Tak mi z Podivného přátelství zbývá už jen třicet stránek a jak už to tak s některými knihami bývá, oddaluji uměle její dočtení, jelikož nechci, aby ten krásný příběh plný zajímavých úvah skončil. Ta kniha promlouvala a promlouvá hluboko z duše hluboko do duše a měl jsem (samozřejmě zcela falešný) dojem, že mluví přímo a obzvláště ke mně. Včera jsme po představení v Radonicích nakonec zůstali v počtu osazenstva jednoho automobilu v této vesničce střediskové a povídali si mj. o vegetariánství a o smrti. Dnes jsem si o tom přečetl v Olbrachtovi. Bylo to až fantastické, jak se některé úvahy strefují do těch mých aktuálních, jimž se zabývám couraje se ulicemi.
Dnes jsem četl převážně ve vlaku a od téhle scény jsme si představoval, jak bych knihu převedl na filmové plátno. S každou druhou stránkou jsem si byl jistější, že bych točil retrospektivně a s každou kapitolou jsem posunul začátek filmu o pár měsíců či let dále. Zezačátku jsem byl přesvědčen, že bych měl začít točit od toho výše zmíněného rozhovoru, ve kterém je Jesenius intronizován na špiona v neexistující podzemní odbojové organizaci. Teď těsně před koncem jsem si jistý, že bych začal na lavičce, na níž sedí Jesenius před nocí, kdy na sebe vezme do ruky revolver, aby se zastřelil. Bývalý profesor biologie a ředitel jednoho gymnázia, nyní penzista, mu zde pronáší uprostřed první světové války přednášku na téma homo homini lupus aneb život = vraždění.
„Co jste dopoledne jedl? Šunku? Zabili vepře. Snídal jste kávu a chléb? Rozdrtili zrna, zárodky příštích životů. Kolik vražd bylo provedeno, aby byl připraven oběd, který vás čeká? Co máte na sobě? Pro vaše boty udeřili vola palicí do čela, na vaše šaty sedřeli berana, na vaše rukavice vpálili jelenu do hrudníku náboj olova a na knoflíky také nějaké zvíře zabodli. A zvířata se pojídají vzájemně. A ovšem také lidi. Doslovně i přeneseně. Byl-li jsem já ředitelem malostranského gymnasia, nemohl jím být nikdo jiný – pravda? Dokud vy jste hercem Národního divadla, nelze se na vašem místě uplatnit jinému umělci. Nevím, nebyl-li jste odveden či zda vás ředitelství vyreklamovalo, ale v obou případnostech musilo být vojsko za vás doplněno jiným mužem, kterého snad zabijí nebo možná už zabili, poněvadž počet pušek v setnině jest stanoven zcela přesně… Ale jest tomu tak i v případech méně očividných. Uvažujte někdy, kolik statisíců rukou jste přinutil pro sebe pracovat, abyste byl jen jediného dne oblečen a nasycen. Vezměme si nejnepatrnější část svého oděvu, třeba kapesník. Představte si lidi, kteří na něm nechali pot a krev, od čeledína, rozhazujícího mrvu na pole pro setbu lnu, až po ženu, která vám šátek po posledním prádle žehlila. Jděte k původu stavu, na němž byl tkán, jehly a niti, jimiž byl šit, sody, mořidla, škrobu, uhlí, žehličky – a uvidíte, že výraz statisíce rukou přemrštěný není. Tak komplikované je vykořisťování a vyvražďování. Neboť práce znamená smrt. Práce – rozumějte: práce, kterou musím vykonávat, abych zachoval život – je kletba, jak to správně vystihla už bible a některé orientální filosofie… Nikoli bílými kapesníky, ale chuchvalci krve a kusy souchotinářských plicních laloků, pěkně prosím, si utíráme nosy…“
Další ukázky z díla budou následovat…Spoiler warning: Some plot details follow.
Ona ta kniha je i o tom, jak se myšlenky předávají na dálku a jak některé události, o nichž nevíme, mají vliv na naše osudy či do jaké míry spravedlivě je v řetězci lidstva odměňováno zlo zlem a dobro dobrem. A k Jeseniovi mluví až zázračná znamení, dozvídá se zvláštními cestami, jak je to s Veselým a s ostatními lidmi v okolí a zjišťuje, že vlastně stále nic neví. Jen se dozvídá. A my s ním. A pak jsem zažil opravdový osobnostní šok. Znamení! Když se Veselý vrací na chvíli z války a prozrazuje, že je najatý britskou vládou jako špion, sděluje Jeseniovi, že už není Jan Veselý, že teď je z něj Friedrich Liegler z Kadaně… Ta věta je tam víceméně zbytečná, je to jen další z jmen pro román zcela nepodstatné… Zápletka toho rozhovoru je ovšem pro celý příběh stěžejní, Veselý alias Liegler z Kadaně Jeseniovi lže, aby mu zachoval život. A je to lež dětinská až komická, na kterou by ale každý naletěl. A když na ni Jesenius přijde, cítí se zrazen a zesměšněn celým světem.Dnes jsem četl převážně ve vlaku a od téhle scény jsme si představoval, jak bych knihu převedl na filmové plátno. S každou druhou stránkou jsem si byl jistější, že bych točil retrospektivně a s každou kapitolou jsem posunul začátek filmu o pár měsíců či let dále. Zezačátku jsem byl přesvědčen, že bych měl začít točit od toho výše zmíněného rozhovoru, ve kterém je Jesenius intronizován na špiona v neexistující podzemní odbojové organizaci. Teď těsně před koncem jsem si jistý, že bych začal na lavičce, na níž sedí Jesenius před nocí, kdy na sebe vezme do ruky revolver, aby se zastřelil. Bývalý profesor biologie a ředitel jednoho gymnázia, nyní penzista, mu zde pronáší uprostřed první světové války přednášku na téma homo homini lupus aneb život = vraždění.
„Co jste dopoledne jedl? Šunku? Zabili vepře. Snídal jste kávu a chléb? Rozdrtili zrna, zárodky příštích životů. Kolik vražd bylo provedeno, aby byl připraven oběd, který vás čeká? Co máte na sobě? Pro vaše boty udeřili vola palicí do čela, na vaše šaty sedřeli berana, na vaše rukavice vpálili jelenu do hrudníku náboj olova a na knoflíky také nějaké zvíře zabodli. A zvířata se pojídají vzájemně. A ovšem také lidi. Doslovně i přeneseně. Byl-li jsem já ředitelem malostranského gymnasia, nemohl jím být nikdo jiný – pravda? Dokud vy jste hercem Národního divadla, nelze se na vašem místě uplatnit jinému umělci. Nevím, nebyl-li jste odveden či zda vás ředitelství vyreklamovalo, ale v obou případnostech musilo být vojsko za vás doplněno jiným mužem, kterého snad zabijí nebo možná už zabili, poněvadž počet pušek v setnině jest stanoven zcela přesně… Ale jest tomu tak i v případech méně očividných. Uvažujte někdy, kolik statisíců rukou jste přinutil pro sebe pracovat, abyste byl jen jediného dne oblečen a nasycen. Vezměme si nejnepatrnější část svého oděvu, třeba kapesník. Představte si lidi, kteří na něm nechali pot a krev, od čeledína, rozhazujícího mrvu na pole pro setbu lnu, až po ženu, která vám šátek po posledním prádle žehlila. Jděte k původu stavu, na němž byl tkán, jehly a niti, jimiž byl šit, sody, mořidla, škrobu, uhlí, žehličky – a uvidíte, že výraz statisíce rukou přemrštěný není. Tak komplikované je vykořisťování a vyvražďování. Neboť práce znamená smrt. Práce – rozumějte: práce, kterou musím vykonávat, abych zachoval život – je kletba, jak to správně vystihla už bible a některé orientální filosofie… Nikoli bílými kapesníky, ale chuchvalci krve a kusy souchotinářských plicních laloků, pěkně prosím, si utíráme nosy…“
Spoiler ends here.
mljt
Žádné komentáře:
Okomentovat