Bojím se smrti... Bude mi zanedlouho 20 let

Dnes jsem dočetl posledních pár stránek deníku Zorky Janů. Stojí mi za to ještě se k němu vrátit.

Po Františkovi Kožíkovi se Zorka zamilovala do Karla Högra. Přichází ovšem o iluze a stále ještě devatenáctiletá prožívá plenění války uvnitř sebe víc než té, která se proháněla Protektorátem.

Dnes vím určitě, že Zdenka,
Františkova žena, byla delší dobu Karlovou milenkou
Nic k tomu nedodávám.
Je toho příliš moc.

Zorka žárlí, tuší, že má na co. A pak se potká s jistou dívkou…

Norra – krásná, elegantní, hloupá a povrchní. A přece jsem se jí dnes nějak bála. Bylo v ní něco zlověstného.
Nečekala jsem dlouho.
Počala hovořit o Karlovi.
Že spolu chodí, že ji miluje a - - - mnoho jiných věcí. Já nevím. Co člověk ví, když srdce přestane tlouci a podivná bolest vyplní hruď? Když slova nevycházejí a udeřit člověk nesmí?
Nevím nic. Ani nemohu říct, že bych ji nenáviděla.
Nezaslouží si toho.
Nenávist je totiž něco dost velikého, má-li být důsledná.
A Karel? V mých vzpomínkách zůstane jen jeho stín, člověk nenávratně zmizel. Byl vůbec kdy?
Miluji jej. Nekonečně.
Přiznávám si to, i když mě potupil.
Budu sledovat jeho život a práci s bolestí na rtech. Ta mi asi jediná po něm zůstane. Vtiskl mi ji.
Budu po něm toužit v náruči všech milenců, budu se marně ptát do neznáma, proč si mě nevzal.

O pár měsíců později si vzpomene na Františka (rok po seznámení):

Vzpomínám. Strašně.
Zvláště tyto dny.
Františku, má lásko!
Ty zatím sedíš u své ženy, která kojí děťátko.
Tvoje děťátko.
Tak to s náma dopadlo!
S náma a naší „věčnou“ láskou!
To „věčnou“ jsi říkal ty, vzpomínáš!
Nevyčítám, jen závidím a vzpomínám.
...
Snad smrt?
Divadlo! Ano. Jedině!

Pak se poddá naléhání muže, který jí je ale i něčím odporný. Postupně její cit přerůstá v podobu lásky, chce s ním mít dokonce dítě.

Volal a naše hovory nabývají nebezpečný nádech zamilovanosti.
Jo, sejdou-li se dva pokrytci –.

Co ji ještě mohlo zklamat?

V divadle hraji teď často, jsou to pro mě hodiny utrpení… Hraji v prostředí, které je mi cizí a já jemu.
Herci okolo mě – pár lidiček sdružujících se k hraní divadla za účelem pobavení se. Málo je výjimek.

Po válce se všechno znásobilo, rodina byla na indexu, Václav Vydra ji nepustil do divadla se slovy, že sestra Lídy Baarové mezi české herce nepatří.

Před tím, než skočila z okna, vykoupala se, aby byla čistá.