Haydn o půl deváté ráno

Dnes jsem měl hezkou hodinu dějepisu v 2.B. Studenti psali testík na křížové výpravy, reconquistu a společnost vrcholného středověku, a když dopsali, někdo vyjádřil přání, že když jsme výjimečně v aule, jestli by nemohla jedna zdatná klavíristka potrápit přítomné piano. I souhlasil jsem za podmínky, že půjde o Haydna, počítaje s tím, že Haydna z paměti vysypati je možné asi jako kozla dojiti. Jaké však bylo mé překvapení, když plavá studentka šinula si to k nástroji s odhodláním zahrát Haydnovu sonátu pro piano. Nevím, jestli to byl Papá Haydn, natolik vzdělán v této oblasti nejsem, ale všichni poslouchali se svěšenými čelistmi a já si užil konec hodiny, že jsem ani neslyšel zvonění. Tak by měla vypadat každá hodina s písemnou prací, nejen ta dnešní středečně popeleční.