Plačte, dítka, nemáte už otce!

Jsou spisovatelé, jejichž jména jsem několikrát zaznamenal u různých autorů a o nichž vůbec nic nevím. Jedním z nich je Jean Paul. Jako asi každému druhému začnou mi naskakovat příjmení Sartre, Belmondo, nám dějepisářům ještě Marat. Ovšem Jean Paul je celé jméno, resp. celý pseudonym. A jeho majitel vůbec nebyl Francouz, jak jsem si to doposavad myslel. Byl to Němec, který se narodil 120km od Kadaně.

Poslední zmínku o Jeanu Paulovi jsem našel v Chimérách Gérarda de Nervala. Citát z Jeana Paula si vzal tento francuzský básník jako motto ke svému cyklu Kristus na hoře Olivetské. A přiznám se, že mě v doslovu citovaná pasáž z textu německého romantika oslovila víc než Nervalovo zpracování. Je z díla nazvaného Řeč mrtvého Krista se střechy vesmíru, že Bůh není a vyšla poprvé v roce 1818, 150 let před přistáním člověka na Měsíci.

Kristus pokračoval: Kráčel jsem světy, vystoupil do sluncí a letěl s hvězdami mléčných drah pouštěmi oblohy; ale Bůh není. Sestoupil jsem tam, kam dopadají nejzazší stíny a pohleděl do propasti a volal: Otče, kde jsi? Ale slyšel jsem jen věčnou vichřici, které nikdo nevládne a duha od západu, nižádným sluncem nestvořená, stála nad propastí a kanula do ní. A když jsem vzhlédl k nezměrné výši vesmíru, abych spatřil boží oko, zacivěl na mě prázdným, bezedným očním důlkem; a věčnost ležela na nicotě a rozhryzávala a přežvikovala sebe. Jen křičte, disonance, křičte, až stínové se rozskočí. Neboť On není!

Na Nervalově zpracování mě vzrušuje fakt, že řeč podobného obsahu dal Kristovi do úst v době, kdy ji chce říci svým učedníkům...

Spali však. – „Přátelé, musíte zvěděti!
Já čelem dotkl se pověčných klenutí,
krvácím zlomený, příliš jsem trpíval;

bratří, já jsem vám lhal. Je propast nad propast!
Je oltář bez boha, kam se mám v oběť klást.
Bůh není! Není Bůh!“ – Oni však spali dál.

Don Chichot

Jsou jazykové výrazy, zejména vlastní jména, v kterých chybujeme, nebo nevíme, jak by měly znít přesně a proč. Vždycky mě vzrušovaly.

Když jsem se poprvé dozvěděl, že Hieronymus Bosch by se měl číst [bos] a ne [boš], psal jsem do jeho rodiště, po němž se jmenuje, abych se ujistil. A vskutku, od té doby mu říkám Jeroným [bos] a nikdo neví, o kom mluvím.

Když naše vysokoškolská lektorka na dějiny výtvarného umění říkala José Pijoanovi [pižoan], smáli jsme se jí a považovali ji za blbku. Sami jsme se z deseti dílů dějin umění, kterým jsme říkali familiárně [pichoanky] učili už nějaký rok, a tak jsme věděli, že je to Španěl a ve španělštině je j přece [ch]. Pak jsem ale po čase někde četl, že je Katalánec a tam je výslovnost jiná a autor se čte zhruba [žosé pižoan]. Ptal jsem se tehdy i profesora Royta, který potvrdil, že v Americe učící profesor má katalánské předky a tudíž se čte tak, jak ho téměř nikdo u nás nezná. Blbky jsme tenkrát byli my.

Na první hodině španělštiny jsem si vzpomněl, že Angličané píší dona Quijota don Quixote a vyslovují ho něco jako [kihoutý]. Nicméně mě zajímala otázka, jak k tomu došlo. A musím se přiznat, že na internetu jsem to nenašel a i na wikipedii je spor o tom, jak se jmenoval originál. Někdo tvrdí, že Quixote s tím, že k přechýlení ke Quijotovi došlo až v 18. století, kdy se x přestalo vyslovovat [ch] a začalo se vyslovovat [ks]. Rozhodl jsem se, že napíšu dotaz na univerzitu v Salamance, tak snad se dozvím pravdu. Zatím si tipněte.

To si dělaj Kozu

Pan Skotek tvrdí, že neexistuje rozdíl mezi profesionálním a amatérským divadlem, ale jen mezi divadlem dobrým a špatným. Nemá to ze své hlavy, ale má pravdu. Včerejší představení bylo z toho špatného pytle. Mrzí mě, že jsem na něj osobně zval svoje kamarády, a je možná mrzí, že na moje doporučení pozvali další.

Edward Albee napsal určitě hodně kvalitních her. Myslel jsem si dokonce, že už umřel a patří mezi mrtvé klasiky. Pak jsem si ale našel, že žije a že Koza je teprve osm let starý text, který získal Pullitzerovu cenu za drama. První ztvárnění na Broadwayi zase cenu Tony. Tak to už by ten překladatel do češtiny a ten ansámbl museli být hodně mimo, aby z toho nevylezlo něco kloudného, řekl jsem si.

Hlavní myšlenku jsem pochytil. Jsou mnohem horší vlastnosti, než to, co lidé považují za „úchylky“; nakonec právě ti normální v příběhu jsou schopní nenávidět, udávat i zabít. Nicméně dá se to podat jinak, jak textově, tak herecky. První část hry víceméně shrnula obsah věty z plakátu, že „manžel se zamiluje do kozy“. Žádná smysluplnější konverzace, absurdní otázky jakoby z nepochopení byly zahrány hrozně nepřesvědčivě. Překladatelovo dilema, jak přeložit slovo fuck, když v češtině je tolik variant, se stalo dilematem diváka, zda není ještě nějaké jiné, lepší. Vsuvky z naší mateřštiny, které v originále jistě chybí, byly asi nejtrapnější a shrnula je (a vlastně celou první půli) jedna veršovánka: sprostě nebo spisovně, stejně pořád o hovně.

Druhá půle měla být v podstatě drama, ale text se s herci jaksi míjel. Přišlo mi, že ani nevědí, proč říkají, co říkají, a dovedu si představit, že by mě možná jiné herecké výkony vtáhly do děje a já bych nezažíval takový pocit studu za herce na jevišti umocněný tím, že jsem je na to jeviště pozval já. Potlesk byl minutový a nedal se svést na prudernost publika. V tu chvíli jsem záviděl těm, co zůstali doma. Nechtěl bych jen kritizovat, ale to téma je tak těžké, že si ani neumím představit, kteří herci by ho zahráli obstojně. Takže chválím odvahu dojít až k premiéře. Nicméně u ní asi pochvala končí. Rozhodně to není hra na objíždění štací.

Věruška trpí tím, že si tyhle věci beru moc osobně. A že jsem schopen se pak ponižovat, jako bych to nepozval, ale režíroval a ještě si v tom střihnul menší roli. Není to tak. Mrzí mě jen ta jistota, že po vzestupu přichází pád. Tak mě minulý týden rozmlsal z diváckých ohlasů a návštěvnosti, že tohle pro mě byla studená sprcha. Ego určitě občas takovou sprchu potřebuje – nicméně nechci se touto cestou otužovat dál! Snad Roden s Krausovou nezklamou.

Smím k tobě?

Ani jsem netušil, že můj dnešní noční překlad naváže na anglickou renesanční píseň Johna Dowlanda. Myslel jsem si celou dobu, že jde o prostou báseň Thomase Campiona. Až dneska jsem zjistil, že byla složena jako píseň pro hlas a loutnu. V překladu by se ovšem zpívat nedala, nechal jsem tentokrát češtinu projevit ve svých dlouhých slovech, čímž jsem se od metra původního textu podstatně vzdálil. Přečíst si originál můžete zde, poslechnout s kytarovým doprovodem zde. Překlad věnuji Věrušce.

Smím k tobě, lásko, přijít v čase,
kdy soumrak světlo uhasí?
Zda odmítnutí nedočká se
mé srdce, které zoufá si?
Nenech mne, prosím, nejisteho stát
tak dlouho u svých uzamčených vrat.

Ó, jaký zloděj, jaký vrah
pod rouškou černočerné noci
bere si na mušku můj strach
jak cizopasník na bezmoci;
strach, že smrt mé rány dříve zahojí
než se má dávná touha tebou ukojí.

Je snadné vystavit mě haně,
která se pravé lásce posmívá,
stačí jen usmívat se planě,
stačí být v milování marnivá:
Proto se vyhni postelovým hrám,
pro něž se trýzním, pro něž umírám.

Bohové a lidi

Na blogu KZK jsem se zamysel nad rozdílem mezi Olympem a Olympií.

Třetí rok v KZK

Objednal jsem si v antikvariátě spisek prvního ředitele Národního divadla Františka Adolfa Šuberta s názvem První rok v Národním divadle. Četl jsem na něj krásnou recenzi od Jozefa Kuffnera v knize, o jejíž jedné, nedivadelní části, už tady byla řeč. V té divadelní mě zaujala v kapitolce s názvem Abonenti pasáž věnovaná tomu, jestli a do jaké míry má ředitel takové instituce jako je divadlo (tehdy je tedy řeč o F.A.Šubertovi) vycházet vstříc vkusu většinového (dnes tedy televizního) diváka. Vzal jsem si pro sebe z té kapitoly za své hlavně jednu větu:
„(Obecenstvo) chce být okouzleno, přemoženo, nikoli uprošeno.“

Na posledním koncertě skupin Psí vojáci a Zrní jsem si uvědomil, že cesta existuje, a hledání, kudy vede, je mým zaměstnáním. Zrní, které diváci z 95% neznali, je okouzlilo (není příjemnějšího důkazu, než když vidíte mladé dívky, jak se u podia skládají na cédéčko) a Psí vojáci si je pak podmanili. A hlavně jich nebylo pět a půl, takže to má i kdo rozkřiknout. Zpěvák skupiny Zrní se strašně podobá Kubovi a stejně koncert prožívá, tak jednou určitě uspořádám koncert Zrní & Innominado. Poslechněte si Zrní zde, ale na koncertě je to jiná káva. Moc se těším taky příští týden na První hoře.

Někteří kamarádi mi zdůrazňovali, že se kadaňské obecenstvo začíná probouzet z televizního snu, a i když to je úsudek předčasný, je fakt, že určitý posun sleduju i já. Však on mě 9. března na literárně-hudebním večeru s Radkem Fridrichem, Martinem Hejnákem a kadaňskou skupinou Arathia přejde humor.

To je pan Mácha, ten bude hrávat hrdiny

Slova Tylovy milenky Lény Forchheimové nám připomínají, že je letos Máchův rok. Na listopadové výročí, jak víte, připravuji velkou wikipediánskou adoraci.

25. února sedm let po Máchovi se narodila Lori Šomková. Určitě mezi anglickými wikihesly nebude chybět.

V monografii dr. Alberta Pražáka mě zaujala pasáž:

Chodíval jí v neděli naproti ke kostelu sv. Jakuba, doprovázel ji na zkoušky a do divadla, až – podle Prokopa Chocholouška – najednou si zamanul z kaprice, že musí býti jeho.

Nejdřív jsem si musel najít, co je to kapric (lze i femininum kaprice). Ve Slovníku spisovného jazyka českého píšou, že vrtoch, rozmar, umíněnost, svévole. A pátral jsem dál, až jsem v knize Pavla Vašáka našel přímo citát vzpomínky Prokopa Chocholouška z r. 1858:

„Oč se vsadíte, že bude ona dívka mou?“ pravil Mácha, ukázal na dívku, která taktéž z ochoty Thálii sloužila. Byla to kaprice Máchova, z kaprice se zamiloval!

Donutilo mě to k zamyšlení a chci odtud vykřičet do světa:

Kdo se nezamiloval z kaprice, nepoznal lásku!

Elena Sluníčko

Na dnešním koncertě Eleny Sonenshine jsem si uvědomil, jak neuvěřitelný je rozdíl mezi jazzem v radiu a naživo. A když jsem psal do pozvánky tu reklamní větu o nejlepší současné české jazzové zpěvačce, nebyl jsem si její pravdivostí jistý. Teď už ano.

Kytarista mi výrazem obličeje připomněl dědu, tak ho tímto zdravím do Loun. Děda taky hrával v kapele a dokonce na to klofnul babičku. Jsem na něj pyšný!

Hoří, má panenko

Strašně rád si čtu v časopise Kino ze šedesátých let. Je to pro mě vlastně sbírka poezie. Nedávno jsem s Věruškou koukal na Hoří, má panenko – byl jsem zvědav, co tomu řekne, protože pro mladé lidi to může být i nuda. Nebyla, což mi udělalo velkou radost. A další radost mi udělal text Aloise Humplíka v Kině (5/67) z doby, kdy se ten už stotisíckrát komentovaný film teprve natáčel, a to v kulturním domě „Na střelnici“ ve Vrchlabí. Filmaři prý tehdy vybírali budovy určené k demolici, a těch bylo v pohraničí díky dvaceti letům komunistického hospodaření po vyhnání Němců požehnaně.

Co mě ale pobavilo natolik, že o tom píšu tuhle noticku? Všichni ví, že ve filmu hrála řada neherců. Ale ani mně by nedošlo, že tito amatéři nebyli schopní tzv. postsynchronu, neboli dodatečného namluvení svých rolí do úst. Rozhovory se musely natáčet na fleku. Jenže aby je mikrofony dobře sejmuly, nesměl být hluk. A to se na hasičské zábavě zařizuje těžko. Natáčelo se tedy tak, že v době dialogů kapela jen předstírala, že hraje, a taneční páry klátily „holanďana“ v papučích či plstěných ponožkách. Příště se na to budu soustředit, jestli to poznám.

Jací opravdu jsou?

Většinou se snažím politickým komentářům vyhnout, ale teď nemůžu odolat. Včera byl v Kadani Jiří Paroubek. Všem jistě ku podivu a svému zdraví ku prospěchu jsem tam nebyl. Ovšem dnes jsem po příchodu do práce objevil na pultě několik zbylých výtisků knihy Jaký opravdu je? s podtitulem Jiří Paroubek v odpovědích na otázky Arnošta Lustiga, Jana Krause a Jiřího Krampola. Neodolal jsem.

Ovšem číst se to dá jen s krajním sebezapřením – pro nebetyčnou urážku duševního obzoru čtenáře, jímž jsem se pro chvíli stal. A neurážely mě jen odpovědi, ale bohužel i otázky. Jen namátkou:

Jak si třídíte lidi? Kdybyste byl Bůh, co byste na Zemi a v lidech zlepšil? Co byste dělal jako kapitán Titaniku, než začne klesat? Kolik byste uživil dětí? Dovedete udržet tajemství? Za kolik vteřin uběhnete 100m? Kdybyste byl vladařem, co byste zlevnil, a naopak zdražil? Bylo zřícení newyorských dvojčat katastrofa, nebo tragedie?

Takhle se ptá držitel ceny Franze Kafky Arnošt Lustig, který prožil několik let v koncentračních táborech. Ano, omluvou snad může být stáří a s trochou naděje i fakt, že otázky nepokládal on, ale zaplatili mu za to, že je mohou vydávat za jeho (stejně jako jeho úvodní slovo). Korunu jim nasadila otázka: Kdo si myslíte, že jste?

A teď pozor:

Jak je možné, že v zemi, kde kulturu nezničila ani německá okupace, ani socialismus, který se o to snažil velmi silně a dlouho, se to daří jinak – když otevřete televizní program, 80 procent pořadů je z USA. Převážná část jsou slabomyslnosti. Uvedu například film Fotrle lotr. Fantastické obsazení, opravdu skvělí herci, například Dustin Hoffman, Robert de Niro, Barbra Streisand a podobně. Ale ten, kdo tento film natočil, musel na ty herce vědět dvojnásobnou vraždu. Proti téhle kravině je bulharský film Kulaka Mica sedmioskarový hit.

… ptá se a zároveň tvrdí herec, který má pětiroli ve filmu Waterloo po česku (2002), po Playgirls II nejhorším filmu historie okem českých diváků.

Nakonec otázky trochu na úrovni jako jediný pokládal Jan Kraus, u nějž se jen divím, do jaké společnosti se to přidal. To si nevšiml vypovídací hodnoty odpovědí? Příklad:

Co dělat, aby solidarita s těmi slabšími nebyla často jen taháním dolů těch úspěšných. Myslím poctivě úspěšných?

Solidarita existuje v každé opravdu demokratické společnosti. Je jejím neoddělitelným prvkem. A je zajímavé, že jen opravdu demokratické země, země s fungující sociální soudržností, jsou hospodářsky vyspělé.

I kdyby bylo možné vytvořit v jednom státě EU stát nesolidární – další země by se tomu snažily jistě zabránit –, ta společnost by procházela bouřlivými tenzemi. A skončila by nejspíše v křeči revoluce. A to by pro mě jako pro reformního socialistu bylo nepřijatelné řešení.

Krom toho, že to nebyla odpověď na otázku, bylo mi, jako bych četl pokračování ankety o floskulích v A2.

A co říci závěrem, když už jsem se nechal potřísnit blátem? Zkusím to na oko zahrát tak, jako bych to všechno psal, abych mohl nakonec parafrázovat právě čteného Rousseaua.

Předvídavost voličů české sociální demokracie (všeobecně, nejen pod Paroubkem) mi přijde jako předvídavost karibského domorodce: ráno prodá svou bavlněnou postel a večer pláče, aby ji koupil zpět, protože nepředvídal, že ji bude potřebovat pro příští noc.

Dějiny okamžiku

Věrušce

Ještě jednou z ní dlouze potáhl
a pak ji, jedinou svědkyni své samoty,
utopil v plechovém popelníku.
Vzal do ruky pero,
namočil ho do mateřského mléka
a na kus černého papíru napsal
velkými písmeny: DĚJINY OKAMŽIKU.
Za nadpis nakreslil hvězdičku
asi takhle malou *
a papír nechal prázdný.
Jen dole narýsoval podle pravítka čáru
a pod ni pošeptal
potichu,
jako ještě před chvílí
mávala křídly












__________________________
* babočka na špendlíku

Spánek a hra

Kdo si na otázku v předešlém článku odpověděl ano, sklízí můj obdiv. Kdo by k tomu dodal, že ho k přemýšlení dovedla škola, toho bych si rád nechal vyfotit, zarámovat a pověsit nad psací stolek.

Abyste to pochopili, můj sen o reformě školství se zakládá na tom, aby škola vedla žáky ke kladení podobných otázek – na které možná ani neexistuje jasná odpověď, ale nad kterými si každý musí zapřemýšlet a k něčemu dojít. A hned jdu taky s pravdou ven, kdo mě k položení těch otázek dovedl: byl to Jean Jacques Rousseau.

Mám doma Emila a Vyznání, ale vždycky jsem toužil přečíst si jeho rozpravy nad otázkami zadanými dijonskou akademií. Myslel jsem si, že ani nebyly přeložené do češtiny. Teď už vím, že alespoň jedna ano – zrovna ta, co nevyhrála (docela bych si přečetl tu, co vyhrála - od abbé Talberta, ale ta asi opravdu česky nevyšla).


Rousseau byl genius zamýšlení se nad prostými pravdami. Přesně to, co dnes podle mého názoru chybí na školách. Budu vás tedy v několika dalších článcích otravovat vzrušujícími myšlenkami tohoto genia. Jen tak zpaměti mě napadá, že jsem se pročetl k místu, kde Rousseau mluví o tom, že zvířata se musí rvát o přežití a veškerý čas, kdy se o něj nervou, tráví spánkem.

Vidím to na našem Kajetánovi. Žrádlo dostane do misky, v teple je celoročně, o hormony byl připraven a my ho s Věruškou nijak neohrožujeme. A tak Kajetán prospí 22 hodin z astronomického dne. Rousseau zapomněl na jedinou věc, která dokáže zvířata probudit k životu, aniž by o ten život šlo – na hru. Kajetán se ze všeho nejradši honí za laserem.


Člověk je na tom vlastně podobně. Nebojuje o přežití, většinu potřeb má zajištěno, aniž by se musel nějak trápit. Takže krom žrádla a sexu by mohl klidně spát tak dlouho jako Kajetán. A tak abychom pořád nespali, vymysleli jsme si hru – hru na kariéru, hru na společenské postavení, honičku za penězi, honičku za úspěchem, honičku za přáteli na facebooku nebo hru na psaní soběpisníků. Dneska už jsem se nahrál dost, jdu koukat, jak se jiní honí za pukem, a pak konečně spát.

K těm dnešním příspěvkům tady jsem se ještě v čerstvém článku na blogu KZK zamyslel nad smyslem státních maturit.

Proč?

Zamysleli jste se někdy nad tajemstvím těchto otázek?

Proč má žena dvě prsa?
Proč má kráva jedno vemeno se čtyřmi čumfrlíky?
Proč má koza, ovce, kobyla či morče vemínko se dvěma čumfrlíky?
Proč má prasnice vesměs tři vemena a celkově až 18 čumfrlíků?
Proč má kočka šest cecíků a pes osm a víc?
Proč jsou prsa blíže předním končetinám a vemena zadním?
Proč mají chlapi, psi, kocouři atd. bradavky?

Nucený výsek

Včera měla být rocková zábava s Led Zeppelin cover bandem, ale kytarista se před odjezdem z Brna sprchoval, uklouzl po mýdle a zlomil si ruku. Tíha zábavy tak zůstala na klášterecké kapele Macho a kadaňském Nuceném výseku. Kadaňské trojce (mimořádně také s hostem) se podařilo rozparádit početné obecenstvo a dostat kotel do varu, zvuk byl tentokrát lepší než na Markýzech a vše skvěle doplnila naše nová světelná technika. Užili jsem si s Věruškou koncert mezi skauty, kteří roztáčeli máničky u podia. Až budeme mít malého junáka, určitě ho dáme do Junáka. A jsem hrdý na to, že jsem Nucenému výseku dal zatím všechny svoje hlasy v anketách a soutěžích, i když to proti mladým rockerům zatím bylo prd platné. Po včerejším koncertu jim určitě hlasy přibudou.