Květná neděle byla pro mě od roku 2004 nedělí pašijovou. Místo abych si ráno zašel pro posvěcené kočičky, sháněl jsem rekvizity na odpolední představení Pašijí v Růžencové kapli. Kromě roku 2008, který jsme vynechali, hráli jsme s Navenkem Pašije (podle skutečné události) až do minulého roku. V roli Ježíše se vystřídali čtyři herci, podobně to bylo i s Pilátem. Každý rok přibyla nová kvalita, vyjížděli jsme i do okolních měst, byli jsme v Chomutově, v Žatci, v Lounech, dokonce i v Kladně. Někam na Kladensko se také přestěhoval představitel našeho Lucifera, vrchního našeptavače Zdeněk Turek. Řekl jsem si, že bude lepší hru, která přes mnohé změny, jež doznalo její obsazení, dozrála jako šťavnatá réva, více neflikovat, protože by mohla začít hnít zevnitř. Byl jsem tedy dnes jak na trní. Když jsme ráno šli do kostela pro kočičky, padaly sněhové vločky z modré oblohy. Po dlouhé době jsem slyšel pašije v mešním hávu. Míša Došek četl všechny role kromě kněžského partu Ježíšova, což mi připomnělo, že jich za těch sedm let v našich Pašijích taky dost vystřídal, byl biřicem, Anášem a naposledy Petrem. Když už dnes tedy Pašije nehrajeme, schoval jsem si na soběpisník jednu zajímavost.
Když jsme hráli Pašije v chomutovské sv. Kateřině a o rok později v nedalekém sklepení, netušil jsem, že pokračujeme v poměrně nedávné tradici. Za první republiky totiž v Chomutově působil ochotnický spolek (Liebhaberbühne) Thalia, který se na začátku 20. let zasadil o to, že někde v místech, kde je dnes sídliště Březenecká, vzniklo přírodní nebo ještě lépe řečeno lesní divadlo pro téměř tisíc diváků s velkým jevištěm a světelnými efekty, kde se uváděla velká operetní a činoherní díla jako třeba Cikánský baron Johanna Strausse. Někdy kolem roku 1935 zdejší ochotníci uvedli i Passionsspiele. Povedlo se mi vydražit vzácnou (alespoň pro mě) pohlednici, která zachycuje scénu s poslední večeří.
Známka je odlepená, ale na zbytku razítka je krásně čitelný nápis KAADEN. To mi přijde krásně symbolické. Další fotografie se dala najít na německé stránce věnované lesnímu divadlu a z obou je patrné, že šlo o velmi realistické a výtvarně klasické zpracování, tak jak se dodnes u nás zachovalo v Hořicích.
Když jsme hráli Pašije v chomutovské sv. Kateřině a o rok později v nedalekém sklepení, netušil jsem, že pokračujeme v poměrně nedávné tradici. Za první republiky totiž v Chomutově působil ochotnický spolek (Liebhaberbühne) Thalia, který se na začátku 20. let zasadil o to, že někde v místech, kde je dnes sídliště Březenecká, vzniklo přírodní nebo ještě lépe řečeno lesní divadlo pro téměř tisíc diváků s velkým jevištěm a světelnými efekty, kde se uváděla velká operetní a činoherní díla jako třeba Cikánský baron Johanna Strausse. Někdy kolem roku 1935 zdejší ochotníci uvedli i Passionsspiele. Povedlo se mi vydražit vzácnou (alespoň pro mě) pohlednici, která zachycuje scénu s poslední večeří.
3 komentáře:
V kostele čtu na Květnou neděli tzv. "parchanty" každým rokem. A musím přiznat, že jsem i zaznamenal od ambónu váš příchod. Jinak bych asi Pašije nenazýval hrou, a to ani v podání divadla Navenek. To poslední "přestavení" kladenské bylo moc pěkné. Krásné a Požehnané Velikonoce všem vespolek Navenek i okolo. Míša Došek
Ale ono se tradičně říká "pašijové hry", a i když na wikipedii to vypadá, že jsou jen vesnické hry s vepříky, myslím, že jsou to i hry dramatické, od středověku zpracovávané dle evangelií... Tobě a Miroslavě mírné a slavné Velikonce;)
Slavné mě a mírné Miroslavě ?? :-)) MDt
Okomentovat