Skřítek neposeda, zvědavý jako opička

Byl jsem dneska navštívit dětské oddělení kadaňské nemocnice, abych navštívil malou Lucinku (naposledy jsem ji viděl v Žatci na dočesné - to se ještě pořádně česat nedala, ale do dneška to víc než dohnala) a taky abych se poradil s maminkou češtinářkou, co mám zítra říkat o tom Máji. Holky bydlí na pokoji s rákosníčkem a moc pozdravujou slečny malířky a pány malíře, co jim to tam tak hezky vymalovali. Zítra už je naštěstí paní primářka pustí, pět dní je i v tak příjemném prostředí hodně dlouhá doba. Tak příště zase třeba u vás v Žatci.

Máj

Jarní almanah na rok 1858. Redigoval Josef Barák. – S podobiznou zvěčnělého básníka Karla Hynka Máchy. – Sklad H. Dominikusa na rynečku v Praze. –

„Máj“ podává kytici básní, ku kteréž nejvíce mladší, pro svou cenu uznaní básníkové vybranými poeziemi přispěli; podává řadu prací prozou psaných a určených nejen k zábavě okamžité, ale i vnitřní svou cenou hlubších dojmů se domáhajících. Kdo z mladších spisovatelů přispěl, snažil se, aby naděje, kteréž před tím u obecenstva k sobě vzbudil, ospravedlnil. Ostatně jak dalece celé společné snažení úloze své dosáhlo, posoudí laskavé obecenstvo.

Almanah, co něžný dárek pro naše dámy upravený, obsahuje i příspěvky z rukou ženských, a obecenstvo sezná, že tyto příspěvky nezůstaly nejslabšími v celém věnci.

Komu vývin naší mladistvé poezie na srdci leží, komu památka geniálního básníka Máchy, kterému almanah věnován, drahá, a kdo konečně žádostiv pěkné, vyšším vzletem prodchnuté zábavy, tomu budiž „Máj“ zvláště poručen co průvodce po procházkách jarních.

Cena skvostně vázaného exempláru 1 zl. 30 kr.; exempláru obyčejného 1 zl. ve stř. – Kdož by, koupiv exemplár nevázaný, si ho později vázat dáti chtěl, může u knihaře pana Májovského (sirková ulice, č. 461, první poschodí, vedle Taiblhausu) zvláště k tomu cíli uchystané a krásnou vignetkou opatřené desky za 16 kr. obdržet.

Posel z Prahy
Spis užitečný, zábavně poučný pro město i ves, 1858

Pokud nepůjdete na kytarohouslový koncert v kostelíku Stětí sv. Jana, jste v úterý od 19h. srdečně zváni na malé vzpomenutí na Jarní almanach Máj z roku 1858 u příležitosti 150. výročí vydání. Krom zasazení do historie a osvětlení geneze této skrovné sbírečky budu číst přímo z almanachu. Nyní jsem ve stadiu rozhodování, co nakonec v úterý zazní. Velkým favoritem z prozaické části je Nerudova črta Z notiční knihy novinkáře… Tento citát je zajímavý už pro srovnání s o deset let mladším Nerudovým antisemitským fejetonem Pro strach židovský:

3. srpna odpůldne.

Spal jsem jako zabitý, aneb, poněvadž spokojenost všechen ruch životní zabíjí, jako zcela spokojený člověk. Jak pak as dlouho to trvalo, co si nohy odpočívaly? Hlava a srdce bez toho při mé práci se vlastně málo namáhají! - I už půl čtvrté! Tedy jsem ani při obědě nebyl. Mám hlad? - Mám? Nemám? - - Nemám! - Zůstanu tedy doma, natáhnu se zase a - - -. Bože, ten hlas! Odkud as nyní právě ta krásná, mně z mladších dob známá píseň? Ba znám vás, vy tóny dlouhé a vás slova, trpkou myrrhou uspávající; co jinoch jsem často nad vámi plakával! Toť je ona klidná růže Sionská, ona dojemná ukolébavka, která národ hebrejský na stav jeho opovržení zapomenout a národní cit uspat učit chtěla! A pěvkyně? Aj to má modrooká sousedka. Hejčká malé děcko a uspává ho písní, která celý národ uspat měla! - Čím déle tam pohlížím, tím více se mně zdá, že v obličeji jejím znaky východního typu rozeznávám. A pak ta píseň Sionská? - Poptáme se. - Díky tobě, že dlouhou svou píseň znova začínáš! Zamhouřím oči a - i proklaté to ,,Wann die!" - Už se zase roztahuje! Proč pánbůh jen stvořil vlaštovky, a když už je stvořil, proč neproklubají té křiklounce hrdlo? Už je po radosti! - Mám hlad? Mám, mám! Jen honem zdomu!

Přijďte si poslechnout třeba i úryvky z tvorby Hálkovy, Světlé, Fričovy, Heyduka, Mayera, ale třeba i referát z pera Jana Palackého o cestě do Sydenhamu, kam byl přemístěn Křišťálový palác z Velké výstavy 1851, jenž pak v roce 1936 shořel (a nyní je plán jej zase obnovit).

Úterý 20. května od 19h. v refektáři kláštera
v rámci cyklu Letop8čet, vstup 20,-Kč.

Z Brna do Kadaně a rychle zpátky

Splnil se mi čtyři roky starej sen – navštívit koncert skupiny Budoár staré dámy. Před těmi čtyřmi lety jsem jel do Blanska pro Cenu Františka Halase a při té příležitosti jsem chtěl navštívit koncert téhle ze 3/5 dívčí kapely v Boskovickích, ale ten byl nakonec zrušen. A tak mi nezbývalo, než pozvat tenhle hudební skvost do Kadaně. A že jde opravdu o brněnský drahý kov, by mi určitě potvrdili i návštěvníci klubu, z nichž mnozí přijeli z daleka. Martička Svobodová dokáže z koncertu udělat show a za to, že mi zahrála i písničku na přání, jsem jí musel dát hubičky na obě strany – říkal jsem si, že Brno už je u slovenských hranic a tam to takhle dělají – trochu jsem ji tím ale zarazil. No, Marti, ještě že jsem si nevzal příklad na Ukrajině, kde si dávají polibky hned tři. Děkuju za zážitek.

Nejmladší divačka

Z Kadaně do Vídně a rychle zpátky

Dneska jsem absolvoval přednášku Honzy Frühaufa a Lukáše Gavendy o barokním obrazu Nesení kříže a soše Anděla trubače, které právě Honza F. restauroval pro naše kadaňské muzeum. Bylo to moc zajímavé, člověk pronikl pod nánosy prachových depozitů a mohl udělat pár průzkumných sond do práce restaurátora. Na obraze Nesení kříže objevil Honza dokonce ne zcela čitelnou signaturu, snad „J. S. Roit“ a ještě něco za tím. Vzpomněl jsem si, že jsme na Rožmberku měli barokní obraz Lota a jeho svůdných dcerek od jakéhosi Rottmayra, který tvořil okolo roku 1700 (třeba ve Vídni nebo v Melku), tedy zhruba v době, kdy vznikl kadaňský obraz, jenž visel zřejmě zvenčí na radnici. Doma jsem ale zjistil, že to nebyl J.S. Rottmayr, ale J.M.Rottmayr, a tak moje laická domněnka byla v zárodku zardoušena. Autorem byl asi nějaký méně významný malíř, možná přímo Kadaňák.

Nicméně přesně před měsícem a týdnem byla jako obrázek dne na úvodní straně wikipedie fotografie fresky Přímluva a ctnosti sv. Karla Boromejského od Johanna Michaela Rottmayra a je to opravdu úplně jiný rukopis – hlavně obličeje zaujmou na první pohled.

Valná hromada

Nedávno jsem svolal Valnou hromadu divadla Navenek a takhle to dopadlo!


Krom toho, že jsme si do čela zvolili Janu Kalovou (na předchozím snímku má hlavu ve žlábku),

rozšířili jsme řady našeho vězeňského spolku o Gregoryho (původem z Litvy), který si zahrál zřízence a zejména hřbitovní sochu, s jejíž pomocí jsem se nakonec měl na čem oběsit,


a o neznámou pachatelku, kterou Džery v zápalu zatknul někde v první řadě mezi diváky (na snímku v červené blůze).


Závěrem jsem jako emeritní principál všem chtěl poděkovat za páteční vydařené vyřádění v Nezabylicích a těším se na Hasištejn.

Rozvod

Osm podpisů, dva kolky,
k tomu majetkové vyrovnání,
a z rozvrzané dvojkolky
nezbyl než pedál na šlapání.

Pošlapal jsem naši lásku,
udělal z ní hřbitov,
přes srdce mám černou pásku,
je mi to moc líto...

Ventilky

Ještě jsem letos nebyl na kole, ale už jsem si posvítil na ventilky. Totiž na Ventilky, smíšený sbor z Jirkova, který včera úpně poprvé ve své desetileté historii zpíval v Kadani. Koncert při svíčkách se vydařil, v kostele 14 sv. Pomocníků měl náležitou atmosféru. Kousek toho světla jsme si všichni odnesli domů.

Óda na Merkur

Potkal jsem včera Jirku Lišku, a tak jsme vzpomněli na tátu, s kterým byli velcí kamarádi. Scházeli se před lety ještě s několika dalšími kamarády v Merkuru nad šachovnicemi a půllitry lounské dvanáctky. Kolikrát jsme jako děti tatínka z této kadaňské Zlaté Kapličky, jinak též střediska vrcholového sportu (je na kopci tušimických šachistů a poetů) vyzvedávali, abychom si nakonec dali limonádu a brambůrky, než dopije pivo? Zajdu si tam někdy dát to pivo za něj.

Óda na Merkur (je to bůh?)

Rudolf Losenický

Kolikrát se ještě sejdeme,
abychom práskli do koní
a zastavili čas.

Kolikrát do těchto dvěří vejdeme,
abychom zmírnili to trápení
a zmohli neklid v nás.

Tolikrát tou cestou půjdeme,
dokud nám výčep zavoní
a budeme tam zas.

Tolikrát, než naposledy zajdeme,
až se náš osud nakloní
jak polámaný klas.

A přece - ještě jednou přijdeme,
bytostně - trochu lítostně -
u stolu sedneme
a vpijem se v ten bohulibý kvas,
jímž Merkur vždycky vítal nás.

A potom ať už všechno vezme ďas!

28. května 1985

Už 31. května v Orfeu!

To je ta poesie

Jean Aicard (originál zde)


Když šum a svit, tak je nám do zpěvu,
když stín a křik, hned jsou tu moldánky;
a to je ta poesie: slza v úsměvu,
láska pramene a vyschlé studánky.

Lechaim!

Otec Josef na vinici nedaleko jedné ze studní v klášterní zahradě...

Dnes jsem zažil zajímavý podvečer. Po svěcení studánek (Martinů by byl rád, také zazněl) a vernisáži výstavy, z níž jsem nic krom dvou koláčků nestihl (částečně pro hlad, částečně pro spěch), jsem s Lukášem držel přednášku o cestě Jana Hasištejnského z Lobkovic po ostrovech čtyř moří z Benátek do Jeruzaléma. Byla to moc hezky strávená hodina a ačkoli jsme se vůbec nesladili, nakonec jsme myslím do sebe zapadli jako puzzle. Musím se přiznat, že jsem při přípravě té přednášky zažíval dobrodružství na virtuální cestě přes taková krásná místa jako je Zadar, Dubrovník, Methoni, Kréta, Rhodos a Kypr, o nichž jsem se poprvé v životě dovídal ony historicko architektonické souvislosti, že jsem zatoužil tu svoji plánovanou cyklocestu ve stopách Jana Hasištejnského protáhnout i na moře, ačkoli se trochu bojím, aby mě nepotkalo to, co Hasištejna před Zadarem.

Ten celý den byl veliký vítr s deštěm a vlny veliké, že jsou galejí sem i tam vlny házely, že jsme u velikém strachu byli, a druzí, co snědli, to zase vracovali.

Dubrovník

Bojím se, že kinedryl nepomůže, ale i tak to určitě stojí za to! Před sedmou jsme v refektáři kláštera opustili Kypr a já jsem musel za pět minut přeběhnout na Střelnici, kde právě začínal Izraelský večer. Dr. Věra Tydlitátová moc hezky vyprávěla o svých cestách po Izraeli, o židovských zvycích a tradicích a ochotně odpovídala na zvídavé dotazy, já sám jsem měl asi pět. Skupina Létající rabín přijela do Kadaně až z Prostějova a zahrála kvalitu, která je pro našince zřejmě nevstřebatelná, ale i těch pětadvacet diváků dokázalo vytvořit atmosféru, jako když se U Nisy kopaly penalty (jako Slávista jsem rád, že jsem to neviděl). Nakonec se rozlévalo košer víno přímo z Izraele (Argaman polosuché růžové z Monfort Village), chutnalo tak trochu po švestkových povidlech a jak víno nepiju, dvakrát jsem si přidal. A to všechno v předvečer 60. výročí Státu Izrael. Na zdraví!

Létající rabín

To snad nemyslíte vážně!

Dlouho jsem sem nepřispíval, důvodů se sešlo víc, nebudu je rozebírat. Jsem rád, že jste si přesto za ten čas našli chvilku na myší lousknutí a teprve teď se Vám tedy dostává nové dávky mého soběpsaní. A ano, paní Anno, i Vaše reakce mě nakonec donutila nechat příprav na úterní přednášku o cestopisu Jana Hasištejnského z Lobkovic, v níž jsem slíbil jejímu hlavnímu autorovi, že ho v tom nenechám samotného, a něco sem napsat. Nebudu se ještě rozepisovat o Anglii, o majálesu a o gymnazijní lásce, které jsem odsvědčil její sňatek, nebo o hektických přípravách na premiéru Goldoniho Treperend, na to si přeci jen nechám víc času. Snad se alespoň máte na co těšit. Dnes bych chtěl napsat něco z jiného soudku.

Spojení „renesanční člověk“ se poslední dobou používá kacířsky často, ovšem pár takových lidí opravdu žije i dnes, kdy je odbornost a talent ve více než dvou oborech opravdovou raritou. Dneska jsme byli s Věruškou v Krásňáku (Dvůr sice Krásný, ale stránky dost strašný) a já tam jako vždycky myslel na Goetha, protože po Kundrově Nesmrtelnosti jsem si koupil Eckermannovy Hovory s Goethem a se sestřičkou jsme si v Plzni četli Goetheho Spřízněné volbou, no a mně se to všechno spojilo s procházkami Borským parkem a zámeckým parkem kolem Krásného Dvora, kde jsem ty knihy četl. Vždycky si tam pak uvědomuju, o co všechno jsem se v životě měl šanci zajímat hlouběji a zůstal jsem chycen na mělčině. O to větší je pak moje úcta vůči vědcům a umělcům, kteří nejsou jen vědci ve svém oboru anebo jen skvělými malíři či romanopisci. Jeden z nich by dnes oslavil devadesátku, kdyby se nedožil jen sedmdesátky.

Věruška se slavnými návštěvníky Krásného Dvora

Na střední škole jsem na astronomickém kroužku poznal člověka, s kterým jsem sjezdil světa kraj, zamiloval se do zřícenin, prostudoval Komenského Nápravu věcí lidských, spisy našich obrozenců, sbíral bylinky a snažil se pochopit teorii relativity. Tenkrát mi také donesl knížku To snad nemyslíte vážně, pane Feynmane. Dodnes je to jedna z mých nejoblíbenějších knížek. Napsal ji držitel Nobelovy ceny za fyziku, který uměl otevřít fabku vlásenkou, studoval hypnózu a proces usínání, uměl žonglovat, číst Mayské hieroglyfy, věnoval se biologii a malování. A kromě učebnice, která je už dlouho na matfyzu stálicí, napsal několik románů, z nichž ten výše zmíněný, autobiografický, všem vřele doporučuju. A než o někom zase budu mít chuť říct, že je renesanční člověk, pustím si nejdřív tenhle klip s panem Richardem Feynmanem. Klobouk dolů.

Cizinec hledá byt

Mám v hrsti veliký dar a jdu s ním mezi lidi, prosím je snažně, aby mi dopřáli klid a čas k otevření dlaně. Ale oni dumají nad mými prsty, nad zápěstím, nad žilami a klouby a říkají si, jaká je tohle obyčejná ruka, jak divné prsty a ošklivý nehet u palce, ne, ne, nejsme zvadavi na to, co hrst může dát, až se otevře.

Jméno Egon Hostovský jsem slyšel poprvé před lety, ale to od tohoto autora nebylo nic k mání, a tak jsem ho významem řadil někam mezi ruralisty a pak už jsem se po jeho díle nepídil. Až s letošním výročím jsem si řekl, že si nějakou jeho knihu obstarám, abych nenechal tuhle neprozkoumanou pěšinu úplně zarůst náletovými křovisky. Jako první ke mně v obálce dorazilo první vydání knihy Cizinec hledá byt z roku 1947. Začal jsem ji číst ve Francii tu noc, kdy jsem se dověděl, že mi umřel táta. Ta hrst skrývala velkou dávku útěchy.

Václav Marek studoval sice filosofii, ale nakonec se stal lékařem a za války opustil vlast, až se dostal do New Yorku a tam hledá střechu nad hlavou a stůl (ano stůl zde hraje důležitou roli), za nímž by dokončil svou práci. Nemá nouzi, nejí suchý chléb, peníze má, jde jen o pronájem bytu se stolem. Zpočátku jsem se logicky identifikoval s hlavní postavou, ale pak jsem zkusil hledat společné rysy s těmi, které Václav Marek potkává. Zhrozil jsem se! Co když jsem něco mezi do sebe zahleděným profesorem filosofie Wagnerem a jeho neurastenickým synem, alkoholikem Henrym?

Ještě mnohem víc než děj samotný si mě podmanil styl, kterým Hostovský píše. Dlouho jsem necítil takovou touhu číst dál, dopátrat se nějakého rozuzlení a zároveň jsem už dlouho nečetl tak přesné psychologické rozbory stavů u neurasteniků, mezi něž patřím… O Henrym například: Však on dnes usne! Jakmile napřed ví, co může dělat, jestliže spánek nepřijde, usne na to tata. Háček je právě v tom, že on většinou neví, co má dělat.

Překrásná je pasáž o profesoru Wagnerovi: Profesor Wagner za katedrou, na politických schůzích, v novinách, v revuích a ve svých knihách potírá nemilosrdně fráze. Je úhlavní nepřítel všech plytkých rčení, laciných přirovnání a ustálených soudů. Ale ve stavu únavy, ne zcela nepříjemné, dovoluje vlastním smyslům a citům vlahou lázeň v myšlenkách nikterak nových a dokonce již ne objevitelských nebo výbojných. A tehdy jeho monology, na štěstí neslyšitelné, stahují osobnost slavného filosofa kamsi hluboko, hluboko do přízemí lidské prostřednosti.
Teď právě si říká věty, jaké by jistě nehodlal zaznamenat žádný jeho budoucí životopisec: „Ne, nebyla to nejhorší práce. Našel jsem kompromis, a to je v politice nejdůležitější… Zase tedy doma! Domov, sladký domov!... Byl jsem fotografován přinejmenším pětkrát, škoda, že bez starosty… Má popularita vzrůstá, jen Rusové jsou trochu nedůvěřiví, ale to se poddá… Vzal bych si po večeři kávu, ó, upsal jsem jí duši, ale asi bych neusnul. Lidé mého druhu si nesmějí dovolit luxus nespavosti… Je to opravdu dojemné, že mi půjčil své osobní auto i s řidičem! Kolegové žárlili… žárlivost je vzpruha… Jen abych nedostal koliku! V letadle bylo chladno… Tak tedy zase doma! Domov, sladký domov!“

Jdu se s Václavem Markem přestěhovat k paní Carson Woolfové. Co jen to pořád sepisuje?

Trpké víno

Čas se náhle zastavil
a za jeho strmou hrází
k tanci tichým krokem víl
dětské vzpomínky se schází
a tančí, až se chvěje vzduch
nevyřčenými slovy.

Čas opsal další letokruh
do lebky Yorickovy.