Dnes, v předvečer 70. výročí Masarykovy smrti, je to asi drzé připomínat někoho, kdo žádné kulatiny nemá a Masarykovi byl na hony vzdálený, i když v něj zpočátku vkládal velké naděje. Ale v rámci objektivity si to přesto troufnu a možná i maličko posloužím studentům, kteří mi dnes prozradili, že dostali jakýsi úkol týkající se Jiřího Wolkra.
Mnozí komentátoři naší literatury umí provést s Jaroslavem Durychem krátký proces: Katolický spisovatel s tvrdými až fašistickými postoji, který bral vše dogmaticky a proto se jeho militantními názory není doporučeno zaobírat a už vůbec s ním polemizovat, naprostý opak naprosto demokratického a humanistického Karla Čapka. Zamyslet se asi ale stojí hned nad důvodem, proč ho vyhodili z kněžského semináře - pro čtení zakázané literatury. Ono to s těmi dogmaty bohužel někdy bývá právě naopak.
Poprvé jsem ho poznal, když jsem v novinách z první republiky četl anketu o trestu smrti, všichni v čele s Masarykem byli proti, Durych jediný pro. Jeho argument, že každý je za své jednání zodpovědný svým životem, mi přišel mnohem logičtější než plácání do vody humanismu. Přiznám se, že jsem si tehdy Durycha oblíbil, stejně jako později Demla, pro jejich neuvěřitelnou schopnost donutit člověka přemýšlet nad zažitými pravdami.
Pak jsem četl jeho Sedmikrásky a zvláštní, až bych snad řekl růžový, román Duše a hvězda, který mi vůbec nešel dohromady s nějakými tvrdými postoji, přišel mi takový zženštělý, ale bylo to možná i tím, že jsem jej četl v nějakých svých drsných sedmnácti. Valdštejnskou trilogii jsem jen ochutnal. Minulý rok jsem četl hezké zamyšlení nad stavem katolické církve u nás za první republiky, bylo nanejvýš střízlivé a myslím, že je stále platné. A nakonec jsem se dostal k Durychovým esejům o literatuře a kultuře vůbec a překvapilo mě, jak barevně viděl svět ten, kterého jeho kritici viděli černobíle. Určitě nás překvapí apoteóza Haškova Švejka a určitě nás zarazí, jak si svého duchovního protivníka Karla Čapka vážil jako čestného člověka, gentlemana, opravdového umělce, jenž se mu jevil jako „jedinečný zjev, jehož dosud nelze změřit, zvážit a ocenit, a všechny jeho úspěchy jsou odměnou jen částečnou a náznakovou“.
A co napsal Čapek o Durychovi:
„…je to muž, který dovede nést následky svých činů… Avšak nyní už aspoň podesáté vidím s ošklivostí, že kdekdo jej v novinách tituluje v uvozovkách „básník Durych“ nebo „takyspisovatel Durych“ a podobně. Pomalu, pánové; ať Jaroslav Durych provedl jakoukoli nešikovnost nebo chybu sebeneslýchanější, ať se pro mne za mne provinil nejhůře, jak si lze jenom představit, zůstává vedle toho básníkem a spisovatelem, kdežto vy jste povětšině pisálkové. Odsuďte si ho, jak nejlépe umíte; ale neberte člověku zásluhu, která mu náleží, a Boží dar, který je ke cti nám všem.“
Že si katolický spisovatel bude vážit Herbena, souputníka a životopisce Masarykova, a Machara, který do katolíků jen a jen kopal, to už snad ani nemůže být překvapení, ale svým způsobem šok. Pak už nás ale nemůže překvapit ani Durychův soud nad Wolkrem:
Vyvolencem osudu se zdál Jiří Wolker; rostl rychle… Měl vůli mstitele. Byl pevnější a tvrdší než Fráňa Šrámek ve své „Slávě života“; stal se Jiřím českého komunismu. Ale zlá saň nemoci zmařila jeho život…
Po úryvcích z Balady o očích topičových a dalších, z nichž poslední je jeho Setkání (viz níže), Durych dospívá k tomuto závěru:
Snad právě pro tuto věc dochází Wolker dosud obliby u lidí, proti nimž jest vlastně namířen jeho světový názor. Byla to smrt, jež mu zabránila, aby ze čtenářů vymýtil všecky pochybnosti? Přes časný skon Wolkerův nelze jeho dílo považovat za pouhou epizodu. Jest něčím více, neboť mělo energii vůdčí, která nemohla přijíti nazmar. Značně uspíšilo zrání nového člověka.
Člověče, ženo,
má milenko čistá,
tvá podoba bolí a hrozně se ptá:
kdo ví, zda život svůj žijeme sami,
kdo ví, zda hvězda nad hlubinami
z bahenních kořenů nevykvétá?
Na tebe myslím,
jež úsměv svůj žiješ,
na tu se dívám,
jež žije svůj pláč.
Nevěstku líbám,
nechápe zač,
vždyť neví, že za tebe musí tu trpěti.
Ó, zda jsem měl dosti horoucí objetí
pro tuto ženu, má milá,
jež pro tvoje štěstí, pro naše štěstí
své štěstí utopila?
Další články o Wolkrovi:
Přátelství a osud
Kamarád Wolker
Wolker skaut
Mnozí komentátoři naší literatury umí provést s Jaroslavem Durychem krátký proces: Katolický spisovatel s tvrdými až fašistickými postoji, který bral vše dogmaticky a proto se jeho militantními názory není doporučeno zaobírat a už vůbec s ním polemizovat, naprostý opak naprosto demokratického a humanistického Karla Čapka. Zamyslet se asi ale stojí hned nad důvodem, proč ho vyhodili z kněžského semináře - pro čtení zakázané literatury. Ono to s těmi dogmaty bohužel někdy bývá právě naopak.
Poprvé jsem ho poznal, když jsem v novinách z první republiky četl anketu o trestu smrti, všichni v čele s Masarykem byli proti, Durych jediný pro. Jeho argument, že každý je za své jednání zodpovědný svým životem, mi přišel mnohem logičtější než plácání do vody humanismu. Přiznám se, že jsem si tehdy Durycha oblíbil, stejně jako později Demla, pro jejich neuvěřitelnou schopnost donutit člověka přemýšlet nad zažitými pravdami.
Pak jsem četl jeho Sedmikrásky a zvláštní, až bych snad řekl růžový, román Duše a hvězda, který mi vůbec nešel dohromady s nějakými tvrdými postoji, přišel mi takový zženštělý, ale bylo to možná i tím, že jsem jej četl v nějakých svých drsných sedmnácti. Valdštejnskou trilogii jsem jen ochutnal. Minulý rok jsem četl hezké zamyšlení nad stavem katolické církve u nás za první republiky, bylo nanejvýš střízlivé a myslím, že je stále platné. A nakonec jsem se dostal k Durychovým esejům o literatuře a kultuře vůbec a překvapilo mě, jak barevně viděl svět ten, kterého jeho kritici viděli černobíle. Určitě nás překvapí apoteóza Haškova Švejka a určitě nás zarazí, jak si svého duchovního protivníka Karla Čapka vážil jako čestného člověka, gentlemana, opravdového umělce, jenž se mu jevil jako „jedinečný zjev, jehož dosud nelze změřit, zvážit a ocenit, a všechny jeho úspěchy jsou odměnou jen částečnou a náznakovou“.
A co napsal Čapek o Durychovi:
„…je to muž, který dovede nést následky svých činů… Avšak nyní už aspoň podesáté vidím s ošklivostí, že kdekdo jej v novinách tituluje v uvozovkách „básník Durych“ nebo „takyspisovatel Durych“ a podobně. Pomalu, pánové; ať Jaroslav Durych provedl jakoukoli nešikovnost nebo chybu sebeneslýchanější, ať se pro mne za mne provinil nejhůře, jak si lze jenom představit, zůstává vedle toho básníkem a spisovatelem, kdežto vy jste povětšině pisálkové. Odsuďte si ho, jak nejlépe umíte; ale neberte člověku zásluhu, která mu náleží, a Boží dar, který je ke cti nám všem.“
Že si katolický spisovatel bude vážit Herbena, souputníka a životopisce Masarykova, a Machara, který do katolíků jen a jen kopal, to už snad ani nemůže být překvapení, ale svým způsobem šok. Pak už nás ale nemůže překvapit ani Durychův soud nad Wolkrem:
Vyvolencem osudu se zdál Jiří Wolker; rostl rychle… Měl vůli mstitele. Byl pevnější a tvrdší než Fráňa Šrámek ve své „Slávě života“; stal se Jiřím českého komunismu. Ale zlá saň nemoci zmařila jeho život…
Po úryvcích z Balady o očích topičových a dalších, z nichž poslední je jeho Setkání (viz níže), Durych dospívá k tomuto závěru:
Snad právě pro tuto věc dochází Wolker dosud obliby u lidí, proti nimž jest vlastně namířen jeho světový názor. Byla to smrt, jež mu zabránila, aby ze čtenářů vymýtil všecky pochybnosti? Přes časný skon Wolkerův nelze jeho dílo považovat za pouhou epizodu. Jest něčím více, neboť mělo energii vůdčí, která nemohla přijíti nazmar. Značně uspíšilo zrání nového člověka.
Člověče, ženo,
má milenko čistá,
tvá podoba bolí a hrozně se ptá:
kdo ví, zda život svůj žijeme sami,
kdo ví, zda hvězda nad hlubinami
z bahenních kořenů nevykvétá?
Na tebe myslím,
jež úsměv svůj žiješ,
na tu se dívám,
jež žije svůj pláč.
Nevěstku líbám,
nechápe zač,
vždyť neví, že za tebe musí tu trpěti.
Ó, zda jsem měl dosti horoucí objetí
pro tuto ženu, má milá,
jež pro tvoje štěstí, pro naše štěstí
své štěstí utopila?
Další články o Wolkrovi:
Přátelství a osud
Kamarád Wolker
Wolker skaut
Žádné komentáře:
Okomentovat