soupravy byli nuceni sát „čerstvější“ vzduch ze záchodku, v němž byla jediná šance alespoň na několik centimetrů pootevřít okénko. Děkujeme také Terezce a Martě, že nás doprovodily a psychicky podporovaly.

Holice nám daly vědět (nejen skrze představení s názvem Racek od Jean-Michela Ribese v provedení divadla Aureko z Ostravy), že k tomu, aby nám narostla křídla, stačí jen chtít a pak na tom pořádně zamakat.

Jak šel čas v Kadani

Po dlouhé době jsem trochu pátral v tom obrovském lodním kufru historie s nepřeberným množstvím pokladů. Jedna zapadlá zlatá mince na mě přímo vypadla.

Chronologie byla ze všech pomocných věd historických mojí nejoblíbenější, a tak jsem rád, že můj znovuobjevený kadaňský primát je zrovna z tohoto soudku. Kadaň byla totiž posledním městem Českého království, které přijalo gregoriánský kalendář. Šla tehdy v úctě k tradici proti pokroku, což není nic extra ke chlubení, ale když se věci dají do souvislostí, může se celá věc stát i poměrně velkou devízou v současném hledání městské turistické identity.

Z Kadaně totiž pocházel muž, jenž sestrojil pražský orloj, postava, která naše město proslavila po celé zemi a ve svém důsledku po celém světě, jelikož název města tvoří jeho přídomek – Mikuláš z Kadaně. V Kadani je několik vzácných hodinových strojů (Františkánský klášter, Orfeum, Mikulovická brána, radniční věž). A teď tedy ještě jedna historická rarita spojená s kalendářem.

Do toho všeho přijel na Kirwitzerovy dny jako na zavolanou Hanče, který pro plzeňskou Techmanii vyvíjí sluneční hodiny. A nápad byl tady, v neděli v hodpodě, kde jinde (objednávka se nezměnila: čaj se čtyřmi cukry, citrónem a čtyřmi balenými cigaretami). Teď tedy jen kout železo, dokud je žhavé, a Kadaň by mohla dostat novou turistickou atrakci a s ní i nový elektromotor turistického ruchu. Inu, uvidíme.

Kdo nečetl článek v čerstvých Kadaňských novinách, tady je:

Dušičkové přemítání

Zítra je den všech svatých, a tak, jako často potichu, chci tentokrát zase jednou nahlas vzpomenout na dědečka. Nemusím čekat na Dušičky, protože není rouháním, když z přesvědčení o dědovi smýšlím jako o svatém. Děda byl pro mě vzorem čestného člověka, a to je víc, než si kdy pomyslel. Každý člověk má své slabosti, i všichni známí svatí je měli. O těch dědových by asi babička mohla vyprávět.

Zítra jdeme s Julinkou na faru na další setkání před křtinami. Na tom minulém jsem Otce Josefa poprosil, jestli by mohl Julinku pokřtít konvičkou, z níž husitský pan farář pokřtil dědu v Lounech. Dá-li Pán Bůh a maminka, která z ní byla také pokropena, stane se tak. Jindříšek už se učí preludovat Be Thou My Vision, Věruška trénuje malý i velký kříž a já a kmotřička zpytujeme svědomí před svátostí smíření.

Když jsme byli naposledy v Soběslavi, věnoval mi strejda Jirka, jinak akademický malíř, svoji právě vydanou první sbírku veršů – Barvy na zaschlé paletě. A jsou to moc pěkné verše, asi by nehádal, že si v nich často čtu. Čtou se podobně jako staročeská legenda o sv. Kateřině, to jest jako když nožem zakrojíme do másla pokojové teploty. 

Přeplaval
jsem
už
půl
řeky
a cesta
k druhému
břehu
se
krátí
Kohopak
cestou
ještě
ztratím
Kdo
ještě
vstoupí
a
kdo
se
vrátí

Těm na druhém břehu se v těchto dnech zapalují svíce na hrobech. Ale ono je to zařízeno tak, že ve spánku, když o tom nevíme, chodí naši mrtví zapalovat svíce v našich srdcích. A přinášejí, když o to stojíme, radost a pokoj. A tak přeji všem, kterým ještě zbývá nějaký ten kus knotu, tak trochu v odboji proti dnešnímu google halloweenskému piktogramu radostné a pokojné Dušičky.

Kouzlo nadhledu

Dívat se na vše shora,
shlížet na věci z výše
– magická metafora
anebo spíše klišé?

Koukáte-li svrchu
na studenou sprchu,
zůstanete suší
jako kaktus v buši.

Velký plesk

Včera na Kirwitzerově dni jsem mezi jinými vyslechl i jednu přednášku o vývoji vesmíru a jednu o kmenových buňkách od embryonálních po dospělé. To mě inspirovalo k vlastní úvaze o vzniku vesmíru.

Hubbleův teleskop nedávno dohlédl do historie vesmíru staré 13,2 miliardy let. Webbův dalekohled dohlédne pravděpodobně ještě o něco dále do historie, což při dnes odhadovaném stáří vesmíru 13,75 miliardy let znamená, že dohlédneme do doby, kdy se těsto vesmíru zadělávalo. Nicméně o Velkém třesku můžeme tak nějak teoretizovat všichni, kdo k tomu najdeme odvahu, asi jako o umístění Wogastisburgu.

Princip, který existuje v přírodě, kopíruje vesmírný scénář – asi jako člověk je obrazem Božím. Mužský a ženský element stál i u zrodu vesmíru. Spermie času prorazila stěnu vajíčka prostoru a vznikl časoprostor. Tato zygota vesmíru pak prodělala vývoj až ke galaxiím a jejich kupám, které tvoří jakési orgány vesmíru. My jsme zřejmě jedna z buněk vesmírného mozku. Z toho, že nejsme schopni vesmír úplně pochopit, je patrné, že se vyskytujeme ještě v embryonálním stadiu vývoje vesmíru a čeká nás průchod černou dírou, za níž teprve začne to pravé!!!

A nakonec motto příštího Kirwitzerova dne, kterým bude špatně přeložitelný, ale naštěstí v češtině docela dobře srozumitelný citát z Principií Isaaca Newtona z roku 1713:

HYPOTHESES NON FINGO

Malé ptáče

Série básní pokračuje končeně básní pro Julinku, která nám roste jako z vody.

Malé ptáče cvrlikáče
vlétlo oknem do pokoje;
chvíli moje, chvíli tvoje
třepotajíc křídly křičí:
Nejsem vaše, nejsem ničí!

Není moje ani tvoje
malé ptáče cvrlikáče;
poslouchej, vždyť ono pláče,
uletělo mámě z hnízda,
div si hrdlo neuhvízdá.

Malé ptáče cvrlikáče,
leť a najdi svoji mámu,
vyhlíží tě z věže chrámu;
leť a najdi svého tátu,
sedí na nejvyšším drátu.

Matka

Čtu si knihu o františkánském řádu od jednoho italského františkána a jsem moc rád, že celá františkánská teologie je tam shrnutá do dvou slov: mateřská láska. Ta jednoduchost mi vyrazila dech.

Včerejším přebásněním jsem své mamince přivodil bezesnou noc. Dnešní báseň z roku 1963 také nebude veselá, napsal ji básník, který strávil 27 let ve vězení (prvních pár let si odseděl za to, že v hodině dějepisu řekl studentům, že Japonsko nebylo poraženo Sovětským svazem, ale Spojenými státy), ale rád jejím vyznáním přebiji včerejší náladu.

Moje matka je vždycky o svátcích zvyklá

sepnout ruce a dlouze se modlit,

její šafránově žluté šaty už trochu vybledly,

ale při každé podobné příležitosti je vytáhne ze šatníku,

a protože můj život je plný křivd a utrpení,

moje matka se za mě musí často a hodně modlit.

Pro syna, kterého už tolikrát poslali za mříže,

tekly slzy po matčině tváři proudem.

Když pak sedím vedle ní, vedle té její lásky

jsem malý jako trpaslík. Mami,

mám jen jedno opravdové přání:

abych se od tebe nikdy nevzdálil!

Pokaždé, když teď sedíš v modlitbách

za svého nemocného syna uvězněného v džungli,

tvé staré, vybledlé šafránové šaty

musí být promočené nekonečným proudem slz.

Mrtvé dítě

Robert Bridges

Dokonalé tělíčko, bez jediné vady, bez poskvrny,
tak živé zdáš se, silné a zas ladné,
a přece strohé jsi a nehybné a chladné,
jen chvíli květ a pak hned ostré trny.

Tvé matky pokladem jsi bylo! Už nikdy víc, ó běda,
jí srdce nezaplesá; i čerstvý vzduch ji dusí.
Bylo jsi pýchou otce – však také on teď musí
hledat, proč žít, a nenajde-li, dál hledat.

Jsem tu, abych tě zaopatřil, vlastně z povinnosti,
a čekám, když pohnu tvojí hlavou,
nějakou reakci, odpověď naléhavou,
která mi řekne, že jsi víc než maso a víc než kosti.

Tvá ručka obepnula můj prst a teď ho svírá,
ale to sevření je dotek smrti, jež drtí útroby,
a přesto cítím, jasně cítím, jako by
jednala o své vůli, jako by věřila, že ještě neumírá.

Zkřížím ji s druhou rukou na hrudi a zatlačím ti víčka,
tvou novou postýlkou je tahle rakev malá,
nechám ji otevřenou, nechci, aby ses bála.
Na cestu posvítí ti tvoje křestní svíčka.

Ležíš tak klidně! Jako by ti to nové lože bylo pohodlné.
Jako by smrt opravdu přinesla dar míru.
Pak ale zase spatřím tu jizvu ve vesmíru
a slyším matčin pláč a nářky hrůzyplné.

Kdo jen je utiší, vždyť chtějí jen tak málo,
jen trochu zahřát tě, jen trochu vrátit čas,
ať je to Bůh, kdo může, nebo je to ďas,
i já se modlím: zvrať to, co se stalo!

Legenda o síle pomluvy

Dnes je svátek sv. Ireny, jejíž legenda je v mnohém poučná. Santa Iria, jak jí říkají Portugalci, se narodila bohatým rodičům, kteří ji chtěli střežit před nástrahami života, a tak dostala soukromého vychovatele a docházela do klášterní školy. Procházka do a ze školy a ještě nedělní návštěva Mše svaté, byly jediné chvíle, které trávila mimo domov. Všiml se jí však jeden mladík jménem Britald a po uši se zamiloval. Když jí svou lásku vyjevil, odmítla ho s tím, že se již zaslíbila Bohu a že hodlá vstoupit do kláštera a stát se jeptiškou. Její vychovatel, mnich Remigius, však nevydržel pobývání s dospívající dívkou bez pokušení a pokusil se ji svést. Irena se nedala a mnich, který se ocitl v duchovních nedbalkách, reagoval tak, že se veřejně zřekl své schovanky, kterou nařkl z prostopášného chování. Když rodiče naléhali na zdůvodnění takového kroku, sdělil jim, že se dozvěděl, že je Irena těhotná. To se samozřejmě doslechl Britald a posedla ho zuřivost. V záchvatu žárlivosti poslal jakéhosi žoldnéře, aby Irenu zavraždil. Ten si počkal na cestě, po níž chodila z návštěvy obecních mrzáků a zezadu ji mečem probodl. A jako by se, nebýt legend, nikdo nedozvěděl o dobrotě sv. Mikuláše, nikdo by se nemusel dozvěděl ani o obrovském zlu, které může napáchat sprostá pomluva! 

Zdroj pomluv je většinou v nás a ne v tom, koho pomlouváme. Chtěl bych pomluvy nebýt schopen, ale musím si přiznat (a vzhledem k tomu, že před Julinčinými křtinami jsem připraven jít ke zpovědi, i vyznat), že občas pomlouvám a zdrojem opravdu nejsou zaručené informace o osobách, o nichž je řeč, ale moje konstrukce pramenící z pocitu ublížení, nesympatie a ohrožení. Musím na sobě pracovat. Už aspoň vím, co Otec Josef myslí tím, že na některé věci nemáme sílu bez Ducha svatého – při minulé návštěvě to vysvětlil tak, že si třeba někdy myslíme, že jsme už pro někoho udělali dost, že už dál mu pomáhat by ani nemuselo být dobré, a jen s Duchem svatým dokážeme tento pocit překonat a pomoci po sedmasedmdesáté tomu samému člověku, nad nímž už jsme šestasedmdesátkrát téměř zlomili hůl.  Kdyby to jen říkal, asi bych mu nevěřil, z Božské Trojice jsem s Duchem svatým měl vždy největší problém a skoro jsem nad ním zlomil hůl, ale právě Otce Josef je člověk, který svým životem dosvědčuje, že Duch svatý existuje. Bohu díky.

Tulení s Julení

Hleďme na něj, na tuleně,

jak se cachtá v mořské pěně,
na pláži si staví hrady,
nemá žádné kamarády.

Hleďme, jak se vedle cachtá
zatoulaný mladý lachtan,
jak si v pěně pěkně hoví
podobný mořskému lvovi.

A tak tuleň s lachtanem
na tom břehu zůstane
celou mořskou neděli,
až se spolu spřátelí.

Chtěla bych též za přítele
roztomilé mořské tele!

Kde (ne)hledat svobodu

Co by asi dnes řekl můj pradědeček, kterého jako sociálního demokrata marně nutili ke vstupu do KSČ násilným sloučením obou stran v roce 1948? Co by asi řekl Karel Havlíček, kadaňský malíř, který tvořil v podmíkách nesvobody, ale přesto si nikdy nestěžoval, protože si vážil své svobody vnitřní? Co těmi řečnickými otázkami vlastně chci říct? Nic víc, než že si vážím svobody a nevážím si lidí bez paměti.

Moc si také vážím toho, že mi při návštěvě u paní Havlíčkové tato noblesní dáma nechala prohlédnout i vyfotografovat čerstvou pohlednici s obrazem od Františka Kupky na líci a tímto textem francouzského spisovatele a historika na rubu:

paní Havlíčkové; jako obdivovatel díla Vašeho muže bych rád využil příležitosti krásné výstavy v Muzeu Montanelli, abych vzdal skrze Vás čest jeho památce. Hlavně proto, že jeho dílo, oděné v temnotě, tak jako díla jiných jsou zdobena diamantovými náhrdelníky, nám nepřestává sdělovat, kudy se vydat, abychom našli cestu ke svobodě, jež je někde – ale nikdy ne tam, kde nám (mnohdy se širokým úsměvem) nařizují, abychom ji hledali. Srdečně, manuel ANCEAU

Žalm

Bez smíření s Hospodinem nechci umírat!
Bez smíření se svou ženou nechci usínat!
Ale co když žena spí?
A co když Bůh není?
I kdyby nebyl, ať mi odpustí
a spící ať jsou probuzeni!

Wogastisburg s novým vzorem

Jirkovi Šlajsnovi vděčím za novou inspiraci pro Wogastisburg. Když jsem na své přednášce o turistickém potenciálu bitvy zmínil paralelu s bitvou v Teutoburském lese, která byla pro garmánské kmeny stejně zásadní a klíčová, jako bitva u Wogastisburgu pro slovanské kmeny, věděl jsem jen, že začátkem 19. století přejmenovali jeden zalesněný hřeben, který se celkem nabízel, že by mohl být místem oné bitvy, z původního názvu Osning na Teutoburský les a postavili na jednom z jeho vrcholků obrovskou, jako kadaňskou radniční věž vysokou sochu vůdce kmene Cherusků Arminia (Hermanna), kterou dnes navštíví nějakých 130 tisíc lidí ročně. V roce 1987 pátral v oblasti britský amatérský archeolog (a, jak mi Jirka prozradil, bývalý lampasák) Tony Clunn s detektorem kovů po starých mincích a byla mu doporučena oblast severně od Osnabrücku. Tam, nějakých 100km od Teutoburského lesa, objevil archeologický poklad – mnohé mince z období před r. 9 po Kr. Rozsáhlý archeologický průzkum přiklonil názory archeologů k teorii, že bitva v Teutoburském lese se odehrála tady.

Jirka Šlajsna na rozdíl ode mě v městečku Kalkriese byl a navštívil tam Muzeum Varovy bitvy (velitel římských legií se jmenoval Publius Quinctilius Varus). Prý jde o krásný příklad turistického využití ne zcela spolehlivě potvrzené lokality bitvy. Protože jsem souhlasil, že svoji přednášku, kterou budu muset připravit i k publikaci, pronesu v říjnu 2013 před plénem asi dvou set lidí, budu se muset do Kalkriese podívat. Je to ale 700km, tak přemýšlím, jak to udělat. Nápad mám, Pavliku.

Co mi ještě Jirka doporučil, je, že bychom si jako Muzeum nebo jako Wogastisburg měli vyrobit římskou standartu jako symbol míru, což byla akce realizovaná umělcem V. J. Triebem, který navrhnul vzhled standarty a obyvatelé a instituce si z nich potom dělali vlastní symboly, které nyní objíždějí svět jako poslové míru při různých příležitostech. Tento zvláštní totem stojí 100 Euro, ale v našem případě by se mohl stát účinnou reklamou na Kadaň, na muzeum i na Wogastisburg.

Připouštím, že k podobnému kroku, jaký udělali v Kalkriese s odkazem na starodávnou bitvu germánských dějin, by měl blíž Rubín u Podbořan, kde je raně slovanské naleziště a tedy nejnosnější archeologické argumenty, ale ještě víc bych uvažoval o propojení lokalit Rubín u Kaštic – Úhošť – Hradec u Kadaně – Březno u Loun jako nového turistického souostroví v rámci nově vzniklého Dolního Poohří s Muzeem Sámovy říše v Kadani.

V neděli jsem jel přes Kaštice, tak jsem si nasnímal Rubín v pohledu, jak by ho viděli vojáci Dagobertovy armády, kdyby oblast nebyla hustě zalesněná. Jedním z argumentů pro Rubín je, že stará cesta do jádra Bohemie se u Ostrova stočila přes Doupovské hory, protože podél Ohře neměl být terén průchozí pro větší vojenský oddíl. V tomto ohledu je Rubín strategicky položen. Mimochodem, je odtud krásně vidět na Úhošť, který odtud ale vůbec nevypadá tak majestátně jako od řeky. Začínám pomýšlet na detektor kovů.