Osud české literatury v kostce

Když jsem si včera pustil báseň Leden 1940 od Roye Fullera, v níž se tento před sto lety narozený básník vtipně povznesl nad dějiny anglické poesie, hned mi začaly naskakovat verše pro jakousi českou verzi. Nedalo mi to a ráno po probuzení jsem je hodil na papír a poslepoval dohromady.

Komenskému v Lešně vzplály spisy,
Hanka našel staré rukopisy,
abbé Dobrovský si vsadil na němčinu,
Jungmann pak občerstvil naši mateřštinu
tak, že v ní začali svá díla páchat
Puchmajer, Kollár, Čelakovský i Mácha.
Palacký odkázal národu dějiny,
Havlíček satiru, vtip a noviny,
Němcová Babičku, Erben Kytici;
pak přišel Neruda a parta tvořící
v Máchově odkazu – Hálek, Heyduk, Světlá
do temného vlastenčení vnesli trochu světla.
Vrchlický navršil z básniček pyramidu,
z níž popsal svět, jeho bohatství i bídu.
Máloco pak vyrašilo v jejím stínu,
snad až na Čecha, Zeyera a na Březinu.
Svůj vlastní poetický zámek
ze vzduchu postavil si Šrámek.
Císař stejně jako král nutně potřebuje šaška,
tak tedy c.k. armáda naverbovala Haška.
Po válce přišel mír a blahodárné roky
s Čapkovou Dášeňkou a s jeho Válkou s mloky.
Deml, Durych, Florian, moderní věrozvěsti
zaštítili svoje dílo tvrdou katolickou pěstí.
Nejen hospodářská krize první republiky
udělala z literátů vesměs bolševiky,
každého jinak, každého v jinou chvíli,
mnozí se pak vzbouřili a mnozí nevzbouřili.
Každý měl jiný talent a jinou náturu,
vzpomeňme třeba Horu, Olbrachta, Vančuru,
z básníků Holana, Seiferta, Biebla, Halase,
po světě mnoho jejich žáku dodnes toulá se.
Nezávidím těm všem jen jejich nadání
a nedostatek klidu, jenž k tvorbě pohání
– ze všeho nejvíc závidím jim krásu
v tom jejich jinak smutně osudovém hlasu.

Lepidlo, které nás drží dohromady

Před 115 lety se narodil a před 30 lety a jedním měsícem zemřel italský básník Eugenio Montale, který v roce 1975 získal Nobelovu cenu za literaturu. Podobou mi trochu připomíná Seiferta, tvorbou Holana. Mám moc rád podobné až filosofické básně. Včera jsem nad jednou takovou vlastní přemýšlel ve vaně. Ta moje myšlenka potřebuje zrání, ale základ byl ve filosofických oxymoronech. Podobně jako v téhle nelehké básni. Stojí za to si ji přčíst, protože, jak píše Holan v básni Nepřátelům, Být není lehké... Lehká jsou jen hovna.

Poslední část je přeložena dost volně, nevěřil bych, že mi italština dá tak zabrat.

(originál zde)

Jaké lepidlo drží dohromady
tyhle čtyři kameny.

Přemýšlím o andělech,
poletují sem a tam,
nepozorovaně,
bez tváří a beztvaří
bez očí a bez peří
a zcela jistě bez vědomí toho,
že jsou nám podobní,
protože jsou vlastně jen
protiváhou Archimédova
pevného bodu ve vesmíru,
nevidíme je jen proto,
že oči, jimiž jsou vidět,
nemáme
a nechceme mít.

Pravdu na tomto světě
nemůžeme poznat
ani ji nemůžeme chtít poznat,
pokud ji nechceme zničit.

A tak musíme předstírat,
že když přelézáme zeď,
nejsme ani před ní
ani za ní, ale vlastně jsme
navždy její součástí,
musíme předstírat,
že pohyb a nehybnost
mají smysl
v nesmyslnosti,
abychom pochopili,
že pevný bod je holá
nicota.

Čas na Holana

IGITUR II

Ne, už to není čas, je to jen doba
a z oné doby pouhá chvíle.
Jenomže právě v oné chvíli
tvé bytí, které by neriskovalo
celý život, nebylo by bytím. Tvrdě
a nelítostně a daleko od Delf
jsi s otázkami sám a
sám sobě odpověď, aby nic nechybělo
osudu...

mljt

Volná jízda

Jiříkův příspěvek o Richardu Gerstlovi a častých dišputacích v Terezčině kruhu ve spojení s Kunderovým (popíraným) hříchem (a taky Vančísovým mailem a Jarmiliným podivem nad tím, že jsem se zmínil tak málo) mě pohnuli k sepsání malého zamyšlení, zda jde dílo oddělit od autora.

Máme hledat klíč k dílu v autorově životě? Pak bychom po odhalení Kunderova činu mohli konečně pochopit, proč se dokáže udavačství tolik vysmívat a zároveň ho tak dobře procítit. Nebo máme hledat klíč k autorově životu v jeho díle? Pak bych mohl směle dovodit, pokud je to celé pravda, že motivem, který se lační novináři snaží získat od uzavřeného starce, byla mladistvá žárlivost (jeho nebo jeho kamaráda? To už by bylo na hlubší psychologický rozbor; právě ten výsměch, který známe z knih Güntera Grasse o nacismu, by napovídal, že jako si Gross nikdy nevystřelil, ač byl pár měsíců esesmanem, Kundera možná nikdy opravdu nežárlil, ale věděl, co žárlivost dokáže, protože se – opakuji, že čistě hypoteticky – pro ni stal vykonavatelem hrůzného činu).

Kdybych nečetl Štýrského Život Rimbaudův, nikdy bych se nezamiloval do Rimbaudových básní. Kdyby mi maminka nečetla Bajaju, nikdy bych se možná nezamiloval do Holana a nestudoval jeho život. Nikdo neví, jak opravdu vypadal Mácha, ale všichni znají jeho podobiznu. O Shakespearově životě se vyprávějí legendy a točí filmy. Kdo tvrdí, že nikdy nečetl bulvár, čte ho tajně na záchodě (a občas to spojí s onanií). Teze, teze, teze. Kdo by radši řekl „bezobsažné fráze“, jistě si mě jako autora s textem nespojuje, protože v tom případě se od nich tvrdě distancuji.

Četl jsem Kunderovy romány v angličtině, když jsem studoval na gymnáziu, a přitom jsem si představoval jejich autora. Dokonce jsem se s ním identifikoval. To tajemství kolem jeho osoby, která ale jinak působila strašně civilně, mě přitahovalo. Kamarád ze střední školy tenkrát tvrdil, že Kundera je nomen omen, protože o ničem než o kundách nepíše. To mě od další četby nijak neodradilo, ba naopak. To Ladislav Jehlička šel dále a tnul do živého, když citoval jistého katechetu, když se ho paní učitelky zeptaly na volnou lásku: „Láska je, dámy, pouto, svazek. Čím je láska větší, tím je pouto silnější. Volná láska stejně jako volná myšlenka je, jak my latiníci říkáme contradictio in adiecto, protimluv, nesmysl. Láska nemůže být nikdy volná. Volné může být jenom mrdání.“ A to mě taky zajímalo. Na rozdíl od těch, co jsem tu citoval, přeci jen mezi těmi kundami a mrdáním nacházím i věci jako jsou láska, zrada, nenávist a ublížení.

Tolstoj prý řekl Maximu Gorkému: „Člověk prožívá zemětřesení, epidemie, děsné nemoci a všelijaká duševní utrpení, ale ze všech nejmučivější tragedií mu byla, jest a bude – tragedie ložnice.“ Kundera jde tedy ve šlépějích ruského klasika a přes postel nahlíží do osudů lidí, kteří milovali i zradili, nenáviděli nebo se obětovali. Hledá přirozenost člověka (a ona se pro některé bohužel v těch lotosových květech mezi dolními končetinami rodí). Můžeme si sice od toho hledání odmyslet Milana Kunderu, ale člověka hledajícího si odmyslet nemůžeme.

Neznáme sice nikdo Homéra, ale každý, kdo ho četl, důvěrně zná toho svého Homéra. Říká se, že kolik je kněží, tolik je nábožentsví, a tak to platí i o knihách a jejich čtenářích. S každým čtenářem umírá i autor! A se mnou, i když to zní možná nabubřele (nabubřelé by to bylo v opačném pořadí), odejde i jeden Milan Kundera.

Vytržen z Poesie

Potěšil mě Viktor Fischl, když jsem si přečetl jeho přsvědčení, že Seifert po Šrámkovi a Tomanovi miloval nejvíc Vladimíra Holana. A pak dodává zajímavý postřeh, že až na Wolkera, který odešel mladičký, a S.K. Neumanna, který byl spíš anarchista než komunista, žádný z předních českých básníků, kteří stáli politicky na krajní levici – mluvím tu o skutečných básnících, ne o veršujících agitpropech – nezemřel jako věřící komunista.

Minulej tejden jsem si v 1. podzemním antikvariátu koupil poslední sbírku Františka Halase s názvem A co?, která vyšla až v roce 1957, osm let po básníkově smrti. Začetl jsem se už cestou z Prahy a nadchla mě! Jsou to verše, který se píšou na pergamen z vlastní kůže. Občas se člověk básníkovi pod tu kůži nedostane, vnímá jen tu zkratkovitou krásu. Ale jak se správně ptá Ludvík Kundera v doslovu „Cožpak je nutno každou báseň beze zbytku racionalisticky propitvat?“

Zaclání čas už počmáraný plot
Musí to tak být
Jak zkrásněla jsi zpozdilá lásko
žehravým přivinutím let
Zaclání čas ten počmáraný plot
a nápis na něm
Halas je vůl

…

Koho budeš trápit
kdo tě bude trápit
Jsi spoluviník
ty odpadlíku

V poslední básni je zřetelné vyznání, který dokazuje tezi Viktora Fischla i pro předsedu Syndikátu českých spisovatelů a přednostu publikačního odboru ministerstva informací:

Nechci být masem vzduchu okolo
jak se to líbí jim
nechci být kůlem vyhlášek
veřejným míněním
nechci být nápovědou co polyká jen prach
těch jejich komedií
hraných na márách

Na Tři krále „u františkánů“

Tříkrálovým koncertem duchovní hudby v kostele 14 svatých pomocníků ve Františkánském klášteře v Kadani přivítá rok 2008 smíšený sbor Hlahol z Chomutova. Bude to také start pro Kulturní zařízení Kadaň, organizaci, která bude zajišťovat kulturní pořady v několika stáncích.

Smíšený sbor Hlahol navázal na tradici chomutovského zpěváckého spolku Vlastislav, jenž vznikl v květnu 1947 ze stále se rozrůstajícího chrámového sboru. Tehdy se zpěváci sešli, jak se píše v kronice sboru, za tím účelem, „aby šířili kulturu a český zpěv po celém zdejším kraji, odkud byl před staletími násilně vytlačen“. Zároveň ale kronikář podotýká, že „nezáleží na tom, jaký odznak politický kdo nosí nebo jakého je kdo náboženského vyznání“. Členové současného spolku Hlahol do Kadaně přijedou jak s českým zpěvem, který budou reprezentovat např. skladby od Václava Karla Holana-Rovenského nebo ze Šteyerova kancionálu, tak také s latinskými ukázkami z díla Johanna Sebastiana Bacha a dalších mistrů. Přijďte se přesvědčit, že kultura a (nejen) český zpěv v našem kraji přežil i televizní a internetovou revoluci. Koncert začne 6. ledna v 18 hodin.

-kzk- (z Kadaňských novin)

Preludium na jméno HAVEL a rabbi Royce

Dnes jsem měl naplánovanou kulturní náplň odpoledne a podvečera. Začal jsem procházkou po Kampě, postál jsem u bytu Vladimíra Holana, z něhož jsem nedávno ukazoval Věrušce fotky, a pak jsem se vydal na výstavu. Na výstavu, na níž jsem čekal davy. Strávil jsem tam nakonec celou hodinu a za tu hodinu jsem tam potkal jednu cizinku, která tam byla dřív než já. S Václavem Havlem je to už horší než s tou erotikou. Na budově Muzea Franze Kafky totiž láká billboardek do sousedního domečku na výstavu Václav Havel – český mýtus. Ten domeček je tzv. knihovnou Václava Havla. Moc jsem tu knihovnu nepochopil, tedy nepochopil jsem vůbec záměr jejího majitele a ještě míň kurátora té výstavy. A při tom se mi ta výstava líbila. Vlastně mi na ní vadile jediná věc – že Václav Havel ještě není mrtev. Zní to strašně morbidně, V.H. to nepřeju, ale ta výstava si o tohle hodnocení koleduje. Promítali tam taky filmy Občan Havel a Občan Václav Havel jede na dovolenou, ten druhý mi přišel i docela vtipnej, ale oba byly, stejně jako ta výstava na můj vkus moc adorační. Proč sakra ti režiséři nějaký ten rok ještě nesbírají materiál nebo aspoň decentně nepočkají. Takhle to vypadá, jako že je to natočený na objednávku, aby měl V.H. větší šanci na Nobelovu cenu míru. Ve sbírce diplomů a různých řádů, které jsou ve druhém patře knihovny, totiž medaile s profilem vynálezce dynamitu chybí. Na druhou stranu, moc mě ale zaujaly Havlovy dětské kresbičky hradů, nad nimi jsem strávil asi nejvíc času. Za tenhle sešitek těch 80,-Kč stálo!

Přešel jsem pak Mánesův most, abych se sešel s pár nadšenci na procházce židovskou Prahou, která měla dnes být zaměřena na pražský rabinát a budovu pražské radnice. Tři čtvrtě hodiny jsem vydržel poslouchat mladou průvodkyni, dozvěděl jsem se pár opravdu zajímavých věcí. Třeba jsem se poprvé na dvou dveřích všiml mezuzy, o které jsem předtím jen někde vzdáleně zaslechl. A taky se můžu už teď těšit na příští rok, kdy bude velké výročí a mnoho výstav věnováno Maharalovi. Tak až uvidíte tohle strašný jméno v titulech různých výstav, vězte, že jde o toho, kterého většina z vás zná jako rabbi Löwa.

Od Vysoké synagógy (už vím, proč se jí tak říká, i když vedlejší Staronová je vyšší) jsem se pak utrhl směrem na kostel sv. Ducha, kde jsem si chtěl hlavně vyfotit sochu Jana Nepomuckého od Brokoffa, ale nakonec jsem neodolal také několika snímkům Rolls Royce, jehož majitel pár metrů od něj popíjel kafíčko, a když viděl, jak se jedna paní tou jeho károu tolik kochá, otevřel jí dveře, usadil jí za volant a vyblejsknul jí jejím vlastním foťákem. Napsal jsem hned Věrce, že bych takovýho taky chtěl, ale jen pod podmínkou, že ho budeme půjčovat bezplatně všem kamarádům, co by se v něm potřebovali někam svézt. Protože nesnáším snoby a hamižníky. Věruš tak chtě nechtě musela uznat, že je lepší Jonatán, protože toho potřeboval zatím jen Jiří.

Pak jsem šel kolem Týna. Včera jsem si večer listoval v Pochem a zjistil jsem, proč mi ten chrám uvnitř přišel tak podívínskej. On má totiž střední loď zaklenutou barokní valenou klenbou, kdežto boční zůstaly barokní. Přečetl jsem si také jinde, že se jeden chlápek ve středověku snažil přejet v sudu na laně z věže Týna dolů k Orloji, ale z toho sudu vypadl a vymáznul se před Týnem na dlažbu. No a pár dalších věcí, s kterejma vás tu nehodlám dál otravovat.

Moje kroky totiž pak už kvapem vedly do Jakuba, kde jsem byl hned první den. Abych neměl lístek za tři stovky, ale jen za 175,-Kč, stal jsem se členem jakéhosi klubu, jméno nevím, ale prý mi budpu chodit e-mailem pozvánky. Varhanní festival dnes začínal koncertem Karla Paukerta, českého rodáka a amerického občana. Hrával na varhany i u sv. Bafona v Gentu, kde mají ten slavný gentský oltář. A hraje výborně i v penzi. Opravdu mě ta hudba unesla. Mistr dokonce hrál i skladbu, kterou si pamatuju z hudební výchovy od paní Štěpánový. Ferenc Liszt: Preludium a fuga na jméno BACH! A taky si od paní učitelky pamatuju, že když snížím tón H o půltón, tak dostanu B. To by paní Štěpánovou určitě potěšilo, tak jestli ji někdo uvidíte, vyřiďte jí, že jsem si na ni v Praze vzpomněl.

Jan Werich Jiří Suchého

Po tátovi jsem slávista, po dědovi obdivovatel Voskovce a Wericha. Obojí ale s malým nadšením, až hanba. Znám Bicana a Pláničku, ale neznám ani jednoho dnešního slávistu, viděl jsem Pudr a benzín, ale už ne Peníze nebo život. Nečetl jsem ani hry Osvobozeného divadla, znám jen úryvky z elpíček. Mám co dohánět. Od doby, kdy jsem začal zbožňovat Holana, Werichovu srandu jsem podvědomě nevyhledával. Byl jsem vůl.

Koupil jsem jako dárek k Vánocům knížku Pan Werich z Kampy od bratří Suchých, že si ji jako ještě před Vánoci třeba stihnu přečíst. Přečetl jsem zatím polovinu od Jiří Suchého (kdo myslí, že jsem zopakoval chybu z nadpisu, není tomu tak, Werich jméno Jiří považoval za nesklonné, což dokumentoval jak na Voskovcovi tak na Suchém, jak vidno z přiloženého obrázku). Jiří má pravdu v mnoha věcech, i v tom, že se situační humor Jana Wericha dá těžko tisknout jako kniha. Dá se spíš předvést, což je také častý styl Werichova humoru, že předváděl jiné v situacích, které jsou směšné. Nahlas jsem se zasmál opravdu jenom jednou a to jsem si musel Wericha představit a pak jsem to také tak šel předvést Věrušce. Taky se zasmála.

Záviděl jsem vždycky mamince, že žila v době, kdy tvořili černobílí Suchý se Šlitrem, barevný Suchý už mi přijde moc suchý. Dědovi a babičce jsem záviděl, že žili v době, kdy tvořili černobílí Werich s Voskovcem a záviděl jsem jim i barevného Wericha. My jsme měli barevného Svěráka se Smoljakem, nebyli jsme úplně tratní. Dnes (tedy krom bílého Svěráka) nevím. Snad bude zase co závidět Julince.

Jiří Suchý píše své vzpomínky jako upřímné vyznání. Nebyla v něm místa, kde by se mi znelíbil nebo přešel za hranici trapnosti. Jsem rád, trochu jsem se toho bál. Uvědomil jsem si, že na patetickém vyznání svému vzoru není nic, co by mě odpuzovalo. Vzpomněl jsem si na své vyznání Rudovi Koblicovi. 

Najednou mám pocit, že bych všem svým vzorům měl napsat aspoň dopis. Jeden takový napsal i Jiří Suchý Janu Werichovi ve svých třiceti letech. Komentovaný ho přináší i ve své spolubratrské knize. Já ten dopis těm, co jim ho opravdu chci psát, vlastně píšu, jen ne a ne ho hodit na papír (v tom se podobám panu Suchému, toho donutil, aniž by o tom věděl, v těch jeho třiceti letech až Werich sám).

Co tady musím ještě napsat, je svědectví o době, protože tohle čtou občas možná i mladší ročníky. Wericha a Voskovce znají, to by tohle nedočetli (v nové větě snad už můžu ty ročníky oživit) až sem. Jiří Suchý píše, že když byla rakev s tělem Jana Wericha vystavena v sále strašnického krematoria, ležely pod ní dva velké věnce, jeden od prezidenta Gustáva Husáka, který se s Werichem sotva poznal, a druhý od Jiří Voskovce. Ještě, když byla ve smuteční síni jen rodina a Jiří Suchý jako čestný host a lidé, kteří se přišli poklonit památce velkého člověka, přistoupil k rakvi estébák a obrátil stuhu na věnci se jménem Jiří Voskovce rubem nahoru. Psal se rok 1980 a já jsem měl zrovna přes slibem Jisker.

Klování do vlastních jater

Od pana Elčknera jsme se dozvěděli, kde bydlel MUDr. Drůbek, znali jsme i starou fotografii toho domu. Byli jsme zvědaví, jak vypadá to místo dnes. Museli jsme přes most, který strážil sv. Nepomuk, podél potoka až k Panskému rybníku, jenž v jednom místě lemovala vrbová alej.

Naproti přes ulici stál dům čp.181. 

Tak sem chodila za 1. světové války Máryš každé ráno ze svého pronajatého pokojíku na náměstí pracovat jako asistentka. Z brány tohoto domu vyjížděl kočár s dr. Drůbkem za nemocnými v okolních 30 vesnicích, ale taky vyzvednout profesora prostějovské reálky dr. Tomana, když za Máryš přijel z haličské fronty. Jsou to zvláštní pocity. Věděli jsme, že ty dopisy, které jsme přivezli, už tady na tom místě jednou byly. Stáli jsme tam jako pošmistr a pošmistrová z minulosti. 

Hned jak Julinka bude schopná, vyrazíme na další cesty pokračovat v pátrání. Jednou možná budeme opravdovými doručovateli zvláštního druhu pošty, kterou bychom v cíli rádi předali do rukou, v jejichž žilách koluje krev alespoň jednoho z našich hrdinů.

Zítra vyrážím na svou soukromou expedici do Soběslavi. Vím, že existuje tátova korespondence s rodiči, kterou vedli v době, kdy studoval na brněnské vojenské akademii. Tehdy mu náhle umřela maminka. Jednou jsem tajně vnikl dědovi do ložnice a pár dopisů jsem si přečetl. Dědova cimra, to pro nás vnoučata bylo místo, kde erant leones. Tu a tam jsme pootevřenými dvěřmi zahlédli nějakou porcelánovou sošku, pianino u stěny či Marxovy spisy v knihovně, ale práh jsem v životě překročil snad jen dvakrát. Poprvé, když teta právě pomocí toho pianina rodiče k tátově velké lítosti utvrdila, že mě do hudebky posílat nemá cenu. Podruhé, když jsem chtěl prolomit tabu a otevřel jednu skříňku, kde jsem našel krabici plnou dopisů. Táta mi umřel, děda ho následoval, bojím se, aby ty dopisy nezmizely a abych pak nemusel čekat na zázračného pošmistra. A taky tam možná najdu nějaké další poklady. Budu si ale pořád připadat, že pronikám, kam nemám, jako bych lezl do skříní s dědovými podvlíkačkami.

Pro ty, co náhodou čekali další plány na italskou expedici, mám jiné čtení. Do Itálie jsem stopoval skoro každý rok a mám ji tak spojenou s nejsvobodnější částí mého života, je pro mě velkou inspirací (jak by ne, když třeba pro Horu či pro Holana byla inspirací pouhá jedna cesta), řekl bych snad dokonce osudem, a to přesto, že jsem se nikdy nezamiloval do Italky (jen jsem se v Itálii oženil) a nenaučil se italsky. S tím osudem jsem to ale trochu přehnal. Psal jsem tu o spolužačce Lucii. Znal jsem různé útržky jejího osudu, vždyť byla první, kterou jsem před lety ze spolužáků spatřil, jel jsem za ní do Prahy ještě před srazem... a poprvé jsem ochutnal pravé italské těstoviny s olivami a parmezánem. Dnes jsem si přečetl na jejích zbrusu nových stránkách její italský životopis a všechno moje odhodlání psát o Itálii bylo pryč. Ptám se tedy tímto Lucie: Nechtěla bys se mnou a s mými kamarády podniknout expedici do Itálie, jejíž obrysy se snad dají dohledat v mých několika předchozích článcích na toto téma?

Čas na Holana

(ze sbírky Předposlední)

IGITUR I

Aby jeho samota mohla
mluvit, musila by
znát mlčení.
Aby souzvuk vybíral si
z toho, co předcházelo,
nesměla by hlava jeho plodů
odsuzovat kořen pohlaví.
Ale on zrovna dnes
odřekl se života, aby
byl tím, čím zůstane
v zaniknutí…


ALE I

Nežaluj na neblahý den
svého narození! A i když
nevysvětlitelné nemusí být tajemstvím,
neptej se proč a kam a co je dál!
Možná že něco nemá ještě
jméno. Možná že bezohledná
něha touží být viditelná. Možná
že jde o lásku, která neodpouští
lásce… Ale ty Rembrandtovy
sádrové odlitky spících dětí!


NE

Když naříkáš a blízka řeči
děsíš se slov, tu jako delfská kněžka
cítíš, že i rouhání je si třeba
zasloužit pokorou… Nezletile
rozkvétá laskavec v zahradě
blázince. Malého času
je světlo žijící, že žije. Až na jednu
odpadly všechny barvy. Někde
jednopatrový klavír bere
do tance svinky. V rozporu
se sebou samým je bližní.
Ne osud, ruka nás opouští.


MILENCI I

Ještě se neloučí. Je to,
jako by spoléhali na věčnost.
Ještě se neloučí. Možná
jen proto, že kolem mrzne.
Ještě se neloučí. Jistě
jen proto, aby svět o tom nevěděl.
Ale rozloučí se. A kdo z nich
po letech řekne: „Já se nevracím,
já jsem byl věrný!“

mljt

Seifert a Holan

Před rokem se za pomoci členů divadla Navenek odehrál mnou sestavený vzpomínkový večer pod názvem Víc mlhovin než hvězd věnovaný památce Vladimíra Holana, jenž měl sté výročí narození. Letos bych chtěl připomenout 105. výročí narození a 20. výročí smrti Jaroslava Seiferta. Komponovaný pořad z básníkových veršů a vzpomínek s názvem Rozhovor s prázdnou židlí proběhne ve čtvrtek 21. září od 19 hodin v refektáři františkánského kláštera. A co napsal Seifert o mém oblíbeném básníkovi?

Protože jste asi zvědaví, kdo z nás byl tenkrát nejlepším básníkem, prozradím vám to přímo: Vladimír Holan, černý anděl.
A ještě nad to: kdyby byl Vladimír Holan bílým námořním důstojníkem na palubě lodi mířící do Splitu, krásné ženy, procházející se po nábřeží, vyhlížely by ho vždy už zdaleka svými triedry.

(Všecky krásy světa, kapitola Čas plný písní) ml
jt

Pláště, sukně, košile a dárkové koše...

Jeden sbormistr jednoho dívčího sboru mi jako náctiletému nadšenci do historie jednou řekl, že mu vůbec nevadí, když někdo vykrade kostel, že ten kostel k újmě nepřijde, neb v něm jde o duchovno, a ten, kdo kradl, asi měl proč. Tvrdě jsem nesouhlasil. Jak někdo může schvalovat vykrádání kostelů (na začátku devadesátých let bylo na denním pořádku, proto taky na to přišla řeč). Jsou to památky nedozírné umělecké a historické hodnoty! Patří ke kultuře, a tedy i k těm kostelům. Ten sbormistr byl vždycky zvláštní, ale v tomhle názoru jsem ho časem pochopil. Je extrémní, ale vlastně krásný. „Tomu, kterýž tobě odjímá plášť, také i sukně nebraň“ říká Ježíš v Lukášově verzi Kázání na hoře, v Matoušovi je to tuším obráceně. V moderním překladu je s pláštěm košile, to ale nemění nic na podstatě téhle zvláštní lásky. Lásky ke zloději. Každý v životě kradl (a kdo tvrdí, že ne, krade dodnes, chtělo by se dodat). Ne vždycky jde o klasickou krádež. Stačí si někde něco ulít, nepřiznat, nevrátit. Krást se dají i cizí myšlenky, zážitky, přátelé. Každému to v tu chvíli přišlo celkem nevinné nebo dokonce fér. Já jsem se nedávno na blogu doznal, že jsem lohnul jednu knížku v lounské knihovně. Byly i jiné knížky a nejen ony. Knížky už nekradu, ale můžete mi celkem klidně říkat zloděj. Prokážete mi tím vlastně službičku, bude se mi totiž snadněji odpouštět ostatním zlodějíčkům. Mám pocit, že je snad začínám mít i rád. Ten sbormistr to říkal dobře, že kostel krádeží netratí. Najdou se lidé, kteří do něj přesto budou chodit a časem tam přinesou jiné hodnoty (třeba i ty časné, jejichž krádeže pak budou zase příští generace litovat). Ta hlavní hodnota je však nadčasová.

Dostal jsem od mé třídy kromě krásného Holana také obrovský dárkový koš a jakousi salámovou kytici omotanou „potravinovým řetězcem“. Schoval jsem si je ledabyle, musím uznat, že na místo, odkud jejich vůně jistě sváděla nejeden chuťový pohárek v přítomných jazýčcích. A tak si dárkový koš i s kyticí odnesl někdo jiný než já. Sytím se pocitem, že si to třeba zasloužil, třeba jej rozdal chudým, třeba jím nasytil hladové děti v předměstských slumech. Třeba se ale prostě nažral sám, no a chutnalo mu jako nikdy předtím a možná nikdy potom, a i z toho mám radost. Ještě větší radost mám ale z toho, že mi třída odpustila moji nedbalost, s jakou jsem k tomu ne zrovna levnému dárku přistupoval. Zase vidím, že ta hlavní hodnota je někde jinde než v sytém žaludku a v kostele plném zlata (a prosím nechytat za slovo, na sytých žaludcích a zlacených soškách samotných nevidím nic špatného, jsou-li syceny a zlaceny z lásky).

Pod praporem legií

Hledáme účastníky expedice po stopách čs. legií v Itálii.

Možná si vzpomenete, že nápad na expedici přišel se zmínkou o Oskaru Brázdovi a jeho účasti na vzniku našich legií v Itálii v knize Doss Alto Adolfa Zemana. Tehdy jsem vyhlásil pátrání po praporu, který byl slavnostně předán československé jednotce v Římě 24. května 1918. Do expedice se mi od té doby přihlásilo pár skvělých kamarádů a lidí, kteří jsou pro věc zapáleni. Máme kameramana, redaktorku Objektivu v Itálii, několik řidičů a nadšenců v jedné osobě. O víkendu mě navštívil Hynek D., investigativní redaktor Žateckého deníku a pod paží nesl dva šanony plné jako roční výkazy akcí KZK. Jeden byl o Kafkovi v Siřemi a druhý o italské expedici. O naší italské expedici! Vypátral několik lidí a organizací, co by se nám mohli hodit, a domluvili jsme si návštěvu u paní Brázdové, mistrově druhé manželce, která stále ještě žije na Líčkově u Žatce. Také mě přivedl na myšlenku objednat si knihu o Amelii Posse-Brázdové, mistrově první manželce, která s Okim, jak tehdy svému muži přezdívala, stála onoho osudného dne roku 1918 na římském náměstí a podle Adolfa Zemana měla valný podíl na vyšití praporu. 

Včera mi kniha, vydaná jako na objednávku právě v minulém roce, přišla poštou. Je to strhující četba o osudu opravdové dámy, která si ale na dámu nehrála. Přes 350 jejích stránek sepsala švédská autorka a je charakteristické, že mnozí Češi o zásluhách paní Posse pro náš národ vůbec nic netuší – byl jsem jedním z nich. Ve školním dějepisu by jména jako Amélie Posse-Brázdová, Ernest Denis (obrovská osobnost české historiografie, po němž se jmenovalo jedno z pražských nádraží – a už nejmenuje!), Angelo Maria Ripellino (který překládal Holana), Franz Spina (kvůli němuž jsem dostal dvojku z mých oblíbených českých meziválečných dějin), Seton-Watson  (na kterého bych málem zapomněl), ale třeba i Miroslav Tyrš a Jindřich Fügner (rodilí Němci, kteří stáli u zrodu naší národní identity), měla být skloňována od prvních hodin až k maturitě. Jiříku, naprav to!

Dejme ale slovo Evě Strömberg Kranzové, autorce knihy o Brázdově manželce, která na straně 131 českého překladu uvádí věci, jež ještě víc zmatou to, co dosud víme:

Oki Brázda se válce nejvíce přiblížil návrhem na prapor československé armády. (Československá armádní jednotka v Itálii tvořila 6. československou divizi a obsahovala pluky 31 – 34.) Byl to krásný výtvor z červeného a bílého hedvábí se starým českým symbolem, dvouocasým lvem, umístěným uprostřed a obkrouženým zlatým věncem z lipového listí; v každém rohu pak byly tři modré slovenské vrcholky. Stožár byl korunován čtyřmi zlatými prstenci, které symbolizovaly Čechy, Moravu, Slezsko a Slovensko. (O připojení páté části, Podkarpatské Rusi, se dosud neuvažovalo.) Prapor byl slavnostně předán českým vojákům dne 24. května 1918 na Piazza Venezia za přítomnosti členů italské vlády, vysokých vojenských hodnostářů a diplomatů zemí Dohody. Poprvé od třicetileté války směli čeští vojáci bojovat pod vlastním praporem. Není divu, že tisíce přítomných vojáků začalo spontánně zpívat „Kde domov můj“ a že se nikdo nezdržel dojetí. Oki Brázda se zúčastnil organizace celé slavnosti a jeho žena popsala celou událost s nelíčeným nadšením.

Obrázek v knížce není. Zato je tam kvantum zajímavých obrázků, které jsou prý k vidění na Líčkově. Byl jsem na tom zámku asi dvakrát, ale samozřejmě si takové detaily nepamatuju. Naposledy jsem tam byl s Věruškou, což byl náš úplně první spolčený výlet, z nějž jsme šli pěšky do Žatce a za tmy. Paní Brázdová sice tehdy doma byla, ale neprovedla nás, přišli jsme ve špatnou dobu. Snad to tedy vyjde příště. A snad to příště bude brzy.