Mé doznání

Vždycky říkám, že rád překládám básně prozaiků. Proč, to je jednoduché. Psali většinou špatnou poezii, a tak se nemusím stydět, když i překlad kulhá. Navíc zůstávají nepovšimnuty někde v pozadí, a tak není ani pořádně s čím srovnávat. Už jsem objevil poesii u autorů, do kterých bych to nikdy neřekl. Dnes má výročí narození jeden z nich. Podle toho, co znám od Jacka Londona, bych nikdy neusoudil, že psal básně. A přitom: „Psal jsem humoristické verše, verše všeho druhu od trioletů a sonetů po tragedie psané blankversem a nemotorné eposy ve Spenserově stylu. Stávalo se, že jsem někdy skládal neustále, den za dnem, čtrnáct hodin každý den.“

originál zde

Rád vnímám sílu větru,
když fouká do plachet;
dívám se, do sta metrů
jak drak můj k nebi vzlét.

Stromy ten vítr naklání,
div, že drak neuletěl!
A v uších zvon mi vyzvání
z těch oživených světel.

Na jednu z těch dračích hlav
jsem klovatinou připevnil
maličkatý fonograf,
jímž vítr ke mně promluvil.

Mé literární nadání
jen z toho vyvěrá,
že vítr to, co střádá, mi
šeptá do pera.