27. února 2006

Pláště, sukně, košile a dárkové koše...

Jeden sbormistr jednoho dívčího sboru mi jako náctiletému nadšenci do historie jednou řekl, že mu vůbec nevadí, když někdo vykrade kostel, že ten kostel k újmě nepřijde, neb v něm jde o duchovno, a ten, kdo kradl, asi měl proč. Tvrdě jsem nesouhlasil. Jak někdo může schvalovat vykrádání kostelů (na začátku devadesátých let bylo na denním pořádku, proto taky na to přišla řeč). Jsou to památky nedozírné umělecké a historické hodnoty! Patří ke kultuře, a tedy i k těm kostelům. Ten sbormistr byl vždycky zvláštní, ale v tomhle názoru jsem ho časem pochopil. Je extrémní, ale vlastně krásný. „Tomu, kterýž tobě odjímá plášť, také i sukně nebraň“ říká Ježíš v Lukášově verzi Kázání na hoře, v Matoušovi je to tuším obráceně. V moderním překladu je s pláštěm košile, to ale nemění nic na podstatě téhle zvláštní lásky. Lásky ke zloději. Každý v životě kradl (a kdo tvrdí, že ne, krade dodnes, chtělo by se dodat). Ne vždycky jde o klasickou krádež. Stačí si někde něco ulít, nepřiznat, nevrátit. Krást se dají i cizí myšlenky, zážitky, přátelé. Každému to v tu chvíli přišlo celkem nevinné nebo dokonce fér. Já jsem se nedávno na blogu doznal, že jsem lohnul jednu knížku v lounské knihovně. Byly i jiné knížky a nejen ony. Knížky už nekradu, ale můžete mi celkem klidně říkat zloděj. Prokážete mi tím vlastně službičku, bude se mi totiž snadněji odpouštět ostatním zlodějíčkům. Mám pocit, že je snad začínám mít i rád. Ten sbormistr to říkal dobře, že kostel krádeží netratí. Najdou se lidé, kteří do něj přesto budou chodit a časem tam přinesou jiné hodnoty (třeba i ty časné, jejichž krádeže pak budou zase příští generace litovat). Ta hlavní hodnota je však nadčasová.

Dostal jsem od mé třídy kromě krásného Holana také obrovský dárkový koš a jakousi salámovou kytici omotanou „potravinovým řetězcem“. Schoval jsem si je ledabyle, musím uznat, že na místo, odkud jejich vůně jistě sváděla nejeden chuťový pohárek v přítomných jazýčcích. A tak si dárkový koš i s kyticí odnesl někdo jiný než já. Sytím se pocitem, že si to třeba zasloužil, třeba jej rozdal chudým, třeba jím nasytil hladové děti v předměstských slumech. Třeba se ale prostě nažral sám, no a chutnalo mu jako nikdy předtím a možná nikdy potom, a i z toho mám radost. Ještě větší radost mám ale z toho, že mi třída odpustila moji nedbalost, s jakou jsem k tomu ne zrovna levnému dárku přistupoval. Zase vidím, že ta hlavní hodnota je někde jinde než v sytém žaludku a v kostele plném zlata (a prosím nechytat za slovo, na sytých žaludcích a zlacených soškách samotných nevidím nic špatného, jsou-li syceny a zlaceny z lásky).

Žádné komentáře: