Horování

„Na Ježíška bývá lidem dobrá ba i knížka,“ říkával prý Josef Hora. A já jsem letos pod stromeček dostal knížek několik a Ježíškovi moc děkuju.

O Josefu Horovi jsem si myslel, že už má máloco říct, četl jsem z pochopitelných důvodů jen jeho Itálii, kterou mám v prvním vydání, a další jeho knížky kupoval po antikvariátech kvůli tomu, že ho měl rád Vladimír Holan. Ten ho poznal ještě když byl Hora redaktorem kulturní rubriky Rudého práva. Tehdy začalo jejich přátelství. Holan se svým o čtrnáct let starším kolegou nejednou probděl noc a když ráno končili v jedné nalévárně, objednal Hora hovězí žebro (ach, to mi kručí v břiše – ale přes první vážnější krizi zatím ještě držím), Holanovi čtvrtku vína a sobě pivo. Tím mi Hora byl blízký, básníci většinou pijí víno. Nicméně jinak pro mě Hora zůstával spíše něčím archaickým a nad to moc rudým.

Tenhle pohled trochu změnila návštěva Horova rodného domku asi před třemi lety. To jsem tehdy už měl za sebou přednášku o Holanovi a připravoval jsem se na další, tentokrát o Seifertovi. Že bych se někdy začal zajímat i o Horu, bych tenkrát neřekl. Když v roce 1964 diktoval Holan vzpomínku na Horu Vladimíru Justlovi, ten zaznamenal i dvě větičky, jež nakonec nebyly zveřejněny:

Smím-li v této zkratce něco říci: nevěřím, že by nepřišla Horova doba, i když tato doba se odklonila od mélu. Uklidní-li se čas, přijde jeho doba.

U mě se čas zklidnil a nastala doba Josefa Hory o (dnes už loňských) Vánocích. Přečetl jsem jeho román Dech na skle a naprosto jsem na Horu změnil náhled. Hned po první kapitole jsem si začal dělat poznámky a zapisovat si stránky, z kterých bych chtěl citovat pro čtenáře soběpisníku. Pokryl jsem těmi odkazy obě strany listu!

Včera jsem vložil Josefa Horu na anglickou wikipedii a když jsem v noci nemohl zabrat, přeložil jsem jednu jeho báseň do angličtiny. Našel jsem i velice zajímavý článek Literatura a politika, který mi vnesl jasno do událostí roku 1929, které jsem vždycky míjel jen po učebnicovém povrchu.

Máte se na co těšit, v několika úvodních článcích roku 2010 budu horovat pro Horu.

Deník z Itálie

Vladimír Holan měl rád Máchu. Vladimír Holan miloval Máchu! Ale co miloval na Máchovi nejvíc, byl jeho Denník na cestě do Itálie. Ó, Italia, bella Italia! Četl jsem z toho deníku nejdříve pouze úryvky v knize Poutník Mácha a sice mi bylo jasné ono umění zkratky, které Holan obdivoval, ale opravdově jsem mu podlehl, až když jsem si koupil kompletní dílo K.H.Máchy z let 1928-29 na cigaretovém papíře. Je legrační, že v „intimním“ deníku jsou intimní pasáže, které rozluštil už Jakub Arbes, vynechány, ale v deníku z Itálie je v plném znění tahle příhoda z okolí Lublaně (1834), za níž by se nemusel stydět leckterý účastník moderní chlastačky:

Šli jsme na raky. Zatím jsme pili víno a jedli chléb. Pak přišel pan doktor Krobath a p.dokt. Toman. Tak jsme byli samí Jurysté. Jedla se štika. Pak přišli nesmírné raky 2k/rá/t. 4 jsem musel snísti. Pak smažený kapr. Přeložoval se Kolár. Nato přišlo drahé víno v pečetních lahvicích. Mluvilo se o Profesorovi Vodníkovim, jak sekali špek. Platili napřed, potom o Kopitárovi. Prešernová znělka naň. Ab.C.Krieg. Pak se mluvilo o Gorytanech. O Slávií. Nachali jsme Slované žíti. Pak se zpívalo. Pan Toman byl fidel. Polibení. Pan Prešérn skákal Kde je máte Němcové. Pak ještě víc: Co dávno již. a.t.d. Pan Toman bouchal na stůl a častěji potahoval a křičeli s námi jůž čas a.t.d. Save. a blýskali se oči. Plný hlas. Pozvání na druhý den na tajné místo. Šli chcat. Strobách ležel na čele. Vedli nás domů. Mě pan dokt. Crobath. Motal jsem se. Jak jsme přišli domů nevím. P. Pre/šern/ a Tom/an/ schopili dohromady postele. Nesmírný hřmot. Vá/da/. Chtěli házet židličky. Nadal sviň a.t.d. Nemoc. Válel se v tom. Nevěděl, že mě strašlivě… ýl /utrženo/. Nářek. Památka. Noty k znělce. Zavedení se bála.

<3

Básně, co nedají usnout

Tatínek má narozeniny, teta svátek a před jedním a sto léty se narodil Vladimír Holan. Toho má ráda maminka. A naučila to i mě, pokud jde vztah k básníkovi vůbec naučit. Tatínek má rád Lermontova, aspoň to tvrdí.

„I špatný básník je básník, říkával Jindřich Hořejší. Ale je těžší, ne-li přímo těžké napsat verše, aby nedaly lidem usnout. Verše vzrušující jako toužený, ale nenadálý polibek. Palčivé jako včelí bodnutí. Aby utkvěly v mysli, ať už způsobí okouzlení, smutek, překvapení či radost.“
/Jaroslav Seifert, Všecky krásy světa, kapitola Noc na uhelném trhu/

Palčivé verše Jaroslava Seiferta nechme zaznít ve čtvrtek v refektáři františkánského kláštera. A dejme slovo oblíbeným básníkům mých rodičů. Ještě snad jeden klep z Všecek krás světa na okraj. Když se v 50. letech Seifert s Holanem vypravili do Frenštátu pod Radhoštěm, „jen taktak, že jsme se nezamilovali do mladičké Mahulenky P. Holan však moudře usoudil, že je pro nás příliš vdaná…“

TĚLO ŽENY

Všechna má slova, zničená nahým úžasem,
mluví o těle ženy... Vědomo své krásy
vyzývá mou němotu
k stesku, písni, zbožňování, ba k věštbě,
ale jako by se mělo ještě doplnit, co chybí,
už je tu chtíč...

Každá láska je nešťastná.

/Vladimír Holan, sbírka Bolest/


MY ROZEŠLI SE

My rozešli se, na portrét
tvůj zřím však stále, se mnou bdí:
jak zbledlý přízrak lepších let
útěchou duše mé je vždy.

I nových vášní poddán hrám,
já nezrušil té lásky kruh:
chrám opuštěný – vždycky chrám,
svržený idol – vždycky bůh.

/Michail Lermontov, 1837, přeložil Josef Hora, autor Itálie/

jt’m

Seifert a Holan

Před rokem se za pomoci členů divadla Navenek odehrál mnou sestavený vzpomínkový večer pod názvem Víc mlhovin než hvězd věnovaný památce Vladimíra Holana, jenž měl sté výročí narození. Letos bych chtěl připomenout 105. výročí narození a 20. výročí smrti Jaroslava Seiferta. Komponovaný pořad z básníkových veršů a vzpomínek s názvem Rozhovor s prázdnou židlí proběhne ve čtvrtek 21. září od 19 hodin v refektáři františkánského kláštera. A co napsal Seifert o mém oblíbeném básníkovi?

Protože jste asi zvědaví, kdo z nás byl tenkrát nejlepším básníkem, prozradím vám to přímo: Vladimír Holan, černý anděl.
A ještě nad to: kdyby byl Vladimír Holan bílým námořním důstojníkem na palubě lodi mířící do Splitu, krásné ženy, procházející se po nábřeží, vyhlížely by ho vždy už zdaleka svými triedry.

(Všecky krásy světa, kapitola Čas plný písní) ml
jt

Kamarád Wolker

Mám pocit, že ve mně zraje myšlenka na další poetický večer, po pořadu Víc mlhovin než hvězd (Holan) a po Rozhovoru s prázdnou židlí (Seifert), bych se s chutí pustil do nesčetněkrát propíraného a přivlastňovaného Wolkera. Už jsem tu o něm dvakrát psal, ale nyní jsem se dostal k samotnému zdroji informací o Wolkerově pražských začátcích. V knize Zdeňka Kalisty Kamarád Wolker (1933) se dočtete věci přímo, jak je cítil jeden z jeho nejbližších přátel. Když to spojím s korespondencí Wolker-Biebl, mám už na čem stavět (Wolkerovy spisy jsou samozřejmostí).
Kamarád Wolker je krásný příběh zrodu, vrcholu a rozpadu jednoho přátelství. Kalista s Wolkerem dokonce bydlel v jednom bytě na Smíchově. V knížce se lze dočíst i o tom, jak Wolker „opsal“ Baladu o námořníku, což mu podsouvali pánové tenkrát ve Slavii: Kalista měl svému příteli trochu za zlé, že když ve svém básnickém pásmu Růženec navazoval na Apollinairovo Pásmo a snažil se mu vtisknout svůj rukopis – poslal úryvek Wolkerovi v dopise a Wolker pak začal psát Svatý kopeček ve stejném „pásmovském“ stylu. Zpětně se Kalista zamýšlí nad tím, že na tom stylu nebylo tehdy nic tak neobvyklého, že to vlastně byla taková módní vlna. Ale už aspoň vím, jak to s tím „opisováním“ bylo. A dále (v knize vlastně blíže):

Oba přivezli jsme si z domova řadu veršů a začali jsme se v duchu zabývati otázkou knihy. Šlo o tituly. Na jednu schůzku přišel Jiří s nápadem přijatým z Komenského: „Ráj srdce“. Nápad se mi zalíbil. Měl jsem sice také název – „Host do domu“ se měla jmenovati moje knížka podle nápisu na domě na Riegrově nábřeží, kde kdysi bývala kavárnička Riviera – ale ten název nezdál se mi přiléhati docela těsně k mým veršům. Byl bych rozhodně raději sáhl po názvu Wolkerově. Proto když Jiří začal se rozpakovati nad svým nápadem, vytasil jsem se s titulem, který jsem sám měl pro svoji knížku, a nabídl jsem jej Jiřímu. Výměna byla v té chvíli uzavřena a spečetěna – přes to, že jinak nebývá lehko směňovat názvy. Pro nás však nebylo potíží, neboť naše knihy stály si skutečně – přes všechny rozdíly, jichž se ještě dotknu – přeci velmi blízko.

Tady bych se zamyslel nad možnou apokryfností Kalistova podání (asi ne nepodobnou některým příběhům z Demlových vzpomínek Mé svědectví o Otokaru Březinovi psaných v téže době), ač ho mám za nadmíru čestného člověka. Mohla to být opravdu dohoda, která v době, kdy pro čtenáře ty knihy ještě nic nepředstavovaly, neznamenala pro oba básníky nic osudového a nový název přijali plně za svůj – v Kalistově případě to naprosto vycítíte, protože se několikrát před tím, než vypráví tento příběh o směně, zmiňuje jak o Ráji srdce v souvislosti se sebou a tak o Hostu do domu jako o díle Wolkerově – přesto mi přijde zvláštní, že si tuto legendu skromně nechal až na 77 stránku ze 100 (nepočítám přiložené dopisy); Wolker zase nazval svůj časopis z doby, kdy už nebyl zdaleka tak blízký Kalistovi, „Host“, tedy byl s tímto názvem také naprosto sžitý (Wolkerův dopis z doby, kdy už si oba básníci mnoho věcí vyčítali, stojí opravdu za to, i když nečekejte boj na kordy, ale naopak smířlivý tón). Jak to bylo doopravdy, se asi nikdy nedozvíme.

TVB

Poetika

Už jsem měl mít za sebou první část mého kurzu o poesii, ale musel jsem ji odložit, protože poslední víkend byl oprvadu přesycený a neodvedl bych práci, jakou si představuji. Přemýšlím, jakou čítanku bych si vzal, aby výběr básní byl pestrý. Jako jednu z nejlepších, kterou jsem kdy držel v ruce, bych ohodnotil Almanach Kmene z roku 1948 redigovaný Kamilem Bednářem. V básni Děti o Vánocích roku 1945 píše Vladimír Holan: Krutý a zhovadilý světe, co já s tebou? A o pár stránek dál má Jiří Orten báseň Poetika:

Přesněji, slova! Ať se cesta přímí
a vede tam, kde na ni čeká sad,
ať počnou česat sadaři mí,
mé uschlé slzy: jablek načesat

a třeba ještě trochu zelených,
načesat ňader, z kterých ssají děti,
načesat jiter, žen a vůně knih,
kterým i čas by mohl záviděti.

A láska mlčí-li a všechno kolem němě
klid předstírá, vy chtějte, slova, znít,
nahoru k nebi znít a dolů, kde je země -
a prudce do mne. Bolest poranit ---

U večer masopustu

Vladimír Holan

Ne, že jsi sám a opuštěn,
a tedy posmrtný už nyní zaživa,
ne, zeptej se ale sebe
a připusť to k srdci svému,
na koho čekáš...

Všechno jsou jenom naše
představy. Když je vyjádříme,
skrývají se nebo se
vzbouří proti nám...

mljt

Literární život ve stínu Mnichova

Často jsem četl o fašismu a antisemitismu českých katolíků za druhé republiky a za Protektorátu. Žádný pramen k tomu doma v knihovně nemám a ani bych mít nechtěl. O to víc mě ale mrzelo, že jsem konkrétní projevy těchto odsouzeníhodných jevů dodnes nevypátral v žádné sekundární literatuře. Mám rád Demla a Durycha jenom proto, že mi o nich bylo něco zatajeno?

Rozhovor s Jaroslavem Medem ve Tvaru mi v mnohém otevřel oči. Už třeba chápu, proč Holan „opustil“ katolickou církev (a dal se, jeliman, svést komunisty). Měl jsem doma reprinty několika Šlépějí z 30.let a bavil jsem se širokým záběrem i širokým srdcem Jakuba Demla. Dnes by si psal soběpisník, je to přesně ten styl. Nicméně Šlépěje z roku 1940 mi do ruky nikdy nepřišly. V nich se srdce nechalo přišlápnout.

Řekne-li Vám někdo, že Žid je také člověk, hned mu vyražte čtyři zuby a zeptejte se ho, co znamená slovo Pilátovo: Ejhle člověk!

Zajímavější ovšem je, jaký zdroj docent Med pro český antisemitismus nebo spíš antijudaismus našel, a ten bych v knihovně klidně snesl. Je to kniha od Leona Bloye Spása skrze Židy, kterou přeložil a v roce 1911 ve Staré Říši vydal Josef Florian.

Ve Tvaru jsou pak ukázky z dalších pamfletů, tedy koho problematika aspoň trochu zajímá, doporučuji nyní čerstvé č.17 roč. 2010. Krom tohoto nepěkného čtení je tu otištěn i dva roky starý text M.C.Putny Katolická prosba Karlu Čapkovi o odpuštění, pod niž bych se podepsal.

Narozeniny

Dnes má můj dědeček narozeniny. Bydlel jsem u něj a u babičky deset let. Nejkrásnějších deset let mládí, sud na zahradě, do kterého budu vždycky chtít smočit hlavu, abych se osvěžil. V tom pokojíku po prababičce jsem poznal vše, co pro mě dodnes něco znamená. Díky dědovi jsem na vlastní kůži prožil rok 1968, narozen šest let poté. Naučil jsem se vážit svobody a nechtít za každou cenu mít. V časopise Student z roku Pražského jara jsem poprvé četl Zahradníčkovo Znamení moci. Nevěděl jsem, že to bylo první vydání (Zahradníček báseň dokončil v roce 1951 ve vězení).

Nikdo nevěděl jak a nikdo nevěděl proč
ale všichni
trýznitelé i trýznění, věznitelé i věznění
byli zajedno v tom, že cosi se skončit má
Aniž si to řekli, shodovali se všichni v představě děsivé
že jsou u dna všech zásob, z nichž člověk živ je,
jako se všichni svorně podíleli o dědictví těch velkých válek
o trosky a znetvoření a potřebu pokoje v sobě samých
o trosky a zdivočení a potřebu pokoje všude ve světě

Četl jsem Znamení moci v roce 1989. Až později mi Holan poslal dopis, že Zahradníčkovi v roce 1956 zemřely dvě dcery, že mu je vzaly ježibaby muchomůrek. Syn a žena otravu přežily. Když se Zahradníček čtyři roky poté vrátil z komunistického žaláře, zemřel žalem. To vše jsem se dozvídal díky dědovi a jeho knihovně. V roce 2004 jsem se nechal pokřtít a přijal jsem za patrona Jana Zlatoústého. Až pak jsem se od Jana Čepa dozvěděl, že i Jan Zahradníček měl za patrona tohoto světce. Báseň věnovaná spoluvězni Miloši Skácelovi končí:

Vy životy z života mého vypučelé.
Vy oči z očí mých, jež dohlédnete dál.
Polibek usmíření cítím na svém čele –
Můj život byl a bude, aniž se jen zdál.

Jan Zahradníček se narodil 17. ledna 1905.

Oběma dnešním oslavencům přeji všechno nejlepší.

Nebo?

Vladimír Holan

Kudy jste to šla, když nešlo o vás?
Když všechna přivítání, všechna
sbohemdání byla k ničemu,
neboť tam žádný nebyl? Když ani
věci neříkaly dobrou noc
a zvířata mlčela svoje mlčíme?
Nebo tomu bylo tak,
že jste šla právě v oné chvíli,
kdy nelze žít a smrt
je ještě v dálce?

mljt

Ano?

Vladimír Holan

„Nevím, jak dlouho se tam zdržím,
ale nejistota je dobrá!“ řekla jste
odcházejíc, aniž jsem věděl kam…
Ano, vy v nejistotě spoléhající
na sebe, a já v zahanbení,
které neztrácí na síle,
protože nemůže vyjít ze sebe…

Při vyšším pokušení otázky:
zda nikoli kde, ale na koho čekáme
a co by mohlo být – je to čas,
který, aniž může jinak, snižuje hlas
asi jako hrad, který by nebyl na skále,
nebo jako zámek, který by byl bez parku…

Ne, není dlouhých snů.
Vrátíte se ke mně tak,
abych zase nepochopil?

mljt

Ruka

Tato báseň byla u nás často vydávána za básníkovu reakci na Mnichovskou dohodu, ale bylo to jinak. Mnichovská dohoda se stala důkazem, že tato báseň z první poloviny 30. let 20. století je nadčasová a stále platná. Dylana Thomase mám radši pro jeho život než pro jeho poezii, ale to je asi i tím, že na ni nejsem dost rodilý. Věřím, že Vladimír Holan, který se s ním jednou v Praze krátce sešel, by jej možná přeložil tak, že bych mu přišel na chuť. 

Pokusu o mé vlastní přebásnění této silné básně jsem neodolal.

originál zde

Ruka, která to podepsala, srovnala město se zemí;
pět suverénních prstů jediným podpisem na papíru
udělalo z celé země půl hřbitov a půl vězení.
Pět králů poslalo i krále pod sekyru.

Ruka, která se zdvihla vzhůru ke svěšenému rameni,
zavrzala svými klouby, sevřela prsty v prudké křeči
a rázným pohybem husího brku ukončila to vraždění,
jež navždy umlčelo marné řeči.

Ruka, která se podepsala pod smlouvu s udavači,
přinesla krupobití a hlad a hmyzí hejna mnohá.
Jak mocná je ta ruka, které k rozhodnutí stačí
jen letmo načmáraná muří noha.

Ruka pak padlé spočítá, oči jim ale nezatlačí,
konvence, nóty, protokoly ji nikdy neomrzí,
tak vládne zemi, vládne nebi, vládne k pláči,
sama však neví, co jsou slzy.

Veliký mrtvý

4. července před sto lety se narodil Kamil Bednář, básník. Znal jsem jej z různých vzpomínek dalších básníků, ale jeho básně jsem neznal. Až včera jsem si přečetl několik opravdu velkých básní tohoto autora. Jsem rád, že je okurková sezóna a soběpisník čtu opravdu teď téměř pouze já sám. Setkání s Bednářem je totiž intimní setkání. Psal básně, které jsem vždycky chtěl psát, snažil jsem se o to, ale už dlouho jsem žádný z těch pokusů nenapsal. Básně vážné jako vagón odvážející Židy do koncentráku a lehké jako seno v Ježíškově kolébce. Dlouho jsem žádnou takovou ani nepotkal. Básně, jaké uměl psát Vladimír Holan.

Četl jsem si Bednářovy básně ve vaně, až mi úplně vystydla voda a zfialověly rty. Ještě nahý (jakoby ve shodě s básníkovým „nahým člověkem“ z jeho Slova k mladým) jsem chtěl Věrušce přečíst báseň Dobytí Jeruzaléma. Jenže jsem došel k pasáži, kde zoufalá hladová žena v obleženém městě hledí na záda těch, kteří jí uloupili úplně všechno.

… A v pominutí smyslů
(řeč se mi vzpouzí, mám-li o tom vyprávět)
uchopila chlapečka, svého chlapečka,
pro něhož neměla mléko v prsech…

a hlas mi z jazyka zmizel přesně ve chvíli, kdy mi Věruška ucpala ústa. Co v básni následuje, předčilo mé představy o krutosti.

Bednář se v 50. letech musel odmlčet. Chtěl být mostem mezi všemi českými básníky, tak jsem ho poznal a psal jsem tu o jeho redakci Almanachu Kmene 1948, v němž žasnete nad svobodou, jaká tehdy ještě chvíli panovala. Dopanovala a na hrad králů dosedl truhlář, jak o tom Bednář píše v jedné (ironicky oslavné) básni. V 60. letech trávil každé léto v chatce u Mělníka, tam tvořil, psal a překládal. To je i můj sen! Čím dříve tím lépe, nechci čekat na důchod.

Jako zastydlého obhájce pravosti RKZ mě překvapil i Bednářův příspěvek do diskuse z roku 1969.

Bednář mi zprostředkoval i vzácné setkání s tátou. Báseň Veliký mrtvý napsal bezprostředně po smrti svého otce. Je dlouhá jako pohřební průvod. Nejsilněji na mě působily verše z 2. oddílu.

Otec… Snad je to on, kdo dává růsti víře,
že žije Bůh, když hvězda padá do arkýře
a venku nad sadem se luna rozpění,
až duše pokleká a v tichém zachvění
pocítí sladkou duši Otce nejvyššího?
…
Ó, zastav se, přelude můj, a promluv ke mně!
Jsem také smrtelný, také mne sevře země,
až sytý marnosti já touhy nožem svým
snů poslední šev přetnu, křivdy napravím?

Báseň Zdálo se mi je záznamem snu, který se básníkovi zdál o mnoho let později, snu, který byl jakoby znamením od otce, zatím nepochopeným. Mně se nedávno zdálo, jak jsem v Soběslavi hledal v dědově knihovně tátovy dopisy z vojny. Vím, že tam jsou, četl jsem jich pár tajně ještě v době, kdy táta s dědou žili. A pořád mám pocit, že se mohly ztratit. V tom snu jsem nacházel v knihovně samé zajímavé knihy, byly se mnou sestry i tety a já měl pocit, že ty dopisy musím ukrást, aby to teta neviděla. Ten pocit mám tak trochu i teď, když se do Soběslavi chceme příští týden vypravit a já chci tetu poprosit, jestli smím do dědovy ložnice...

Zjevení

Vladimír Holan

Váš zpěv, vaše mluva, váš tanec
jsou z podbříšku, a tedy slastné,
i když vyděračné, ledaže
byste to kdekomu přála
a některým ne… Také radost
je jenom jedna,
i když každá zvlášť…
Sám se svým hořem nesdělitelný
cítím, že zjevení
nemusí být viditelné…

mljt

Muž, který maloval stromy

Byl jsem v posledním týdnu několikrát konfrontován s dětským světem fantazie a žasnul jsem, jak se může byt 2+1 proměnit ve hrad se starodávnými obrazy na stěnách a z normálního kluka v punčocháčích policista v uniformě se služebním psem. Uvědomil jsem si, o co všechno svojí dospělostí přicházíme.

Chci, aby mi někdo řekl, že můj mukový strom může odejíti ze svého místa a že všechny mukové stromy na horách jsou jeho děti…  Chci, aby můj strom slyšel. A je to pravda. Chci, aby můj strom viděl. A je to pravda. Chci bydliti v živoucím světě.

Jean Giono, známý francouzský spisovatel, napsal tato slova 18 let před svým nejznámějším příběhem Muž, který sázel stromy pro český časopis Život, který redigoval Vladimír Holan. Jsou vytržena z článku Tak rozumím dílu Kubínovu. Odvažuji se tvrdit, že možná právě Kubínovo dílo plné stromů z kraje Provence, mělo vliv na pozdější Gionův mistrovský kousek. V úterý 16. listopadu jej v klubu přečte Martin Dušek, a to 100 let od roku, do nějž autor zasadil začátek svého příběhu.

Ohňostroj místo hvězdného nebe?

Kdo sleduje moje překladatelské pokusy, ví, že nejradši mám básnická díla jinak téměř čistých prozaiků. S Jamesem Joycem (jejž mi automatický opravář mého textového editoru upravil na Jakeše Kotce) jsem dokonce vyhrál i národní překladatelskou soutěž. Od té doby hledám podobnou sbírku básní, do které by se dalo zakousnout se stejnou chutí jako tehdy do Ennácti Bébásní. Srdce mi zaplesalo, když jsem včera zjistil, že William Golding, jehož Pána much mám moc rád, napsal ve svých 23 letech první a poslední sbírku básní, které se pak po sepsání svých nejslavnějších románů zřekl podobně jako se třeba svých prvotin zřekli Holan nebo Kundera. 

Na internetu se nedá najít téměř žádná ukázka, v antikvariátech už se kniha sehnat nedá, nezbývá tedy než zkusit některou z velkých světových knihoven. Přece ale jedno osmiverší publikoval někdo ve svém článku v roce 1968 v časopisu English. Neodolal jsem:

Chybička se i Tobě stane,
cos stvořil, to už nezměníš;
přesto se ale divím, Pane,
žes nepověsil hvězdy níž

a nesrovnal je pěkně do řad.
Kdyby ses trochu osmělil,
mohls je na nebi roztancovat
- a měl bys plné kostely.

Bylo by to jednodušší, jen jestli by se taková reklama na Boha nakonec neukázala jako klamavá. Jsem rád, že si cestu k Bohu musí každý proklestit sám, bez reklam. Ono hvězdné nebe nad hlavou nakonec člověka dovede od nekonečna vně k věčnosti uvnitř. My jsme se dneska byli pomodlit za  věčné světlo pro babičku na večerní mši v kostele sv. Rodiny. Řeknete: jako ti cikáni, křtiny, svatba a pohřeb. I to je cesta.

Lepidlo, které nás drží dohromady

Před 115 lety se narodil a před 30 lety a jedním měsícem zemřel italský básník Eugenio Montale, který v roce 1975 získal Nobelovu cenu za literaturu. Podobou mi trochu připomíná Seiferta, tvorbou Holana. Mám moc rád podobné až filosofické básně. Včera jsem nad jednou takovou vlastní přemýšlel ve vaně. Ta moje myšlenka potřebuje zrání, ale základ byl ve filosofických oxymoronech. Podobně jako v téhle nelehké básni. Stojí za to si ji přčíst, protože, jak píše Holan v básni Nepřátelům, Být není lehké... Lehká jsou jen hovna.

Poslední část je přeložena dost volně, nevěřil bych, že mi italština dá tak zabrat.

(originál zde)

Jaké lepidlo drží dohromady
tyhle čtyři kameny.

Přemýšlím o andělech,
poletují sem a tam,
nepozorovaně,
bez tváří a beztvaří
bez očí a bez peří
a zcela jistě bez vědomí toho,
že jsou nám podobní,
protože jsou vlastně jen
protiváhou Archimédova
pevného bodu ve vesmíru,
nevidíme je jen proto,
že oči, jimiž jsou vidět,
nemáme
a nechceme mít.

Pravdu na tomto světě
nemůžeme poznat
ani ji nemůžeme chtít poznat,
pokud ji nechceme zničit.

A tak musíme předstírat,
že když přelézáme zeď,
nejsme ani před ní
ani za ní, ale vlastně jsme
navždy její součástí,
musíme předstírat,
že pohyb a nehybnost
mají smysl
v nesmyslnosti,
abychom pochopili,
že pevný bod je holá
nicota.

Mluví Eurydika

Mýtus o Orfeovi je asi mým nejoblíbenějším mýtem. Možná i proto, že mi přijde, že mě táta chtěl naučit hrát na lyru (ovšem marně) a maminka mě naučila skládat verše. Ale hlavně kvůli Eurydice. Tu Orfeovi uštknul had a jeho tklivé písně obměkčily i olympské bohy, takže ho poslali do Podsvětí. Zpěvem zkrotil trojhlavého psa Kerbera, hudbou uplatil převozníka Charona a jeho talent mu pomohl i při vyjednávání s Hádem a jeho ženou Persefonou. Ti mu dali jako jedinému v celé historii mýtů šanci si odvést z podsvětí svou mrtvou ženu. Jen pod jednou podmínkou, že se na ni může ohlédnout, až se dostanou ven z Podsvětí. Když se Orfeus dostane z Podsvětí, ohlédne se, a v tu chvíli si uvědomí, že on je už sice pryč, ale jeho žena, která ho následovala pár kroků za ním, je ještě v zemi mrtvých. Teď už nadobro.

Je ještě jeden důvod, proč se mi ten mýtus tak líbí. Protože ho nádherně dialogicky zpracoval Vladimír Holan v Noci s Hamletem (úryvek), mé nejoblíbenější básni. Proto jsem podlehl pokušení přeložit báseň anglického zpěváka a básníka Johna Hegleyho, která tu látku zpracovává vnitřně monologicky. Vlastně nelze poznat, zda je to vniřní monolog samotné Eurydiky nebo rozhovor básníka se svědomím mytické oběti. Každopádně je to báseň silná, čte se pomalu a přitom ne těžkopádně stejně jako Noc s Hamletem a jsem rád, že jsem to zkusil. Snad mi John Hegley odpustí, že jsem si přidal jeden řádek (ne ten poslední!! jen jsem čtvrtej řádek rozdělil na dva) a pár rýmů, které jsou pro rytmizaci v češtině celkem významnější než v angličtině. (originál)

Pes zkrocen
řeka překročena
bohové jasně usnesli se:
otočíš-li se, tvá žena
rozplyne se.
Tedy, pes zkrocen, řeka překročena
proč jen se otočil?
Bylo to zbrklé ohlédnutí, náhodné hnutí
jeho mysli pomatené
co k Hádovi mě zpátky žene,
nebo jen pátral
zda mě neztratil
a když poznal, že ne
že tu jsem
a že se nerozplývám
v té chvíli jsem se rozplynula,
nebo jen záblesk žárlivosti,
pohled z netrpělivosti
jenž měl mi pokáráním být
a pro nějž bude dále žít
jen v pohrdání sebou samým?
Nebo se prostě jenom zbláznil?
Nebo podlehl kouzlu okamžiku
kdy ocitnul se na prahu svobody
a chtěl se podělit...
„Eurydiko, podívej... jsme venku...“
Ale venku byl jen on.
Přílišně nadšený blázen.
Ukvapené rozhodnutí.
Samolibý Řek.
V čem byla chyba?
Chyba byla v tobě
stačí se zamyslet nad možnými omyly toho muže.
Rozluštění leží v ženě.
Ano, stalo se to na samém prahu.
Ale otočil se protože...
protože jsem ho zavolala.
A proč?
Protože jsem ho chtěla ještě jednou spatřit.
Ale jen jednou.

Malý velký architekt a Národní knihovna

Přišly mi dva ze třiadvaceti kdy vydaných sborníků poesie a vědy KVART. Je to číslo 1 a 2 z roku 1945. Sborník redigoval Vít Obrtel a v redakčním kruhu seděli po válce mj. Holan, Halas, Hrubín a Kolář. Výběr básní a článků je tudíž velmi kvalitní.

Hned po vyjmutí časopisů z obálky jsem si přečetl článek J.P. Sartra o Mnichově, studii T.S. Eliota o rozmanitosti kultur v Evropě a několik básniček. Ovšem nejvíc mě zaujal článek Tvář zítřejší Evropy, který je vlastně rozhovorem s architektem Le Corbusierem. Převratný architekt v něm hovoří i o tom, že ho myšlenka na obytné bloky napadla v toskánském klášteře Ema (což by měla být vlastně florentská kartouza):

V rámci obrovitosti buduji mikrokosmos v měřítku jedince. Vzpomeňme si na klášter Ema. Každému, co potřebuje, to jest málo, je-li moudrý. Ten, koho ještě trýzní pud vlastnictví, může si koupit byt, dům, chce-li. Ale skutečnější majetek může a má patřit všem: čistý vzduch, slunce, pohled na přírodu, procházka v sadu, hry a mnoho jiných věcí. Co potřebuji vlastnit? Několik knih? Snad. Ale nejsou jich celé tisíce v Národní knihovně?

Krása v. zrada

Dnes je den Seifertových narozenin. Když mu bylo přesně 37, Československo vyhlásilo mobilizaci. Sedmdesát let po Mnichovu, kdy „oblouk triumfální trochu se nahrbil“, sem tedy přináším část jeho básně U sudů Goldhammrových.

Nejhorší je, když ztrácíš kamaráda,
kterému věříš oddaně.
Nejhorší jistě na světě je zrada,
ta pálí krutě jak sůl na ráně.

Bylo to smutné, když na pražském hradě
návštěva byla pánů vyslanců.
Ubohý národ musel po té zradě
pak na hranicích balit do ranců.

My vídávali Francii kdys velkou,
pak byla malá; vzala odměnu.
Zaplatila to Paříž pod Eiffelkou,
ztrácejíc světla na diadému.

Taková faleš těžko odpouští se,
no - vyčítat už jim to nebudu.
Dozrála réva, hrozny byly v lise,
burgundská šťáva stéká do sudů.

Goldi nás pozval. Jdeme, nevídáno,
a na to víno též jsem zvědav byl.
Hladím ti ruku, krásná Marianno,
a pro ty krásy jsem ti odpustil.

Bylo to tam, v Goldhammrově vinném sklípku, kde v roce 1949 prohlásil Seifert, že má radši francouzského básníka, když blije, než ruského básníka, když zpívá. A když se pánové u vedlejšího stolu ohradili, řekl jim na to Holan, že celá sovětská poesie nesahá Jarouškovi ani po kotníky. V 50. letech byli oba moji nejoblíbenější básníci odsouzeni k zapomnění.

Krása se nedá zapomenout, ale ani odpustit (na rozdíl od zrady).