Kajetán, potlesk a makrela

Léčím si nervy, a tak ležím vedle kocoura, masíruju mu bradu a dásně, a poslouchám klasiku. Dneska to byly kusy z Kouzelný flétny, Tannhäusera, nějakej ten Weber, Mendelssohn -Bartholdy a odpoledne Bernstein. Na Vltavě jsou to nahrávky přímo z koncertů a já nedokážu kocourovi vysvětlit, proč se na konci produkce tleská. Jemu to prý připadá jako zbytečný plašení. Hudba ho vždycky dokonale uspí a při potlesku div neseskočí z postele, naježí se mu chlupy na hřbetě a otevře oči jak zajíc na poli. Při Berliozově Fantastické symfonii byl ale večer už tak uposlouchanej, že s ním nehnul ani aplaus ani to, že jsem ho opustil a odešel jsem si dát k večeři makrelu (a tu on k smrti rád, takže ji obvykle mám nejen s chlebem, ale i s doprovodnym panáčkováním). Dnes jsem si ji v klidu vychutnal, jen mi do toho trochu řval Žídek s Hakenem v rolích Kecala a Jeníka z Prodanky.