Po svatební noci jsme odjeli vlakem do Udine, naší poslední zastávky. Když jsem doma pak listoval v časopise Český svět, objevil jsem tam fotografie z Vidimi a pořád mi něco připomínaly. Když jsme si je pak prohlíželi s Věruškou, došlo nám, že jsou to fotky z Udine. Udine je tedy česky Vidim.
Stopaři toto město většinou neprávem minou, sjet tam z dálnice znamená ztrátu minimálně jednoho dne. Ale návštěva stojí za to. Od nádraží do centra je to docela daleko a bez mapy jsme jen tušili, že jdeme správně. Věrušku navíc trápil opar, a tak jsme jako první hledali lékárnu. Dóm jsme pak vyčmuchali stopařskými nozdrami.
Pak jsme chtěli najít náměstí Libertá, které má být jedinečné a jemuž z jedné strany má vévodit palác v benátském stylu a z druhé něco jako orloj. Točili jsme se dokolečka, ale našli jsme jen náměstí Matteotti s kostelem sv. Jakuba.
Moc se tam od r. 1918 nezměnilo.
Na tohle náměstí jsme došli třikrát z jiné strany a nakonec jsme se rozhodli, že hledání toho druhého vzdáme a půjdeme na nějaký autobus, co by nás dovezl na výpadovku za město. Nejbližší zastvávka byla tady před tou budovou...
... a při pohledu od ní, nám to doklaplo.
Stáli jsme na náměstí Libertá. Svět je spravedlivý.
1 komentář:
Okomentovat