Epigram na Stalina

Protože jsem se sem téměř od založení soběpisníku snažil přispívat svými překladatelskými pokusy, rád bych starý rok ukončil jedním z nich. Nebude to žádný sonet od Pessoy, kterého nakonec nepoznala ani Terezka a od kterého jsem se nakonec rozhodl postupně přeložit jednu delší poému. Bude to vlastně aktuální báseň na Josifa Vissarionoviče Stalina, třetího největšího Rusa. Složil ji Osip Mandelštam v roce 1933 a někdy se jí přezdívá rýmovaný rozsudek smrti. Osip Mandelštam byl po krátkém čase zatčen a poslán do vyhnanství, i když GULAGu byl ušetřen. Při druhém zatčení po pár letech už ale opravdu o život přišel. Bylo to před 70 lety 27. prosince 1938, podle starého kalendáře 3. ledna 1939, a tedy v průměru dneska na Silvestra.

První český překlad této básně byl publikován před pěti lety a jeho autorem je Václav Daněk. Není špatný, ale měl jsem prostě chuť přeložit to jinak (a tentokrát myslím, že i blíže originálu). Pro srovnání tedy přináším jak originál, tak konkurenční překlad.

Мы живем, под собою не чуя страны,

Наши речи за десять шагов не слышны,

А где хватит на полразговорца,

Там припомнят кремлёвского горца.

Его толстые пальцы, как черви, жирны,

А слова, как пудовые гири, верны,

Тараканьи смеются усища,

И сияют его голенища.

А вокруг него сброд тонкошеих вождей,

Он играет услугами полулюдей.

Кто свистит, кто мяучит, кто хнычет,

Он один лишь бабачит и тычет,

Как подкову, кует за указом указ:

Кому в пах, кому в лоб, кому в бровь, кому в глаз.

Что ни казнь у него - то малина

И широкая грудь осетина.

Ноябрь 1933

Václav Daněk:

Žijeme a necítíme pod nohama zemi,

na pár kroků nic z našich slov slyšet není,

a kde ješte zbývá vůle na kus řeči,

kremelského Kavkazana věnčí.

Jeho tlusté prsty jsou jak mouční červi,

slova – činky, od nichž se ti neuleví.

Smějavé jsou jeho švábí fousy,

v plném lesku holínky se nosí.

Tlupa krátkokrkých vůdcu se v něm vidí,

on se baví službičkami pololidí.

Tamten píská, mňouká, tamten vzlyká,

on sám hřímá jen a podotýká.

Za výnosem výnos jak perlíkem vtlouká –

těm do čela a těm pod nos, do slabin či oka.

Tu poprava je, a tam veselice

a široká náruč Osetince.

Listopad 1933

J-Lo-Mour:

Necítíme zemi pod nohama a přesto žijeme,

kříčíme a o pár kroků dál nás mají za němé,

a když hodíme kus řeči na cestě do práce,

je u toho vždy taky ten horal z paláce.

Jeho prsty jsou vypasené jak larvy potemníka

a slova přesná jako váhy carského lékárníka,

šváby jeho knírů se kroutí úsměvem

a holinky mu září a ladí s oděvem.

Okolo něj se kupí pohlavárů sbory,

s nimiž si hraje jen jako s polotvory.

Kdo svištět, kdo mňoukat, kdo kňučet bude,

on jediný si bičem rozkazů vydobude,

a bude švihat před sebe za sebe napříč stranou:

do slabin, do hlavy, oči a zuby půjdou jednou ranou.

Tenhle se vzepřel? Toť malina

pro širokou hruď Gruzína.

Listopad 1933