Dnes jsem chtěl přeložit něco z Juliana Tuwima, z polštiny jsem ještě nepřekládal. A když jsem si zkusil jednu z delších básniček pro děti s názvem Lokomotiva, po pár řádcích, které sem klidně hodím…
Na zastávce stojí lokomotiva
těžká a ohromná, pot ji omývá –
tlustá oliva.
Stojí a sípe, dmýchá a kýchá,
žár syčí z jejího žhavého břicha:
Š, š, š, š – je tu horko!
Ach, ach – je tu horko!
Puf, puf – je tu horko!
Úůůůůů – je tu horko!
… jsem dospěl k závěru, že překládání z polštiny nemá valnou cenu, protože originálu se to nevyrovná po žádné stránce a volný překlad z tak blízkého jazyka by mě nenaplňoval. A protože mám ve své šuplíkové sbírce básní pro děti jednu, která má s tou Tuwimovou podobné téma, tak ji prostě z toho šuplíku vyndám. Název básničky je inspirován nápisem na informační tabuli o seřazení vagonů ve vlakové soupravě na nádraží Kadaň (dnes Kadaň-Prunéřov). Prozradím o ní ještě, že se dočkala i jednoho veřejného čtení, kdy ji před pár lety jeden Němec četl česky asi padesáti cizincům v hospodě U medvídků – zaujala ho prý tím, jak přesně onomatopoicky vystihla, co prožíval v českých motoráčcích – a na to jsem byl samozřejmě patřičně hrdopyšnej, protože v jednom z nich jsem to psal.
Ale abych se vrátil k Tuwimovi. V emigraci napsal v roce 1944 báseň My, Żydzi polscy a tedy musím říct, že při ní mrazí. Myslím, že překládat opravdu není nutno.
...
My, poduszeni w komorach gazowych i przetopieni na mydło, którym nie zmyje się ani śladów naszej krwi ani piętna grzechów świata wobec nas.
My, których mózgi tryskały na ściany naszych nędzarskich mieszkanek i na mury, pod którymi nas masowo rozstrzeliwano - tylko za to, że jesteśmy Żydami.
My, Golgota, na której mógłby stanąć nieprzebyty las krzyżów.
...
Na zastávce stojí lokomotiva
těžká a ohromná, pot ji omývá –
tlustá oliva.
Stojí a sípe, dmýchá a kýchá,
žár syčí z jejího žhavého břicha:
Š, š, š, š – je tu horko!
Ach, ach – je tu horko!
Puf, puf – je tu horko!
Úůůůůů – je tu horko!
… jsem dospěl k závěru, že překládání z polštiny nemá valnou cenu, protože originálu se to nevyrovná po žádné stránce a volný překlad z tak blízkého jazyka by mě nenaplňoval. A protože mám ve své šuplíkové sbírce básní pro děti jednu, která má s tou Tuwimovou podobné téma, tak ji prostě z toho šuplíku vyndám. Název básničky je inspirován nápisem na informační tabuli o seřazení vagonů ve vlakové soupravě na nádraží Kadaň (dnes Kadaň-Prunéřov). Prozradím o ní ještě, že se dočkala i jednoho veřejného čtení, kdy ji před pár lety jeden Němec četl česky asi padesáti cizincům v hospodě U medvídků – zaujala ho prý tím, jak přesně onomatopoicky vystihla, co prožíval v českých motoráčcích – a na to jsem byl samozřejmě patřičně hrdopyšnej, protože v jednom z nich jsem to psal.
Ale abych se vrátil k Tuwimovi. V emigraci napsal v roce 1944 báseň My, Żydzi polscy a tedy musím říct, že při ní mrazí. Myslím, že překládat opravdu není nutno.
...
My, poduszeni w komorach gazowych i przetopieni na mydło, którym nie zmyje się ani śladów naszej krwi ani piętna grzechów świata wobec nas.
My, których mózgi tryskały na ściany naszych nędzarskich mieszkanek i na mury, pod którymi nas masowo rozstrzeliwano - tylko za to, że jesteśmy Żydami.
My, Golgota, na której mógłby stanąć nieprzebyty las krzyżów.
...
Žádné komentáře:
Okomentovat