s
Je to čtvrt roku a paměť mi začíná vynechávat. Ještě, že jsme si vedli stopařský deníček. Snažím se teď v něm rozklíčovat, jak to bylo po odjezdu z Paoly. Vzpomněli jsme si, že náš řidič Roberto pocházel ze Scaley, a tak při výběru přímořských stanic, z nichž bychom se snažili dostopovat na dálnici , padla volba na toto městečko s jednou z tří set obraných věží proti námořním nepřátelům, které střežily pobřeží jižní Itálie v 16. století.
Jaké nás ale čekalo překvapení! Měli jsme za sebou téměř tři tisíce kilometrů, byli jsme stále ještě v Kalábrii, na nártu italské boty, a když jsme zabočili do jedné z uliček, cestou na výpadovku, nevěřili jsme svým očím.
Když jsme si je promnuli, šli jsme si tu domácí zmrzlinu koupit a zjistili, že prodavač neumí česky ani slovo, že to tam dal majitel kvůli značnému počtu českých turistů. Nevím, jestli si nás nespletl s našimi bratry, protože na netu jsem našel jen stránky o ruské Scalee.
Prošli jsme se kolem historického centra a na výpadovce chytli kluka, který jel někam za městečko Praia, což je vůči Sclaee něco jako Klášterec vůči Kadani, nebo Kadaň vůči Chomutovu, zdravý nejen sportovní rival. Jenže ten kluk nám zastavil za tunelem a mostem, kde odbočoval a kde široko daleko nebyla civilizace (pokud bychom tedy neprošli oním tunelem) a kde to auta pálila minimálně stovkou. Nebyl čas na stesky, sluníčko bylo už nízko a dálnice ještě v nedohlednu. Měli jsme ale štěstí. Zastavil nám chlápek, který ač mluvil jen italsky, pochopil naprosto přesně, o co nám jde, a ač jel jen do Lagonegra, nás odvezl ještě pěkných pár kilometrů na nájezd na dálnici.
A tady, v zemi nikoho, jsme stáli až skorem do jedenácti v noci. Dlouho jsme si mysleli, že přespíme v tom silnicí opsaném kruhu, ale když jsme vyrazili, zjistili jsme, že je to zcela podmáčené. A tak jsme se vydali proti směru nájezdu, protože jsem tam při příjezdu viděl nějaký snad penzion. Bylo nám ouzko. Ale abych nekončil pochmurně, vzpomněl jsem si, že se nám po cestě sem odkrýval z různých stran úžasný pohled na městečko Rivello.
A jak to s námi tu noc dopadlo, to se dozvíte příště.
Jaké nás ale čekalo překvapení! Měli jsme za sebou téměř tři tisíce kilometrů, byli jsme stále ještě v Kalábrii, na nártu italské boty, a když jsme zabočili do jedné z uliček, cestou na výpadovku, nevěřili jsme svým očím.
Když jsme si je promnuli, šli jsme si tu domácí zmrzlinu koupit a zjistili, že prodavač neumí česky ani slovo, že to tam dal majitel kvůli značnému počtu českých turistů. Nevím, jestli si nás nespletl s našimi bratry, protože na netu jsem našel jen stránky o ruské Scalee.
Prošli jsme se kolem historického centra a na výpadovce chytli kluka, který jel někam za městečko Praia, což je vůči Sclaee něco jako Klášterec vůči Kadani, nebo Kadaň vůči Chomutovu, zdravý nejen sportovní rival. Jenže ten kluk nám zastavil za tunelem a mostem, kde odbočoval a kde široko daleko nebyla civilizace (pokud bychom tedy neprošli oním tunelem) a kde to auta pálila minimálně stovkou. Nebyl čas na stesky, sluníčko bylo už nízko a dálnice ještě v nedohlednu. Měli jsme ale štěstí. Zastavil nám chlápek, který ač mluvil jen italsky, pochopil naprosto přesně, o co nám jde, a ač jel jen do Lagonegra, nás odvezl ještě pěkných pár kilometrů na nájezd na dálnici.
A tady, v zemi nikoho, jsme stáli až skorem do jedenácti v noci. Dlouho jsme si mysleli, že přespíme v tom silnicí opsaném kruhu, ale když jsme vyrazili, zjistili jsme, že je to zcela podmáčené. A tak jsme se vydali proti směru nájezdu, protože jsem tam při příjezdu viděl nějaký snad penzion. Bylo nám ouzko. Ale abych nekončil pochmurně, vzpomněl jsem si, že se nám po cestě sem odkrýval z různých stran úžasný pohled na městečko Rivello.
A jak to s námi tu noc dopadlo, to se dozvíte příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat