Láska - Touha - Vášeň aneb Jiljí, Týn a Gočár

Po sv. Jakubovi jsem včera zalezl ke sv. Jiljí. Jednou jsem tam vešel, zrovna když probíhalo kázání, a jednou jsem tu zažil svatbu v angličtině. To kázání mě přeneslo o víc než půl tisíciletí zpátky, protože jsem už tenkrát věděl, že tu kázal třeba Jan Milíč z Kroměříže česky (německy a latinsky kázal v jiných kostelech). A proč jsem zavítal zrovna tam a zrovna včera? Přečetl jsem si v novinách, že od 16h. tam bude výjimečně prohlídka s průvodcem. Tím průvodcem byl specialista na zemědělské právo JUDr. Marchal. V pražských kruzích platí za velkého znalce české historie, nicméně s typickým právnickým přístupem – nedozvěděl jsem se nic nového, co bych si předtím nepřečetl v Pochem. Více než výčet oltářů a autorů jejich malířské a sochařské výzdoby by mě zajímal nějaký hlubší umělecký rozbor některého z oltářních obrazů či nástropních maleb, jejichž autor Václav Vavřinec Reiner je v kostele pohřben. Moje česky mluvící ač z cizích zemí pocházející přátele tento výklad také moc nezaujal. Poznali jsme ale aspoň převora dominikánského řádu bratra Romualda Štěpána (hezký portrét má na ČT24 v třetí třetině tohoto pořadu) a dozvěděli jsme se, že se tento představený demokraticky volí a to ne na doživotí, jak je v církvi zvykem, ale na tři roky. Dva ježci a Vorař mě pak vyvrhly do popůlnoční Prahy jako moře trosečníka u newyorských břehů.

.

Po špetce spánku jsem byl rád, že jsem přežil výuku, ale když jsem si dal v Dejvické sokolovně gulášovku a pivo, zlákala mě zase naše matička do svých zákoutí. Nejdřív ze všeho jsem šel na výstavu Láska – touha – vášeň do Clam-Gallasova paláce. Dočetl jsem se o ní v ĎaSu a říkal jsem si, že se (když jde o erotiku na starých obrazech) dveře paláce, který je na cestě z Karlova mostu k Orloji, netrhnou. Davy mi nedělají dobře, ale včera jsem se cestou k Jiljímu všiml, že do paláce kupodivu nikdo nechodí, a dokonce jsem zapochyboval, zda tam ta výstava vůbec je. Je tam a jak mi řekli v pokladně, navštíví ji tak 50 lidí denně. Myslel jsem si, že jsem jeden z posledních, koho erotika zajímá, ale že jsme na vymření, to jsem nehádal. Co se týče umělecké hodnoty, byl jsem překvapen, že mě docela oslovilo 19. století a samozřejmě staré grafiky. Co se týče vzrušení, to ve mě asi nejvíc vyvolal obraz od Godfrieda Schalckena Venuše s Kupidem, Bakchus a Ceres. Hlavní postavou na obraze je Venuše s hromádkou broskví v zahaleném klíně pojídající granátové jablko. V pootevřených ústech má kousek ukouslého granátového jablka a šťáva z jeho šťavnaté dřeně jí stéká po bradě a spojuje se v malé kapičky, jimž do cesty klade poloodkrytá ňadra, což jasně evokuje vstříknutí semene do pusy, jeden z nejkrásnějších mužských orgasmů, alespoň dle mého skromného soudu a neskromného apetýtu (evidentně fungujícího už v dobách náboženského temna, prehistorických mlh, snad od stvoření Adama). Asi si koupím katalog výstavy (mimochodem na výstavě je také demonstrováno, že se u Schalckena inspiroval i Josef Mánes).

Po tomto zážitku jsem se odebral do Týnského chrámu, ale ve svěcené vodě jsem prsty nesmočil, a to ne proto, že bych se bál žloutenky, která se Prahou šíří, jen jsem si chtěl chrám dnes prohlédnout jako obyčejný turista. A tak to taky dopadlo. V Týnu jsem předtím ještě nikdy nebyl, přestože jsem se dlouho snažil, jelikož jsem chtěl postát nad hrobem Tychona Brahe. Tehdy se ale kostel dlouho opravoval a pak mě sem už kroky nezavedly. Až dnes. Jenže Tychona jsem při první rychlé okružní procházce nenašel. Koupil jsem si tedy u východu pohled s fotografií jeho náhrobního kamene a šel ještě další kolo. Tentokrát jsem již neminul. A postál. Ale ne dlouho, chtělo se mi čůrat a nechtěl jsem dopadnout jako objekt mého obdivu, a tak jsem spěchal na záchod na místo, kam dnes proudila valná většina pokročilých studentů češtiny z našeho kurzu, jelikož tam údajně mají první středu v měsící vstup zdarma.

V domě u Černé Matky Boží se kromě kavárny, kde jeden frťan stojí to, co v krámě flaška, skrývá i Muzeum českého kubismu. Pánský záchod tam mají až v posledním patře, tak jsem si měl příležitost prohlédnout krásně kubistické zábradlí, které mě nakonec zaujalo možná nejvíc z celé budovy. Výstavu jsem prolítl, spíš abych věděl, kde co je a na co se pojedeme s Věruškou podívat. Únava z minulé noci se začala prohlubovat.

Když jsem vylezl na Strašnické z metra, v tramvaji jsem poznal svého někdejšího studenta z Počerad s maminkou. Tramvaj se hemžila sešívanými dresy a i on přijel až z Loun fandit svému oblíbenému klubu. Tak tenhle kulturní zážitek - ač slávista po meči - jsem si nechal ujít, ale jak tak koukám na online reportáž, vedeme minutu před koncem nad Příbramí 1:0. Takže i tohle zatím vychází.