Smrdíš a nejde to umejt

„Když Herzmann a Bachmannová seděli nad výsledky svého výzkumu, překvapilo je, že pro velkou část dětí jsou urážky zcela běžnou věcí. Tak třeba přesně polovina respondentů si myslí, že nadávky jsou přirozenou součástí mluveného slova,“ psaly tuhle Lidové noviny. Jak si to ty parchanti vyhulený můžou dovolit, spratkové nedomrlý! Maj bohatý rodiče, ale v kouli to maj zřejmě vyčvachtaný, vochomůrky jedny potracený! Když naši řepáci z ústavu dělaj průzkumy ve vagónech tupejch bruslí a mezi blátivejma prdama, ať se nedivěj, vyjebanci genitální, že se jim sejdou tak vymaštěný kydy. Nic jinýho si nezasloužej, voslí pšouci!

V angličtině proběhl někdy před Shakespearem tzv. Great Vowel Shift – „velký posun“ ve výslovnosti samohlásek, a tak se mohlo stát, že prarodiče nerozuměli vnoučatům a naopak. U nás je to teď díky anglismům a dětskému slangu podobně. Dnes jsem v jurodivé sekundě zaslechl velice jadrné výrazy, některým jsem ani nerozuměl. Poprvé jsem slyšel nadávku „lama“, která se objevuje i v dětsko-českém slovníku přiloženém v LN. A skvělý není skvělý, ale „grejtovní“, to by moje babička opravdu nepochopila. Ještě, že do sekundy chodím jen suplovat, myslím, že bychom si neměli moc co říct. Ze slovníku v LN u mě vede nadávka „subatomární kvarkový neutrino“. Stále mi ale v téhle souvislosti přijde nejgrejtovnější výraz, který jsem slyšel na Nechranicích před pár lety, když se za našim stanem vypálilo několik maníků zřejmě dobrým vzorkem, což ohodnotili slovy: „To je hustální hukot!“.